Humanismus

, z latinského humanus - lidský;
1. postoj zdůrazňující lidskou důstojnost a svobodný rozvoj osobnosti v odpovídajících společenských a životních podmínkách. Obsažen často ve velmi různorodých náboženských či filozofických směrech;
2. filozofie kulturní hnutí italské renesance spojené se studiem antické literatury, historie a vzdělanosti. Obrací se k hodnotám tohoto světa, vyzdvihuje antickou kulturu a společnost jako ideální normu lidského života a duchovního vzdělání. Staví se proti středověkému potlačení člověka, zdůrazňuje význam a schopnosti lidské bytosti. Proti středověkému poznání Boha staví poznání člověka a přírody. Od 14. stol. se šířil z Itálie do zaalpských zemí;
3. hudba rozvoj v 16. stol., zvláště v německé a francouzské oblasti (L. Senfl). Přínosem antických veršových rozměrů do hudby byla vytvořena pevná rytmická schémata, textovým základem skladeb se staly Horatiovy ódy a žalmy; důraz byl kladen na jednoduchost, akordickou sazbu. V Itálii té doby vznikla monodie (florentská camerata);
4. literatura hnutí 14. – 16. stol., navazující na odkaz antiky. Podle hesla „ad fontes“ (k pramenům) humanisté položili základ vědeckého zkoumání latinských a řeckých spisů antických autorů, podnítili rozvoj filologie, zájem o historii, zeměpis, přírodní vědy a zapomenuté kulturní hodnoty starověku, které nalézali v antické mytologii a filozofii. Shromažďováním co největšího množství studijního materiálu naplňovali ideál univerzální vzdělanosti a zároveň inspirovali renesanci k novému způsobu myšlení a vidění světa. Humanistická literatura se však od renesance odlišovala převažujícím imitativním principem. Odklon od středověku demonstrován jednak moderním individualismem a rozvíjením nacionálního vědomí, jednak odmítáním dobové církevní latiny a návratem k jazyku antiky (za vzor považován M. T. Cicero). K nejrozšířenějším literárním žánrům patřil dopis, který neměl osobní obsah; sloužil k šíření vědomostí a vzorovou slohovou formou byl určen širší veřejnosti. Polemické názory humanistů k otázkám veřejného života a jejich vyhraněný individualismus se projevily v pěstování rétoriky, která se promítla do literárních apologií, filozofických traktátů a stylizovaných dialogů různého obsahu. Dalšími oblíbenými žánry byly autobiografie, biografické spisy záměrně odlišné od tradičních hagiografických životopisů, historiografické práce a cestopisy. Humanistická poezie napodobovala antická metra a byla psána jak latinsky, tak v národních jazycích. Podstatnou část humanistické literatury tvoří překlady, slovníky, gramatiky, spisy výchovné a učebnice. Prvními šiřiteli humanistického a antického odkazu byli F. Petrarca, G. Boccaccio, Ph. Melanchthon, Erasmus Rotterdamský, Th. Moore, M. de Montaigne aj. K nejvýznamnějším českým humanistům patří Jan z Rabštejna, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Jan Chorinus, Viktorin Kornel ze Všehrd, Prokop Lupáč z Hlaváčova, Řehoř Hrubý z Jelení, Mikoláš Konáč z Hodiškova, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav, Karel starší ze Žerotína aj. Za završení českého humanismu je považováno dílo J. A. Komenského, přestože vznikalo již v kontextu s literaturou barokní.

Ottův slovník naučný: Humanismus

Humanismus (středolat.) značí vlastně souhrn zjevů zušlechtěné lidskosti a v tomto pojmu až k začátkům vzdělanosti zasahá; avšak v užším, obvyklém významu rozumí se jím druh osvěty, která, byvši rozžehnuta ve XIV. stol. na základě starých klassiků, zejména římských, pronikla během dvou století v kulturní vrstvy značné části evropského lidstva a mocným vlivem svým v oboru věd a umění stala se příčinou duševní obnovy (renaissance) ve smyslu antickém. Obnovená tato osvěta jest proti stavu bezprostředně předcházejícímu blahodárna zvláště tím, že uvolňuje a rozšiřuje dosavadní myšlénkový obzor, ukazujíc lidskému snažení nové dráhy a cíle i poskytujíc prostředky k jejich dosažení; také to jest neocenitelnou její zásluhou a zejména v době pozdější výhradní chloubou, že zdárně tříbí aesthetickou zálibu a vnější formy k poměrné dokonalosti přivádí. Naproti tomu nelze však též popříti, že hluboké vnitřní opravdovosti a vznikající odtud tvůrčí mohutnosti nebývá vždy schopna, ba nejevívá se jí ani přízniva. Kolébka humanismu a první jeho semeniště nalézá se na klassické půdě italské, kdež přese všecky převraty nastalé po ztroskotání římské říše nikdy neutuchlo vědomí někdejší velikosti politické i literární a kdež dřevní světovláda caesarův nahrazena byla novým útvarem centralisačním, svrchovanou mocí papežskou. Vidíme tam jednotlivce nad vrstevníky vysoce vynikající, ani velikolepými plody ducha svého dopomáhají k sjednocení, povznesení a zdokonalení řeči domácí, avšak při tom také usilovně pracují, by novodobý ruch zabočil podle možnosti na stopy skvělé minulosti starověké a vzkřísil k opětnému životu posvátný odkaz praotců, vlastní klassickou literaturu. Jména tří nejslavnějších příslušníků florenckých září tu v popředí: Dante (1262 – 1321), Petrarca (1305 – 1374), Boccaccio (1313 – 1375); jejich mocnému vlivu se podaří, že starověká dokonalost občanská, proslulá virtus dávných Římanů, nemenší počne docházeti úcty nežli náboženská ctnost, k níž jako k nejvyššímu cíli po celý středověk smrtelníci vzhlíželi. Křesťanské sebezapření a bezmezná pokora ustupuje sebevědomé duševní síle, vroucí touze po slávě a cti; zanícená žádost věčného života snáší se již s vyhlídkou na odměnu pozemskou. Vůbec názor o vzdělávání a zdokonalování lidském vzal na sebe ráz přívětivější a snahám jednotlivce vděčnější. Avšak netoliko vnitřní obsah spisů staroklassických jevil se jako nezkalený pramen k osvěžení veškerenstva; ještě více oslňovala mistrovská vnější úprava, krása, lahoda a přesnost slohová, bohatá rozmanitost látek a zejména v řečnických památkách nadobyčejná obratnost. Není tudíž divu, že i po té stránce jazyk předkův, t. j. jazyk latinských klassiků, byl vyhlášen za příznak dokonalého spisovatele, ať básníka, ať učence. Známo jest, že Dante vážně zanášel se myšlénkou přestrojiti svou »Božskou komediį v roucho antické; Petrarca postoupil již mnohem dále a pro vynikající skladby latinské, mezi nimiž bylo zvláště velebeno epos »Afrikæ, s látkou z válek punských a s hlavním rekem Corn. Scipionem Starším, dosáhl věnce vavřínového na Kapitoliu (8. dub. 1341), což bylo jako prohlášením za krále světa básnického a vlastním počátkem nové kulturní epochy. Boccaccio konečně, jenž ve slavné trojici jest dovršitelem, neboť řecké památky poprvé zpytoval, nemenším byl ctitelem latiny a jí téměř všecka učená svá díla i některé básně spisoval. Po buditelském období, v kterémž Petrarca čestným názvem otce humanismu bývá jmenován, ujali se práce četní horlivci a jejich přičiněním studium klassiků během století XV. dosáhlo v Italii svého vrcholu, poskytujíc vzory skoro pro všecky obory duševního života. Učenosti otevřelo se pravé závodiště, do něhož lákala nejen záliba vědecká, nýbrž i odměna za činnost; neboť národní hrdost právem viděla svou chloubu ve vzkříšení antiky, obnovujícím někdejší rozdíl mezi světem vzdělaným a barbarským, a nešetřila tudíž podporou ni uznáním. Mocným podnětem byla též ctižádostivá řevnivost velmožů světských i duchovních, a rovněž bohatství, jímž oplývala četná města, zvláště obchodní; tvořily se středy klassicismu, kteréž i ze vzdálených končin evropských hojně byly navštěvovány a humanismu vždy více přívrženců zjednávaly. Nejzvučnější pověst dlouho udržovala si Florencie, kde hned za prvních dob účinkovali žáci a ctitelé Petrarkovi, státní kancléř Colluccio Salutato († 1406), rázný strážce občanské svobody a šťastný pěstitel listového slohu Ciceronova, Luigi Marsiglio († 1394), osvícený augustinián, Giovanni Malpaghini da Ravenna či dle obvyklého názvu Joan. Ravennas († kol. 1412), proslulý svým působením učitelským, a vedle těchto po nějaký čas též Byzanťan Manuel Chrysoloras († 1415), velebený šiřitel jazyka řeckého. Bujný rozkvět nastal tam o něco později, když vládli velmožové z rodu Medici, Cosimo (1389 – 1464) a vnuk jeho Lorenzo (1449 až 1492). Onen, štědrý Maecenas i spolu dobrý znalec starožitnosti, nákladně zřídil ve Florencii rozsáhlou knihovnu, v níž uloženo bylo množství vzácných památek, získaných jak v originálech tak v opisech čilými jednateli, zejména Janem Aurispou († 1454), dílem také pošlých z nejbohatší tehdejší soukromé sbírky obětovného Florenťana Mik. Niccoli († 1437), i vůbec humanismu příkladem svým neocenitelné služby prokázal; neboť podle jeho vzoru právě v kruzích aristokratických rozmohla se záliba osvědčovati velkodušnou přízeň snahám vědeckým a uměleckým. V družině humanistů jemu blízkých vynikali Gianozzo Manetti († 1459), učený krasořečník, státník florencký, Ambrož Traversari (zemř. 1439), generál řádu v Camaldoli, Carlo Aretino (Marsuppini, † 1463), nad jiné věrný stranník rodu Medicejského, Leonardo Bruni (Aretinus, † 1444), zvláště jako dějepisec oslavovaný, Franc. Poggio Bracciolini († 1459), neobyčejně šťastný shledavatel starých rukopisů, také v Čechách dobře známý památným svým listem o smrti Jeronyma Pražského v Kostnici r. 1416, při nevšedních přednostech velice svárlivý, po větší část svého života zaměstnávaný ve službách papežských, a po jistou dobu též Franc. Filelfus († 1481), velmi sice nadaný, leč těkavý a mstivě jízlivý. Neméně skvěle rozvíjely se poměry za Lorenza, jenž, sám jsa ducha básnického, přízeň k humanismu ladně sdružovati uměl s láskou ku vlaštině a tím značně přispěl ku zmírnění odporu, s nímž mnoho čelných klassicistů pohlížívalo na řeči moderní. Z učenců při něm žijících vděčnými jeho přáteli a skutečnými ozdobami byli Angelus Politianus († 1494), mnohostranný filolog a elegantní stilista, obratný stejně v latině a řečtině jako ve vlaštině, Joan. Picus Mirandula († 1494), polyhistor ušlechtilé povahy, v mladém věku zesnulý, a Christofor. Landinus († 1504), vykladatel Danta, Horáce a Vergilia. Zmínky zasluhuje i Řek Joan. Laskaris († 1535), jenž knihovně medicejské získal množství nových rukopisů, hlavně z hory Athu a z Malé Asie. – S periodou medicejskou souvisí též důkladnější studování řeckých památek, jmenovitě filosofických. Již působení Chrysolorovo mělo v zápětí dobrý účinek, avšak nesrovnale větší zájem probuzen byl kolem r. 1439, když na koncilu ve Florencii vyjednávalo se o sloučení církve západní a východní. Tehdáž přítomnost mnohých řeckých učenců, jako byli Theodor Gaza († 1478), později chlouba Ferrary, původce oblíbené řecké mluvnice, Georg. Gemisthos Plethon († 1450) a jeho žák, potomní kardinál Joan. Bessarion († 1472), oba horliví ctitelé Platóna, zavdávala příležitost nejen k epideiktickým výkladům, v nichž Řekové nad Latiníky rádi projevovali duševní převahu, ale i ku poznávání četných stránek hellénského písemnictví, na západě po tu dobu jen skrovně povšimnutých. Zvláště Platón, dříve sotva podle jména známý, v té míře okouzlil mysl Florenťanů, že ku pěstování jeho nauk záhy vznikla čilá družina, Platónovou akademií nazývaná, kteráž potom v boji vedeném mezi přívrženci vládnoucího Aristotelismu, jako byl na př. Georg. Trapezuntský († 1488), a novými vyznavači Platónismu, majíc v čele výtečného Marsilia Ficina († 1499), o vítězství s prospěchem se zasazovala. V 2. pol. XV. stol. řečtina vůbec již se rozšiřovala, zejména když po pádu Konstantinopole zavítalo v Italii mnoho vyhnanců nevšedně učených. Vedle Florencie nejdůležitější středisko nalezl humanismus v Římě, od té doby, co na stolec papežský dosedl Mikuláš V. (1447 – 1455). někdejší pořadatel knihovny Kosmy Medicejského. Osvícený tento hierarcha zvěčnil památku svou nejen nádhernými stavbami, ale i založením slavné bibliotéky Vatikánské a stálým podporováním ruchu vědeckého. Zvláště vroucně ujal se myšlénky, by poklady řeckého písemnictví vešly latinskými překlady v obecnou povědomost, a za tím účelem po-dobné práce štědře odměňoval. Nejpřednější dvora jeho filolog, Vavř. Valla († 1457), skladatel velebeného kdysi díla »Elegantiae latini sermonis«, přeložil Aesopa, Hérodota, Thukydida, Mik. Perotti († 1480) Polybia, Petr Kand. Decembrio († 1477) Appiana, Battista Guarinus († 1460) Strabona a jiní jiné; toliko úplný překlad Homéra byl marně vyhledáván. V službách papežských žil tenkrát i první značnější zástupce humanisticke epiky, Maffeo Vegio († 1458), augustinián, pověstný pokračováním Vergiliovy Aeneidy, a rovněž Flavius Blondus († 1463), římský starožitník, historik a filolog. V lásce k starověku následoval Mikuláše V. Pius II., obecně známý jménem rodovým a spisovatelským Aeneas Sylvius Piccolomini (1458 – 1464), muž na dráze literární neobyčejně plodný a pro země zaalpské, zejména pro Čechy, Uhry a Rakousy, vzhledem k humanismu svrchovaně důležitý; neboť jeho právě prostřednictvím v oněch končinách, když po delší dobu jednak jako sekretář Bedřicha III., jednak jako legát papežský tam působil, počaly se ujímati nové nauky. Vynikajícími humanisty jeho strany byli Joan. Ant. Campanus († 1477), chvalořečník Piův, básník i prosaik obratný, Němcův nepřítel, a Bartol. Platina († 1481), původce historie papežské. Po Piovi rozmohla se proti literárnímu humanismu dosti silná reakce, jejíž útisk v době Pavla II. pocítil mimo jiné žák a nástupce Vallův, starožitník a křisitel komédie antické Pomponius Laetus († 1498), hlava římské akademie, t. j. volného družstva ku pěstování nauk římskolatinských. V novém, nebývalém lesku vše se opět povzneslo za primátu Lva X. (1513 – 1521), syna Vavřincova z Medici, u kteréhož záliba ve vybraném požitku společenském, literárním a uměleckém převyšovala všelikou jinou povinnost se stavem jeho spojenou. Ve snahách, by jazyk latinský za jeho vlády podstatného zvelebení dosáhl, podporovali jej nejzdatněji dva dovední mistři slohu latinského, Petr Bembus († 1547), hlava Ciceronovců, v imitacích výtečný, a Jak. Sadoletus († 1547), chválívaný pro vzlet básnický, avšak v epistolografii nejvíce proslulý; těch zásluhou jazyk latinský, hledí-li se na pružnost a eleganci ve vyjadřování, tenkráte skutečně vrcholil. Velkou přízeň Lev projevoval hrám dramatickým a při provozování komédií Plautových, původních i napodobených, sám býval přítomen; nestranil se ani snah filosofických, nezřídka dosti odvážných. Universitu v Římě vhodnými opravami povznesl a nauky řecké povoláním osvědčených učitelů podstatně zvelebil. V oboru výtvarných umění především slavná činnost Raffaelova († 1520) panování Lvovu rázu navždy památného dodává. Dobytí a surové zplenění Říma španělsko-německými tlupami císaře Karla V. poměrům těmto učinilo žalostný konec. V ostatních končinách italských, větším dílem při dvořích vladařů a na universitách, nescházelo rovněž zástupců nového směru humanistického. V Miláně za Viscontovců žili Ant. Loschi († 1450), pilný vykladatel řečí Ciceronových, Hubert Decembrio, dobrý latiník, od něhož pocházejí zajímavé zprávy o Praze v popisu cesty r. 1399 na sever konané, a osvědčený učitel i stilista Kašpar Barzizius († 1431); za Frant. Sforzy († 1466) zdržoval se tam námezdný Filelfus, auktor epické »Fortiady«; v témž období působil i Petr Kandidus Decembrio, syn Hubertův, druhdy president republiky Milánské (r. 1447), překladatel z řečtiny, biograf a mnohostranný badatel. Za syna Sforzova, Ludvíka Mora, zřízena dle vzoru římského a florenckého v Miláně vědecká akademie, avšak hleděla si spíše velebení vládnoucího rodu nežli pěstování nauky. V Mantově za Gonzagů dlel zasloužilý Vittorino da Feltre čili Rambaldoni († 1446), široko daleko rozhlášený paedagog, a později Joan. Baptista (Spagnoli) Mantuanus († 1516), pro básnickou činnost kdysi podle Vergilia nerozvážně stavěný, spíše improvisator než pravý poeta. Z Verony pocházel Baptista Guarinus († 1460), vychovatelstvím neméně proslulý než Feltre v Mantově, ba dle výroku Aen. Sylvia učitel téměř všech čelnějších humanistů soudobých; zdržoval se též v Bononji, kdež universita bývala hlavním cílem studujících z Čech, Moravy a Německa i slynula činností Codra Urcea († 1500), Kamilla Palaeota a Filipa Beroalda staršího († 1505). Tento zvláště byl známý příznivec českých studentů a některým z nich básně, ano i celé traktáty věnoval. Ve Ferraře, ovládané rodem Este, v poesii předčili Titus Strozza († 1505) se svým synem Herkulem († 1508) a celá řada jiných dobrých básníků; avšak pověst jejich zůstala pouhým stínem proti slávě, jíž dosáhli trvale současní poetové vlaští Bojardo a Ariosto. V Urbině vladař Federigo z Montefeltra, ač byl povoláním válečník, osvědčoval mysl umění a vědám oddanou a podobně bylo v četných jiných knížectvích na půdě italské. V Neapolště a na Sicilii rozvoj druží se k období králův aragonských,Alfonsa Moudrého a Ferdinanda; v popředí tu stojí Ant. Beccadelli († 1471) z Palerma (Panormita), lahodný básník, »elegantiae parens«, leč necudný, Jan Jovian Pontanus († 1503), kosmopolita vysoce nadaný, filosof, řečník i poeta, v Čechách dobře známý z překladů Řehoře Hrubého, tvůrce neapolské akademie, dle něho Pontanovou nazvané, a Jak. Sannazarius († 1530), nejlepší básník současný. Na opačném konci Italie, v mocných tehdáž Benátkách, ruch humanistický dlouho nevystupoval; teprve po r. 1468, když kardinál Bessarion, odkázav svou drahocennou sbírku rukopisů republice, zavdal podnět ku zřízení bibliotéky sv. Marka, rozproudil se zvolna čilejší život, jehož vědeckými zástupci byli zejména Hermolaus Barbarus († 1493), přední auktorita v mluvnictví, ranní pěstitel kritiky textové a pilný vykladatel Aristotela, Mark. Ant. Sabellicus († 1506), bibliotékář, a Kreťan Markus Musurus († 1517), učitel řečtiny, vděčně připomínaný naším Zikm. Hrubým z Jelení. K obecnému rozšíření humanismu v Italii vedle příznivých poměrů společenských, časových a národních nejvíce přispěl knihotisk. V Římě, Florencii, Benátkách, Ferraře, Neapoli, Miláně a Vicenze za dobu nedlouhou vznikly tiskárny a uhrazovaly bez obtíže jakoukoli spotřebu klassických textů i nových děl. Počátek učiněn byl v Subiaku blíže Říma v klášteře benediktinském tiskem Donata a Lactantia (1465), po nichž následovaly po sobě v brzku Ciceronovy Listy, De oratore a Spisy filosofické, Augustinus (De civitate Dei), Apulejus, Gellius, Vergilius, Livius, lat. Strabon, Lucanus, Plinius Starší, Suetonius, Quintilianus, Silius Italicus a Ovidiovy Metamorfosy, vše kvartanty a folia. Od r. 1470 tisklo se již také v městech ostatních, při čemž dohlídku na správnost vydávaných textů konávali osvědčení dozorci či upravovatelé (castigatores). V Římě činností takovou proslul obětovný biskup z Alerie, Joan. Andr. Bussi († 1471), potom Joan. Ant. Campanus a Pomponius Laetus, v Miláně a Vicenze Bonus Accursius z Pisy, v Benátkách Omnibonus Leonicenus, Georg. Merula a jiní jinde. Koncem XV. stol. předstihl všecky jiné knihtiskárny učený Pius Manutius Aldus († 1515), zdokonaliv závod svůj v Benátkách tou měrou, že světové pověsti se domohl; podle jeho vzoru řídili se potom Giuntové v četných svých tiskárnách, Badius Ascensius v Lyoně, Stephanus v Paříži, Frobenius v Basileji a j., všichni hlavně vydáváním klassiků zasloužilí. Pěstování humanismu nedělo se v Italii podle nějaké určité soustavy, nýbrž pouze dilettantsky, avšak přece s účinkem neobyčejným a silou téměř opojnou. Dokonalost starověkých památek, zajisté veliká i v obsahu i ve formě, zjevu toho nebyla jedinou příčinou; mysl za příznivých okolností obrácenou k snahám kulturním neodolatelně vábil také luzný sen o národní velikosti, kterýž cestou humanismem nastoupenou zdál se býti blízek svému splnění. Oprávněnost k dosažení velikosti jevila se nevývratná; povznášející toto vědomí probouzelo hrdost osobní, kteráž, nemohla-li se srovnati s obmezováním svobodné vůle, tím méně dopouštěla nedbati o čest a slávu jednotlivce okrašlující. Doba minulá po této stránce jevila se jako kruté bezpráví, a to tím více, že na všecek život dávných předků římských pohlížela nepřátelsky; změna takového názoru byla tudíž pokládána jen za odčinění křivdy, nikoli za hříšnou, nýbrž za povinnou opravu. Odtud vysvětliti možno zvláštní onen úkaz, že i v takých kruzích humanismus vyznavačů nalézal, kde zájmy životní s novou osvětou ve spor přicházely. Dokladem jest veliká čásť duchovenstva, zvláště vyššího, jež s pravým zanícením lnula ke všemu, co humanismus s sebou přinášel, ba neváhala v té příčině stranou postaviti netoliko přísné mravní řády, ale i náboženské ohledy. Počínání takové pak ovšem zavinilo, že humanismus očím protivníků nebyl ničím jiným nežli paganismem, t. j. obarveným pohanstvím, a pěstitelé jeho dle výroku Savonarolova ďablovými knihami. Tolik jest jisto, že auktorita církve vzniklým ruchem utrpěla velkou pohromu, neboť proti ní byl postaven nový ideál lidského pokroku a naznačen jako vlastní cíl dokonalosti. Bohužel spělo se k tomuto cíli cestami namnoze převrácenými a, což bylo především osudno, vůdcové sami dosti zřídka vyznamenávali se povahou bezúhonnou, tak že skutečná hodnota zásad jimi prohlašovaných tím byla zatemňována. Činnost humanistův osvědčila se velice záslužně sbíráním starověkých památek a jich rozšiřováním; neboť tím zachráněn mnohý poklad před hrozící záhubou a položen i základ nejen ke klassické filologii, nýbrž ke studiu filologickému vůbec. Rovněž trvalá plynula zásluha z vědeckých výkladův a četných návodů. jež měly účelem nauky starověké přiváděti v obecný majetek a raziti pevnou dráhu dalšímu badání; avšak nesmírným bylo poblouzením, že vzácných schopností a vědomostí humanisté neobraceli ku vzdělávání přirozeného jazyka a jeho literatury, nýbrž, zaujímajíce stanovisko širší, světové, spatřovali hlavní cíl v obnovené svými spisy produkci latinské. Vzory starověké při tom byly jako zbožňované modly postaveny v popředí: čím více kdo jich způsob vystihl, tím většího uznání směl se nadíti. Napodobování, kteréž odtud vzniklo, prospívalo nejzdárněji v takých oborech, kde podstata se opírala o určitá, přesná pravidla a kde pilný cvik stával se zárukou poměrné dokonalosti, tedy především v řečnictví a různých jeho odvětvích, zejména v krasořečnictví, chvalořečech, deklamacích a příležitých promluvách všeho druhu, a potom v listech, kteréž, zastupujíce novodobé brošury a časopisy, vytvořily zvláštní skupinu literární, bohatou epistolografii. V obou těchto směrech vlaští humanisté dokázali podivuhodnou obratnost. Méně dařiti se mohlo básnictví; neboť zdroj jeho nebyl spatřován ve skutečném nadšení a hlubokém citu, nýbrž opět ve vzorech a vzorcích, a jako řečnictví též poesie pokládána za věc pilnosti a výcviku. V tomto bludném přesvědčení téměř všichni humanisté vězeli a, ježto činnost básnická byla jim vrcholem dospělosti, zkoušeli své síly právě zde s horlivým úsilím; slovo »poetæ po dlouhou dobu značilo především humanistu. Nelze sice popříti, že vyskytli se vskutku, jednotlivci velikého nadání, jako na př. Sannazarius, avšak obyčejně záležela přednost díla v technické dovednosti a stilistické uhlazenosti; reminiscence v nejširším rozsahu, věrné ohlasy, ba někdy až i centony neboli skladby sestavené výhradně jen ze slov některé čelnější básně starověké, nepokládaly se za vadu. Všecky druhy poesie pilně byly vzdělávány; v nejznačnější míře epigramm a báseň příležitá (elegie), namnoze rázu panegyrického. Zhusta spracovány látky didaktické, satirické, řídčeji dramatické; v epice ráz rhétorický silně vynikal. Umělých forem lyrických užíváno všeobecně. Pestré směšování živlů křesťanských a pohanských bylo při produkci zjevem zcela obvyklým. Také ve slohu s počátku vládla dosti velká pestrota; ponenáhlu však čistota latiny pokládala se za přední znak, kterým nový osvícený věk úplně se liší od barbarství (barbaries) doby minulé. Nejpříkřejší po té stránce požadavky vycházely od Ciceronovců (Ciceroniani, Ciceronis simii), z nichžto byli nejčelnější Petr Bembus, Jak. Sadoletus, Lazar Bonamicus, Marius Nizolius, Krišt. Longolius, Frant. Floridus Sabinus, Sebest. Corradus, Markus Ant. Majoragius, Pav. Manutius a j. Skladby řecké byly poměrně nečetné a pocházely větším dílem od učených Řeků v Italii působících. Ku potřebám písemnictví národního málokterý humanista přihlížel a, činil-li tak, nedocházel od svých druhů pochvaly; odtud přirozeně plynulo, že, jakmile prvotní zápal ochabnul a zejména vlivem reformačním tuhá reakce se dostavila, humanismus vždy více a více v pouhou obec učenou byl zatlačován a i v této omezován. Stol. XVI., do kteréhož činnost nejednoho z mužů dříve uvedených ještě zasahá, jest již humanismu dobou úpadku, nadešlou ve prospěch písemnictví národního. Přes to však se udržuje dosti dlouho čilý ruch a počet zástupců se nemenší. V oboru básnickém zvučné jméno měli Petr Angelius Bargaeus (epos »Syrias«), Joan. Aurelius Augurellus, Jeronym Balbus, známý vychovatel Ludvíka Jagellonského, Coelius Calcagninus, Laelius Capilupus a dva bratří jeho, Joan. Casa, arcibiskup beneventský, též v italské prose výtečný, Baltasar Castilio, jehož chotí byla učená Hippolyta Taurella, Joan. Anton. Flaminius a syn jeho Marcus Ant., oba lyrikové znamenití, Publius Fontana, Jeronym Fracastorius (didakt. báseň »Syphilis«), Vavřinec Gambara (»Columbeis«), Benedikt Lampridius, Koriolan Martiranus dramatik, Franc. Marius Molsa, v latině i v italštině stejně půvabný, Olympia Fulvia Morata, Ondř. Naugerius, patricius benátský, Aonius Palearius, napodobovatel Lucretia, r. 1569 v Římě jako kacíř odpravený, Marcellus Palingenius Stellatus (didakt. báseň »Zodiacus vitae«), Joan. Franc. Picus Mirandula, jehož heslem, jako později v Německu, byla osvícená zbožnost (literata pietas), Joan. Bapt. Pigna, Joan. Franc. Quintianus Stoa, mnohoplodný, ale mělký, Franc. Sfondratus (epos »De raptu Helenae«), Ant. Thylesius, dramatik, Petr Valerianus (epos »Joathas«, did. báseň »Milacis culturæ), Marc. Hieron. Vida, biskup v Albě (epos »Scacchia ludus, Christias«) a j. – Z prosaiků předčili zejména Ondř. Alciatus († 1550), v oboru věd právních auktorita uznaná, Pavel Jovius († 1552), historik výborného zrna, Lilius Gyraldus († 1552), zasloužilý zvláště dílem »De poetis nostrorum temporum«, pro dějiny humanismu velice důležitým, Julius Caesar Scaliger († 1558), slavný polyhistor, činností svou do Francie příslušný, a pak řada filologů, jako Coelius Secundus Curio († 1569), přítel a biograf Zikm. Hrubého z Jelení, Angelus Caninius († 1557), Octav. Ferrarius († 1586), Ant. Riccobonus († 1599), Franc. Robortellus († 1567), Kar. Sigonius († 1584) ), Victor. Trincavellius († 1568), Horatius Tursellinus († 1609), Fulvius Ursinus († 1609), Petr Victorius († 1585) a j. Na místo vadnoucího humanismu vstupovalo ponenáhlu písemnictví národní, proniknuté ještě z velké části duchem předchozím. V epice na př. Giovanni Trissino († 1550) rozsáhlou báseň »La Italia liberata dai Gotį (Osvobození Italie od Gothův) podle možnosti vystrojil krojem antickým a podobně činil Luigi Alamanni († 1556) v oboru výpravném i didaktickém. V lyrice byl vzorem Petrarca, za to však v dramatě, zejména v tragédii. nevybočilo se nikterak z kolejí staroklassických. Časem teprve nevolná pouta mizela a z humanismu zůstal dědictvím zjemnělý cit pro vnější lepotu i vnitřní jadrnost. V prose viděti jest postup podobný; nejprve se úzkostlivě šetří vzoru Ciceronova, potom samostatnosti pomalu přibývá, až konečně Macchiavelli vkusnou formu snoubí s pronikavým důmyslem. – Z Italie proud humanistický hravě přenášel se do sousední Dalmacie, s níž vůbec bylo pohodlné spojení a čilé styky ode dávna. V Dubrovníce již na skloně XIV. stol. dosti dlouho působil známý Jan z Ravenny a poněkud později Filip z Lukky tamže povolán byl za učitele řečnictví; též četní Rekové, po pádu Konstantinopole prchajíce na západ, mívali zde dočasný útulek, jako Joan. Laskaris, Demetr Chalkondylas, Eman. Marullus, Pav. Tarchaniotes. Z Dalmatinců samých nejeden prodlel za vyšším vzděláním v daleké cizině, jako na př. v Paříži Jan Stojković († 1443), známý odpůrce Čechův na sněmě Basilejském; nejvíce však plnívali školy italské a vyznamenávali se nezřídka výtečným prospěchem. Dubrovničan Ilja Crjevič (1460 až 1520), žák Pomponia Laeta v Římě a člen jeho akademie, byl v 18. roce věku svého poctěn věncem básnickým a zlatinil si jméno v Aelius Lampridius Cervinus. Krajan jeho Ivan Gučetić (Gozze) dle Politianova soudu klassikům se vyrovnával a podobné chvály účasten byl také Šim. Selimbrić ze Spljetu. V téže době vyskytl se Dalmatinec Alex. Cortesius, sekretář při dvoře Sixta IV., velebící válečné činy Mat. Korvína v epické skladbě »Laudes bellicae Matthiae Corvini, Hungariae regis«. Znamenitý básník spljetský Marko Marulić († 1524), kterýž vedle chorvatštiny stejně dovedně psal latinsky i po vlasku, celou družinu humanistických přátel kolem sebe shromáždil; byli mezi nimi Jero Martinčić, Franjo Natalić, Tom. Negri, Jero Papalič, Nikola Alberti a j. Od těch dob měl humanismus v Dalmacii hojně ctitelův; leč nikdy nevzmohl se tou měrou, by jazyk domácí byl od něho ze svých práv vytištěn. Spíše seslabil moc vlaštiny; neboť tuto nahrazoval v písemnictví latinou, kdežto chorvatštině stal se zdrojem zdokonalování a příčinou horlivého závodění v oboru především poetickém. V tomto duchu působila největší čásť předních zástupců literárních, jako na př. Petar Hektorović († 1572) na Hvaru a Ivan Lučić († 1584) z Trojiru; avšak hlavně přispěl k tomu Dubrovník, v němž imposantní řada velkých pěvců, honosící se proslulou dvojicí Ivanem Gunduličem a Juniem Palmotićem, básnictví domácí k nejskvělejšímu rozkvětu přivedla a rodnému městu čestný název jihoslovanských Athén získala. Ještě jednou v dobách dosti blízkých ozval se v Dalmacii ohlas humanismu, vzešlý působením jesuitských škol; výtečný mathematik Dubrovničan Roger Jos. Bošković († 1787) byl na slovo brán v latinském básnění a stejné pověsti dosáhli zdařilými plody také jeho krajané, Benedikt Staić (†1801), Raimund Kunić († 1794), Gjuro Ferić († 1820), Bernard Zamanja († 1820) a Jun. Ant. Restić († 1835). Ve Francii zřetelnější stopy humanismu jeví se v poslední čtvrti XV. stol., a sice činností některých zdomácnělých cizinců, jako byli Řehoř z Tiferna (Tifernas), Jiří Hermonymos ze Sparty a Publius Faustus Andrelini z Forli v Italii. První dva, kol r. 1470 v Paříži vyučujíce, rozšiřovali především řečtinu, třetí pak, jsa tam od r. 1488 prof. řečnictví a poesie na universitě, celý obor nauk humanistických ve známost uváděl, při čemž vydatně byl podporován generálem řádu trinitárského Robertem Gaguinem († 1501) a přítelem jeho, učeným Vilémem Tardifem. Nejvíce však umožnily brzký rozvoj opětované válečné výpravy na půdu italskou za Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I; poznalyť se důkladně tamější kulturní poměry a způsob jich potom s oblibou doma následován. Rychle po sobě se vyskytují četné skladby básnické i prosaické, oslavující lat. jazykem bezmála každou vážnější událost oné doby, a současně vystupuje na vědeckém poli učenec, jehož jméno mezi humanisty k nejslavnějším náleží, první filolog franc. Vilém Budaeus († 1540). Neobyčejný tento muž, pro všestrannost a spolu hloubku svého ducha od vrstevníků téměř zbožňovaný, a zejména v řečtině za nedostižnou auktoritu pokládaný, prokazoval novým naukám neocenitelné služby netoliko vědeckým badáním, ale také mocnou přímluvou u krále Františka I., jenž jsa velkoduchým příznivcem věd a umění, Budaea trvalou úctou vyznamenával. Na jeho radu zřizovány byly nové ústavy, kdež humanismus soustavně se pěstoval, zakládány knihovny, získávány staré památky a snahám vynikajícím štědrá podpora udělována. K němu, jako k uznanému mistru, jenž na rozdíl od italských dilettantů přísnou práci za hlavní účel humanismu vyhlásil, družili se četní jiní vyznavači klassického směru, jako byli Jak. Faber Stapulensis († 1537), Jak. Tussanus († 1546), Lazar Baifius († 1545), Petr Bunellus († 1546), filologové a stilisté, Robert Stephanus († 1559), filolog a spolu knihtiskař, Vil. Copus a Joan. Ruellius († 1537), oba znamenití lékaři, a ti všichni starali se ve svých oborech, aby z činnosti opravdový zisk vycházel. Usilovné jejich snaze podařilo se vytisknouti ze škol učebnici Alex. Galla, jinak de Villa Dei, zastaralé »Doctrinale«, a zavésti za ni v náhradu přiměřenější knihu Despauteriovu (Jan van Pauteren, [1526), což při zatvrzelé scholastické methodě nebylo nijak skrovným vítězstvím. Jiný vzácný pomník, vzešlý z pospolité práce Budaeovy družiny, jest rozsáhlý slovník latinský Rob. Stephana, »Thesaurus linguae latinae« (1531), k němuž jako dovršením připojen byl později proslulým typografem, učeným Henr. Stephanem, synem Robertovým, velikolepý poklad jazyka řeckého »Thesaurus linguae graecae« (1572), spoléhající namnoze též na Budaeových výzkumech. Avšak nebylo to pouze grammatické badání, k němuž tato škola přilnula, nýbrž veškeren téměř obor antického světa, jak to dokazuje nejlépe sám Budaeus, jenž vedle řečtiny proslul neméně výklady právnických památek a ve starožitnostech spisem »De asse et partibus eius« osvětlil poprvé stránku římské numismatiky, před tím docela temnou. Způsobem tím humanismus mohutněl i v rozsahu i významu a stal se hlavní příčinou, že Francie v XVI. stol. zaujala ve vědeckém světě nejpřednější místo. Z množství tehdejších učenců zasloužile vynikli filologové Adrian Turnebus († 1565), Bartol. Latomus († 1566), Dionys. Lambinus († 1572), Ludv. Regius († 1577) a Marcus Ant. Muretus († 1585), stilistickou elegancí italským humanistům velmi podobný a v Italii také zesnulý, vedle nichž a po nichž vystoupili vlastní mistři téže vědy, Josef Justus Scaliger († 1609), Isak Casaubonus († 1614) a Claudius Salmasius († 1653); památní jsou rovněž starožitníci a polyhistorové Claud. Puteanus († 1594), Petr Pithoeus († 1596), zvaný francouzským Varronem, Jan Jak. Boissard († 1602), Jak. Bongarsius († 1612); výtečný historik Jak. Aug. Thuanus († 1617); lékař a mathematik Jan Fernellius († 1558); publicista Hubert Languetus († 1581), a konečně celá řada slavných právníků romanistů, jako byli Frant. Balduinus (Baudoin, † 1573), Frant. Hotomannus († 1590), Barn. Brissonius († 1591), Jak. Cujacius († 1592), dva Gothofredové a j. mn. Důležité místo přísluší též známému odpůrci Aristotelovu Petru Ramovi (Pierre de la Ramée), zhynulému v osudné noci Bartolomějské (1572), skladateli vhodných pomůcek vyučovacích. I v literární produkci, jež mimo vědu zkvétala, měl humanismus šíré působiště. V poesii od samého začátku zapouštěl kořeny, maje zvláště ve vyšších kruzích mnoho příznivců; avšak praktický účinek jevil se zcela jinak než v Italii. Velmi záhy bylo patrno, že jazyk písemní naprosto nelze nahraditi latinou; pokusy v tom směru činěné buď vycházely na plano, jako na př. básně Andreliniho, nebo byly rázu nahodilého, vznikajíce jako zvláštnost, když se naskytla příležitost, anebo konečně zahrnovaly v sobě toliko učená cvičení. Zjevem ojedinělým zůstalo vlastenecké epos Valeranda Varania o Panně Orleanské (1516). Naproti tomu s jarou chutí a vnímavou myslí studovány staré památky a přivlastňováno si z nich nejprve porůznu, později soustavně, co právě domácím poměrům ukazovalo se prospěšno, ať ve formě, ať v obsahu. Této zásady se drželi Clem. Marot († 1544), Bonaventura Despériers († 1542), Steph. Dolet († 1545), Hugo Salel († 1553), Franc. Rabelais († 1553), Jean Lemaire (Marius, † 1548), jenž za prvního básníka humanistického ve Francii bývá pokládán, a jiní, bez výjimky téměř přátelé Budaeovi. Mnohem dále v tomto vzhledě postoupila skupina básníků »Plejady«, kteráž, majíc v čele Petra Ronsarda († 1585) a Steph. Jodella († 1573), nespokojila se pouze libovolným myšlénkovým výběrem, nýbrž snažila se veškeren vkus upraviti ve smyslu antickém, jednak tím, že vtěsnávala básnickou produkci vůbec do přísných forem klassických, jednak i hmotně rozšiřovala a zdánlivě zušlechťovala poklad dosavadní mluvy, přejímajíc starověká slova, obraty a zvláštnosti. Poetikou Jul. Caesara Scaligera, jenž své působení na francouzskou půdu přenesl, nabyl tento směr určité podoby a dočkal se později, naleznuv za Ludvíka XIII. v Akademii nový zákonodárný sbor, obrození v literárním klassicismu. – Činnost Plejady, jsouc větším dílem imitační, měla v zápětí vzrůst latinského básnictví v rozměrech mnohem značnějších než v době dřívější, v níž hlavně Germ. Brixius, Nicol. Borbonius, Joan. Dampetrus, Theodor Beza (Adeodat Seba) a Hadr. Turnebus byli čelnější zástupci oné produkce. Ze členů Plejady učitel Ronsardův, Jean Dorat (Joan. Auratus, † 1588) vedle prací filologických narobil spoustu veršů latinských a zvláště v anagrammatech si liboval; též Joach. du Bellay († 1560), duševní původce družiny, dovedně básnil po latinsku a příkladem byl ostatním. Ku konci století čítalo se v řadě účastníků již více než sto veršovců, z nichž byli přednější Germ. Audebert z Orleansu, skladatel obšírných básní výpravných, Joan. Bonefonius z Clermontu, Mich. Hospitalius, kancléř královský, jehož »Sermones« satirám Horatiovým na roveň byly kladeny a báseň »De lite« (Pře) antickému auktoru přisuzována, Joan. Lygaeus, didaktik, Salmonius Macrinus, Martialis Monerius a zejména Steph. Paschasius, čelní epigrammatikové, Joan. Passeratius, původce hojných strén, nazývaných »Calendae Januariae«, a Scaevola Sammarthanus (de Sainte-Marthe), nejznačnější talent celé skupiny. V období o něco pozdějším psal své rozhlášené skladby satirické v románovém rouše Joan. Barclay († 1621). Z učenců dříve již uvedených zkoušeli své síly v básnictví hlavně Boissardus, Muretus, Jos. Just. Scaliger, Henr. Stephanus a nejrozsáhleji Thuanus, auktor obšírné skladby zvané »Hieracosophio◁ (o sokolnictví). Účel humanismu rozšiřováním vzdělanosti zušlechťovati lidskou společnost a zapuzováním předsudků dopomáhati ku přirozeným právům, nemohl ovšem ani ve Francii k úplné platnosti býti přiveden, a to tím méně, poněvadž válečnou vřavou, z reformace vypuklou, zásadní protivy strašně se zostřily a klidné spolužití nemožným činily. Hrozící nebezpečenství zplodilo mezi humanisty přemnoho živlů obojetných, nedůsledných a povrchních; ba posléz i odborné učenosti přestávalo se dařiti, neboť náboženská nesnášelivost ji mařila. Slavný Henr. Stephanus požíval pohostinství v Genevě; filolog světové pověsti Jos. Justus Scaliger opustil r. 1593 navždy Francii a totéž učinili r. 1603 Casaubonus, r. 1631 Salmasius. Vůdčí úkol od těch dob (XVII. st.) připadá hlavně jesuitům, kteří působí na vysokých školách a podnikají práce nezřídka velmi záslužné; ale jak u nich, tak u různých jiných jednotlivců viděti bývá spíše obrovskou pilnost než vědeckou dokonalost. Sem náležejí z jesuitů Dionys. Petavius († 1652) a Jacob. Sirmond († 1651), jichž oborem byla hlavně církevní historie, Franc. Vigerus († 1647), velmi snažný filolog, Franc. Vavassor (†1681), vychvalovaný stilista, Petr Dan. Huet († 1721), biskup Aurancheský, pořadatel sbírky klassikův »in usum Delphinį, a Joan. Hardouinus († 1729), podivínstvím rozhlášený učenec (orbis literati portentum); z jiných stavů filologové Franc. Gussetius († 1655), Aegid. Menagius († 1692), Henr. Valesius († 1676) a bratr jeho Hadrian († 1692), Tanaquil Faber († 1672), důvtipný, leč v konjekturách smělý přespříliš, Andr. Dacerius († 1722), jehož manželka Anna, dcera Tanaq. Fabra, filologické vlohy po otci dědila, a Carol. du Fresne du Cange († 1688), původce rozsáhlých glossářů z pozdní latiny a řečtiny; polyhistorové Nicol. Claud. Peirescius († 1637), Samuel Petit († 1643), Desid. Heraldus († 1649), Gabr. Naudaeus († 1653), Nicol. Rigaltius († 1654), Petr. Gassendus († 1655), Jacob. Palmerius († 1670), Sam. Sorbierius († 1670); starožitníci Jac. Spon († 1685), Joan. Foy Vaillant († 1706) a Bern. Montefalconius († 1741). I básnictví má slušný počet zástupců, z veliké části duchovních a směru didaktického. Zmínky zasluhují Claud. Quillet, jinak »Claudius Laetus« († 1661), napodobitel Lukrecia ve skladbě »Callipaediæ, Carol. Alphons du Fresnoy († 1665, »De arte graphicæ), Car. Spon († 1684, »Sibylla medicæ), Renat. Rapinus († 1687), jesuita, skutečný talent, Joan. Santolius († 1697), Joan. Comirius († 1702), Car. Ruaeus (ć 1725), Natal. Steph. Sanadon († 1733) a Jacob. Vanierius († 1739, pěkná skladba »Praedium rusticum«), všichni tři členové řádu jes., Melchior de Polignac († 1741), kardinál, původce rozsáhlé básně »Anti-Lucretius«, Car. Poraeus († 1791), dramatik, a Franc. Jos. Desbillons († 1789), bajkař, oba jesuité. Ve Španělsku humanismus počal se ujímati na konci XV. stol. za vlády Ferdinanda Katolického a Isabelly Kastilské, když vlivem moudrého kardinála Ximenesa činily se kroky ku povznesení kleslé vzdělanosti v obyvatelstvu. Zavedením knihotisku, podporováním horlivých učitelů přišlých z ciziny, jako byli Petr Martyr z Milánska († 1525) a Lucius Marineus Sicilský († 1533), založením university v Alkale a obnovením v Salamance jevily se již jakési účinky, ale vlastní obrat nastal až po připojení Neapolska ke Španělům r. 1504. Od té doby vzájemnými styky nové nauky v zřejmější podobě se jevily a dalšími výpravami Karla V. do Italie ještě více zajmu vzbouzely. Hlubšího převratu společenského neměly sice v zápětí, poněvadž na stráži bdělo nedůvěřivé oko inkvisiční, avšak literatuře staly se živlem blahodárným. Básnictví z nich těžilo neméně nežli prosa; prostřednictví větším dílem připadalo vzorům italským. Z humanistů po latinsku píšících k nejstarším patří Aelius Ant. Nebrissensis de Lebrija († 1522), professor v Salamance, jenž s úspěchem se zasazoval o čistotu latiny i spisovné kastilštiny, vydav za tím účelem příhodné mluvnice; zasloužile působili také filolog Franc. Vergara († 1547), kommentátor klassiků Ferdin. Nunnesius († 1552, lékař Petr Pereda († 1570), historik a překladatel Aristotela Joan. Genesius Sepulveda († 1572), Joan. Bapt. Monlorius, Ant. Augustinus, Greg. Maiansius a j. Mimo vlasť prosluli hlavně Joan. Ludov. Vives († 1540), klassický methodik, Petr Joan. Perpinianus († 1566), výborný stilista, a Eman. Alvarus († 1583), původce známé normální grammatiky lat. na školách jesuitských. Z poetů poměrně vynikli Alvares Gomesius († 1538), Joan. Petrejus (Perez, kol. 1560), Joan. Verzosa († 1574) a z doby nové Thom. Yriarte († 1794). V Portugalsku, jehož moc poč. XVI. stol., dosáhla vrcholu, měl humanismus celkem příznivější poměry než ve Španělsku, vnitřními zápasy ztýraném, avšak ani tu nebral se směrem výbojným, nýbrž jen formálně zušlechťujícím. Dosti hojně vzešlo odtud básníků, zejm. Hermicus Caiadus († 1508), Arius Barbosa († 1530), první učitel řečtiny na universitě v Salamance, Michael Sylvius († 1556) ve Vicenze, kardinál, Ant. de Gouvea (Goveanus † 1566), Lucius Andreas Resendius († 1573), zároveň historik, Joan. Mellius de Sousa († 1575) a Lupus Serrano († 1578) didaktikové, Achilles Statius († 1585), Tbom. Faria († 1628), překladatel Camőensových »Lusiad«, a Didacus de Payva Andrada († 1660), opěvovatel příběhů indických. Z jiných učenců slynul nejvíce »portugalský Cicerœ, biskup Hieron. Osorius († 1580), historik a filosof. V Anglii prvé období humanismu zakládalo se tak jako ve Francii hlavně na studiu řečtiny, kteréž kol r. 1492 zavedl poprvé v Oxfordě Vil. Grocyn († 1519), vzdělaný na půdě italské; pomocníky jeho byli Tom. Linacer (1524) a Vil. Lilius († 1522). Avšak nejúčinnějšího zájmu dosáhlo se příchodem velikého Erasma a víceletým pobytem jeho v Cambridgei; utvořiloť se pravé semeniště důmyslných humanistů, kteří s plným porozuměním a moudrou rozvahou buď sami z nových nauk těžili, nebo jiným skutečnou tresť z nich poskytovali. Důležitý význam pro vývoj měla také škola u sv. Pavla v Londýně, založená obětovným theologem Johnem Coletem († 1519) a opatřená výbornými učiteli. Humanismus takto šířený stával se nejen podkladem zdravých názorů v literatuře, ale i platnou podporou řádného charakteru. Humanistů ryze latinských jest mezi Angličany velmi málo; téměř všichni psali také svým mateřským jazykem. Nejpřednější z nich jsou Thom. Morus († 1535), auktor slavné »Utopie«, Reginald Pool († 1558), kardinál, výborný stilista, Roger Ascham († 1569), výtečný paedagog, nadšený ctitel jazyků klassických a j. V poesii vedle Mora Vil. Lilius, Walt. Haddon († 1572), Abraham Cowley († 1667), John Milton (1674), Joan. Owen († 1623) a j., zejm. též dramatikové. Z četných básníků skotských vyniká nade všechny Georg. Buchanan († 1582); kromě něho pozoruhodnější jsou i Thom. Dempsterus, Dav. Kynalochius, Andr. Melvinus, Thom. Metellanus, Thom. Moravius, Adam Regius, Andr. Ramsaeus, Hercules Rollocus a Alex. Rossaeus. V Nízozemí na rozhraní živlů románských a německých nalezl humanismus pro své působení půdu nejen úrodnou, ale i výhodně připravenou četnými školami, kteréž, podléhajíce namnoze vlivu evangelického bratrstva Jeronýmovců (fratres bonae voluntatis), zejména v ohledu mravním zdárně prospívaly. Obor nauk ve školách těchto rozšiřoval se znenáhla vlivem učených krajanů, jako byli Joan. Vessel († 1489) a slavný poutník badatel Rudolf Agricola starší († 1485), o studium klassikův a humanismu dosti záhy odtud vzniklo zřídlo nezměrné důležitosti. Zvláště škola v Deventru, kdež asi od r. 1468 vyučoval Agricolův žák, zasloužilý paedagog Alex. Hegius († 1498), byla příčinou výtečných úspěchů, odchovavši celou řadu předních humanistů, domácích i cizích; zde se v útlém mládí vzdělával i Desiderius Erasmus Rotterdamský († 1536), chlouba vědeckého ruchu v střední Evropě, pravý kníže mezi učenými XVI. stol. a nejlepší představitel kosmopolitické stránky v humanismu. Šťastně založená pověst udržovala se od té doby nezkráceně úsilím přečetných pracovníků ve všech téměř oborech duševní činnosti. Hlavně pěstovala se klassická filologie, zprvu v Luváni a později v Lejdě, kdež od r. 1593 Jos. Just. Scaliger († 1609), z Paříže odešed, na universitě po Just. Lipsiovi († 1606) místo zaujal a vůdcem vědeckého badání se stal. V jeho duchu působili tamže Janus Dousa († 1604), Joan. Meursius († 1639). Hugo Grotius († 1645), Gerh. Joan. Vossius († 1649), Dan. Heinsius († 1655), Jacob. Perizonius († 1715), Tiber. Hemsterhuys († 1766), Lud. Casp. Valckenaer († 1785) a mn. j. Rozsáhle se vzdělávala též latinská poesie, zejména v XVII. stol., kteréž jest takořka zlatým věkem této činnosti. Nemalá čásť učenců ráda bavila se verši, na př. Erasmus, Lipsius, Scaliger, Dousa. Meursius, Grotius, Heinsius; rovněž Adrian Junius († 1575), Elias Putschius († 1606), Joan. Gruterus († 1627), Petr Scriverius († 1660), Petr Burmannus († 1741). Z jiných kruhů na př. Joan. Nicol. Secundus († 1536), Nicolaus Grudius († 1571), Phil. Rubenius († 1611), Domin. Baudius († 1613), Casp. Barlaeus († 1648), Sidronius Hosschius († 1653), Petr. Francius († 1704), Jeron. van Bosch († 1811). Z četných skladatelů dramatických nejoblíbenější byli Corn. Crocus (»Joseph«), Guil. Gnaphaeus (»Acolastus«, »Morosophus«), Petr Ligneus (»Didœ), Georg. Macropedius (»Hecastus«), Corn. Schonaeus (»Naama◁, »Tobaeus«) a j. Jak mohutný ostatně v Nízozemsku byl vliv humanismu na obecné vzdělání, nejlépe dokazuje velkodušná podpora, jíž se tam dostalo nesmrtelnému Janu Amosovi Komenskému. V Dánsku renaissance bedlivější pozornosti docházela v 1. pol. XVI. stol., když na universitě kodaňské prostřednictvím hollandským a německým klassické nauky řádněji pěstovati se začaly. Hlavně formální stránka se zušlechtila, nějaké zvláštní dokonalosti však nezpůsobeno. Patrnější zástupcové směru latinského jsou tam mezi poety Erasmus Michaelius († 1582), nazývaný kdysi přepjatě dánským Vergiliem, Bartol. Canutus († 1650), Christian Aagardus († 1664), Vitus Beringius († 1675) a jiní. V prose Henr. Ranzovius († 1598), Joan. Isak Pontanus (1640), tři Bartholinové, Eras. Vinding († 1684), Olaus Borrichius († 1690) a j. Ve Švédsku měl humanismus účinného příznivce v Gustavu Adolfovi, jenž nové vyšší školy zakládal a z kořisti vojenské knihami je opatřoval, jako na př., když r. 1631 přivezena byla do Švéd bibliotéka vircpurská. Ještě slibnější nastaly poměry za vlády dcery jeho, vědecky vzdělané Kristiny; zdálo se dokonce, že humanismu ve Švédích nadchází zlatý věk, neboť bylo štědrou odměnou získáno drahně cizích učenců, mezi nimi Salmasius, René Descartes a Hugo Grotius, kteří pobytem svým v zemi činnost naukovou měli do rozkvětu přivésti. Avšak odstoupením Kristininým od vlády (1654) rozpadly se v niveč všecky naděje. Z latinistů domácích tehdáž poměrně vynikali Joan. Columbus († 1648), poeta, Joan. Skytte († 1645), učitel Gust. Adolfa, Joan. Matthiae († 1670), biskup strengnäský, učitel Kristinin, a Petr Lagerloef († 1699), prof. v Upsale. Ve střední Evropě humanismus jako v jiných zemích nejprve porůznu a nahodile se zjevoval, později však zřizováním škol se pevně zakotvil. V Čechách nejrannější jeho záblesky se ukázaly již za doby Karla IV., když slavný Petrarca byl Prahu navštívil (1355) a dosti dlouho potom s císařskou kanceláří, spravovanou Janem ze Středy, biskupem litomyšlským, v písemné korrespondenci setrval. Avšak popud odtud vzniklý neměl stálejšího účinku; zanikl v brzku beze stopy a teprve po létech za jiných, celkem nepříznivých poměrů byl obnoven se strany Aen. Sylvia. O vývoji a dalším postupu. V Rakousích byl záštitou a chloubou humanistů císař Maxmilián I., jenž r. 1501 při universitě vídeňské založil zvláštní »Collegium poetarum et mathematicorum« a řízení jeho svěřil Konr. Celtisovi († 1508), pravému harcovníku nových nauk, dobře známému dočasným působením také v Německu, Polsku a Uhersku. Jiní patrnější humanisté vídeňští byli ještě Joan. Cuspinianus († 1529), žák a nástupce Celtisův, Georg. Colimitius († 1535) a Joach. Vadianus († 1551). Do Uher zavítal humanismus velmi časně prostřednictvím Jana Vítěze ze Zredna, kterýž, navrátiv se po delším pobytu z Italie a dosáhnuv za platné služby nejprve biskupství velkovaradínského (1447), později arcibiskupství ostřihomského (1465), proslavil své jméno štědrým podporováním nových nauk. Neméně horlivým příznivcem ukázal se také jeho sestřenec Jan z Česmice čili Janus Pannonius, jak se po humanisticku nazýval, biskup pětikostelský, rovněž v Italii vzdělaný a sám poeta nevšední. Příklad obou následoval král Matyáš Korvín, jenž proslulou knihovnu v Budíně založil a jako Maecen věd i umění od humanistův byl oslavován. V posledních létech jeho panování záliba ve věcech humanistických již tolik vešla v oblibu, že se mohlo přikročiti k utvoření zvláštní učené společnosti, akademiím italským podobné, kteráž působila v Budíně jako »Societas literaria Hungarorum«, a když Matyáš měl sídlo ve Vídni, rozšířila obvod svůj na Podunají, nazývajíc se »Danubianæ. Ruch dosti čilý potrval i za krále Vladislava Jagailovce, avšak potom žalostně vše zaniklo, jednak pro pohromy válečné, jednak i pro nedostatek pevnějšího základu. V životě veřejném držela se sice latina, jsouc jazykem jednacím, ale dokonalosti v ní nebylo. Teprve za jesuitské doby v XVII. a XVIII. stol. docílilo se nápravy, jak svědčí o tom řada dosti slušných latinských spisovatelů, prosaiků i veršovců. V Polsku ohlašuje se humanismus jako předchůdce písemnictví národního v 2. pol. XV. stol. činností Řehoře ze Sanoka († 1477), professora university krakovské a potomního arcibiskupa ve Lvově, kterýž, poznav klassický směr v Italii, jal se v domově raziti dráhu nové osvětě. V témže duchu působili po něm cizinci Filip Kallimachus († 1496), Toskanec, Konr. Celtis, v jehož pobyt krakovský (1489) spadá založení učené společnosti nadvislanské (»Sodalitas literaria Vistulanæ), Laurent. Corvinus († 1527), Slezan, a zejména Rud. Agricola mladší († 1521); z domácích tak činil zvláště Pav. z Krosna, professor řečnictví na universitě v Krakově. Výsledků se použilo z části ku zvelebení humanistické produkce, zejména básnické, jak činili to Jan z Vislice, Klim. Janicki († 1543), Joan. Dantiscus († 1548), biskup varminský, přítel Frasmuv a Koperníkův, Ondř. Krycki († 1578) a j., hlavně však se těžilo, jako ve Francii za Ronsarda, ve prospěch národního písemnictví, kteréž v době Sigmundovské (1548 – 1606) klassického rázu nabylo. Přední zástupcové toho směru byli Jan Kochanowski († 1584), Šebest. Klonowicz-Acernus († 1608) a Šim. Szymonowicz-Simonides († 1629), žák Scaligera mladšího. V XVII. stol. latinská poesie, k životu opětně vzkříšená, honosí se znamenitým talentem Matějem Kazimírem Sarbiewským († 1640), mezi souvěkovci vskutku vynikajícím. V Německu osvětový ráz humanismu v době dosti krátké vzal na sebe způsob systematického vyučování školního a v této podobě dosáhl nevšední dokonalosti. Rud. Agricola starší, Petr Luder († po r. 1474), Konr. Celtis, Herman Buschius († 1534) a podobní humanisté poutníci byli jako zvěstovatelé nového učení, Desider. Erasmus a Joan. Reuchlin († 1522) vystoupili již jako vůdcové a zákonodárci a k nim přidružil se posléze Oldřich Hutten († 1522) jako prudký, bezohledný výbojník, jenž neleká se odporu ni nesnází. Práci drobnou, ale v zájmech povšechné osvěty nejvýše záslužnou, podniká řada neunavných paedagogů a jich právě úsilí se podaří, že sbory nových vyznavačů rozmnoží se do nekonečna. Od severu ze škol nízozemských, jmenovitě z Hegiovy v Deventru a z jiné jí podobné v Lutichu, vyšli první vzorní pracovníci Joan. Murmellius († 1517), chlouba vestfalského Münsteru, jenž s úspěchem vymítil zastaralé knihy učební, a Ludvík Dringenberg († 1490), jehož vedením ze školy ve Schlettstadtě elsaském vyšli humanisté Jak. Vimpfeling († 1528), převelice zasloužilý působením v horním Porýnsku, Jiří Simler, učitel Melanchthonův, později Beat. Rhenanus († 1547), Joan. Sapidus († 1561) a mn. j. Vůbec od poč. XVI. stol. stanic humanismu stále přibývá; četné university honosí se výbornými silami (erfurtská nejdříve vyniká), zakládají se též družstva učená. Obhájcové směru scholastického pozbývají všude půdy; po poslední ráně, kterouž jim ve sporu s Reuchlinem zasadily jízlivé dopisy tmářů, Epistolae obscurorum virorum (1515), vystavující na pranýř skutečnou i domnělou jalovost a převrácenost jejich snah. ustupují s jeviště do soukromí. Reforma v oborech naukových těsně spojena jest s reformací náboženskou, neboť připravovala k ní na všech stranách půdu; převrat sám však humanismu nemohl býti prospěšný, poněvadž směr v duchu antickém s novou pravověrností přicházel do sporu. Teprve moudrým prostřednictvím Filipa Melanchthona († 1560) protivy se vyrovnaly a h., ustálen jsa od základu školským zřízením, vstupoval ve službu církve, přijímaje za své heslo zušlechtěnou nábožnost (literata pietas). Osud klassických nauk jest odtud úplně téměř závislý na vyšší latinské škole, o jejíž úpravu po Melanchthonovi horlivě se zasazovali Joach. Camerarius († 1574), Valent. Trotzendorf († 1556), Mich. Neander († 1595), Jeron. Wolf (1580) a s největším zdarem Joan. Sturm († 1589) ve Štrasburce, obeznámený s methodou francouzskou a Vivesovou. Avšak na sklonku XVI. stol. přese vše úsilí vytrácí se pravý cit pro ryzost a lepotu řečí antických, především latiny, šíří se záliba ve zvláštnostech, ba titěrkách; formálně dokonalí humanisté stávají se výjimkou a ztrácejí se v davu chatrných skribentů. Dalším postupem úpadek ještě více zobecněl a přešel namnoze až v rozklad zmohutněním proudu národního a rozvojem přírodních věd. Teprve na sklonku XVIII. stol. byl zase obrat způsoben a humanismus v Němcích hlavně pěstováním klassické filologie k opětné slávě přiveden. V řadě zakladatelů a šiřitelů humanistického učení na různých stranách Německa vedle Erasma, Reuchlina, Huttena a další družiny buditelské vynikají zásluhami: Henr. Bebelius († 1518), Rud. Agricola mladší († 1521), Šebest. Brant († 1521), Petrus Mosellanus († 1524), Jacobus Locher Philomusus († 1528), Vilibald Pirckheymer († 1530), Joan. Aventinus († 1534), Oldř. Zasius († 1535), Konr. Peutinger († 1547), Beat. Rhenanus se skupinou basilejskou, v níž předčili Šim. Grynaeus († 1541), náš Zikm. Hrubý z Jelení a Jindř. Glareanus († 1563), Jak. Micyllus († 1558), Joach. Camerarius († 1574), Joan. Caselius († 1613), jenž za posledního velikého humanistu může býti pokládán, a j. Z poetů jsou nejčelnější Eob. Hessus († 1540), Petr. Lotichius Secundus († 1560) a Nikod. Frischlinus († 1590); z novějších Jak. Balde († 1668); od vrstevníků velmi byli váženi též Georgius Sabinus († 1560), Georg. Fabricius († 1571), Joan. Stigelius († 1562) a Paulus Melissus Schedius († 1602). Humanismus čestně vyplnil svůj povšechný osvětový úkol, avšak proto nestal se zbytečným, nýbrž ve vytříbenější formě novohumanismu – nastoupil v další stadium svého trvání. Duch času, nejen po původnosti a samostatnosti, ale i po novotách mocně bažící, z působení toho pociťuje jakousi nevolnost a vyhledává usilovně vhodnou náhradu. Nalézti náhrady takové dosud se nepodařilo. Thř.

Související hesla