Boccaccio Giovanni

, italský spisovatel, básník. Narodil se ve Florencii nebo blízkém Certaldu jako nemanželský syn společníka florentského bankovního domu Bardiů. Otec ho poslal na praxi do Neapole, kde měla banka filiálku. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie; zemřel v Certaldu. Vrcholem jeho tvorby je Dekameron, cyklus stovky novel, rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Vystupuje v nich celá galerie postav ztělesňujících různé projevy lidské inteligence, od ušlechtilé moudrosti až po vychytralost, využívanou ke klamání hlupáků. I v novelách s erotickými náměty je zdůrazněna především rafinovaná hra chytrosti, s níž milenci dovedou překonávat překážky. Boccaccio chtěl v řadě děl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry „vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo, eposu o 18 zpěvech v tercínách Caccia di Diana (Dianin lov), eposu v oktávách Filostrato a Teseida (název naznačuje snahu napsat italskou obdobu Aeneidy), pastorálním románu (směs prózy a veršů) Ninfale d'Ameto (O nymfách Ametových), didakticko-alegorickém eposu Amorosa visione (Milostné vidění), prozaickém románu Fiammetta a pastýřském eposu v oktávách Fiesolské nymfy. Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou v roce 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za „mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid". Význam Boccaccia pro italskou i evropskou kulturu je nesmírný: Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění.

Ottův slovník naučný: Boccaccio Giovanni

Boccaccio [bokačo] Giovanni, třetí hvězda literatury italské (*1313 – 1375). Narodil se jako dítě nemanželské v Paříži, kde otec jeho, florencký kupec, meškal za obchodem. Rodina Boccacciův pocházela z Certalda, odkudž Boccaccio psával se často i Giovanni di Certaldo, Certaldese a pod. Mladý Boccaccio dostal se záhy do Florencie. Maje se dle přání otcova státi kupcem, poslán r. 1330 do Neapole, kde strávil větší čásť svého mládí. Po šesti létech však zanechal kupectví a s otcovým dovolením věnoval se studiu práva kanonického; ale s větší ještě horlivostí studoval jazyky klassické, mathematiku, astrologii a jiné dle hesla tehdejšího, kde měl býti básník jakýmsi vševědou. Skvělá společnost neapolská, vábné okolí, častý pobyt u hrobu Vergiliova – vše působilo k tomu, že Boccaccio velmi sobě oblíbil poesii. Také důkladné studium franc. fabliaux a románů vedlo ho čím dále, tím více k básnictví; ale teprve láska podnítila ho ku psaní. Boccaccio zamilovav se r. 1334 do Marie d'Aquino, levobočky krále Roberta, složil pro ni řadu básnických zpracování, ve kterých jméno své milenky (pode jménem Fiammetty) co nejvíce oslavuje. Jsou to Filocopo (vyd. Zumbini, Florencie, 1879); Filostrato (1338); Teseide; Ninfale Fiesolano (Nuova Ant., 1884); Ninfale d'Ameto (1341 – 42) a Fiammetta, hlavní jeho výtvor z doby tehdejší. Do Florencie Boccaccio vrátil se asi roku 1341, a protože otec jeho po druhé se oženil, zakoupil si domek, ve kterém žil odloučeně. V době té žil daleko spořádaněji nežli dříve a získal si mezi spoluobčany takové vážnosti, že mu obec svěřila několikráte různé úřady. Důležitou změnu v jeho životě přivodilo přátelství s Petrarkou, jehož Boccaccio tak si cenil, že, přečet jeho »Sonnetį a »Trionfį, spálil čásť svých básní. Oba tito mužové viděli se poprvé roku 1350, když Petrarca ubíral se Florencií k jubileu do Říma. Petrarca měl pak veliký mravní vliv na Boccaccia a nejvíce je spojovalo vzájemné nadšení pro studie klassické. O horlivosti Boccacciově mimo jiné svědčí i to, že dal na své útraty přivézti úplný exemplář Homéra a bděl pilně nad překladem jeho do latinské prosy, ač sám se hlouběji v řečtině nevyznal. Úplná změna v životě Boccacciově nastala r. 1361, kdy jat přísnou domluvou mnicha Gioacchina Cianiho, jenž káral ho pro lehký způsob života i psaní, chtěl ihned prodati své knihy a vzdáti se oblíbených studií, od kteréžto myšlénky odvrátily ho jen Petrarkovy domluvy. Od té doby však Boccaccio žil spořádaněji a psal knihy jen vážného obsahu. Poslední dobu života svého Boccaccio trávil skoro neustále v Certaldě, které opustil jen na krátko r. 1373, kdy byl vyzván od Florenčanův, aby jim přednášel veřejně o Božské komédii. Čtení svá Boccaccio začal v říjnu 1373 v kostele San Stefano, ale nebezpečná choroba vyrušila ho z výkladů již poč. ledna 1374 při 17. zpěvu. Výklady Boccacciovy jsou nejlepším kommentářem velebásně Danteovy v XIV. stol., a některé z nich jsou pro nynějšek nevyhnutelny, třeba že Boccaccio nejeví v nich mnoho porozumění pro poesii Danteovu, plýtvaje úzkostlivými a orthodoxními poznámkami, v nichž snaží se Dantea jaksi opraviti. Zanechav čtení, Boccaccio odebral se do Certalda, kde zemřel 21. pros. 1375. Boccaccio vyvinul se pod vlivem Danteovým a Petrarkovým, jež oba sám s hrdostí jmenuje svými učiteli. Jako učenec viděl vzor svůj v Petrarkovi, jehož výše však nedosáhl. Boccaccio psal latinsky a italsky. Latinské jeho spisy svědčí o veliké učenosti. Jsou to: De geneatogiis Deorum gentilium, veliká kompilace, v níž shrnul všecky své mythologické vědomosti a důmyslně odůvodňuje své přesvědčení, že všecka mythologie jest vůbec výmyslem básníků. Spisem tím poprvé přivedeno trochu světla v tehdejší mythologický chaos. Kniha De montibus, silvis, lacubus, fluminibus, stagnis seu paludibus, de no minibus maris liber jest prvním tou dobou pokusem slovníku zeměpisného, jehož účelem bylo, aby usnadnil četbu starých spisovatelů. Morální tendencí vynikají De casibus virorum et feminarum illustrium (9 kn.) a De claris mulieribus. Ve všech těchto spisech Boccaccio jeví se učeným sběratelem, podávajícím důležité příruční pomůcky ke studiu starých spisovatelů, jak dokazuje hojné jejich rozšíření a překlady jejich na jazyk italský. Latinsky Boccaccio napsal také 16 eklog, dvě milostného obsahu dle vzoru Vergiliova, ostatní pak zobrazují různé politické události a výjevy z jeho života obyčejně pod hustým závojem allegorie. Eklogy tyto, psané jazykem neumělým a málo správným, jsou důležity pro poznání života Boccacciova, jinak nemají ceny básnické. Pro vývoj Boccacciův mají daleko větší význam jeho spisy italské. Boccaccio poznal nejvíce důležitost italštiny, ač nebyl bez předsudků proti ní, jak patrno z latinských jeho spisů pozdějších. Avšak ani uvedené již spisy italské, ani Amorosa visione (1342), napodobení Božské komédie v tercinách o 50 zpěvích, které Boccaccio učinil akrostichem své lásky k Marii-Fiammettě, ani Il cor baccio o labirinto d'amore, v němž básník mstí se na ženách za odmítnutou lásku, nebyly by mu pojistily slávu, které se mu dostalo Decameronem (složeným z části v Neapoli, z části ve Florencii, kde byl i vydán poprvé r. 1353). Jeť to jediné dílo, které může činiti nároky na dokonalost, neboť v ostatních jeho pracích jest mnoho nabubřelosti slohové, málokdy šťastné vynalezení látky a častá oplzlost. Avšak ani Decamerone není bez těchto vad a proto sám Boccaccio ve zralém věku si přál, aby nebyl čten. Látka Decameronu jest prostá. Za krutého moru r. 1348 ve Florencii společnost sedmi žen a tří mužův odebrala se na venek, kde si krátí dlouhou chvíli vypravováním povídek. Na rozdíl od novell starších spisovatelů Boccaccio podává ve svých 100 příbězích úplné podrobnosti, líčí obydlí, zvyky a mravy svých hrdin, tak že jeho povídky jsou plny života, pravdy a skutečnosti, a to zvláště tam, kde líčí výjevy z prosté společnosti, kterou se mu podařilo tak vylíčiti, že s některými z jeho osob setkáváme se posud v okolí neapolském. Boccaccio nevymyslil tu nic, látky jeho lze sledovati do nejodlehlejších pramenů. Výborný jest jazyk a řeč v těchto povídkách. Sloh jejich jest nejpůvodnější v komických výstupech a v nich také učinila prosa italská největší krok ku předu, dostavši se od dřívější trhanosti k pravidelnému sečlenění jednotlivých částí. Boccaccio uvedl latinskou umělou periodu do italštiny, což v XVI. stol. se zvrhlo v manýru. Vytýká se Boccacvi rozpustilost mnohých povídek; ale v těch jest Boccaccio nejpřirozenějším. Méně zdařily se Boccacvi příběhy tragické a místa, kde vypravuje se o bouřích srdce: v takových případech Boccaccio stává se rhétorickým a upadá v manýru svých mladších děl. Tím více pak vyniká u něho veselohra denního života, ve které jeví se svou dobou nedostižným malířem. Decamerone jest zrcadlem tehdejšího života, hlavně neapolského, a z líčení Boccacciova proniká celkem skoro vždy na konec zdravý úsudek spisovatele. který byl filosofem a moralistou. Rozpustilost některých novell sám Boccaccio omlouvá tím, že psal pro ty, kdo nemají nic lepšího na práci. Mimo to byla doba tehdejší daleko veselejší a rozpustilejší a mnohé z povídek Decameronu byly dojista vybrány z těch, které byly vypravovány na rozpustilém dvoře neapolském; ba má se za to, že Boccaccio složil Decamerona jen na rozkaz královny Johanny. Vytýkalo se Boccacvi také, že spis jeho jest přesycen smyslně pohanským ovzduším; snad tušil výtku tu Boccaccio sám, neboť sám se přičinil, aby kniha jeho nebyla mu vykládána ve zlé se stránky náboženské, neboť začíná i končí své povídky oslavou Boha. »Decamerone« měl veliký vliv na literaturu ostatní Evropy. Celá řada spisovatelů čerpala z něho jako z nevyvažitelného pramene. Chaucer, Hans Sachs, Lope de Vega, Shakespeare, La Fontaine, Musset a j. ponořovali se do něho, aby z něho vyňali látku, jíž chtěli dodati svým spracováním nového lesku. Ba nejstarší povídky, uchované ve francouzských hrubých fabliaux, zůstaly pak v literatuře v podobě, jaké jim dodal Boccaccio, a to vše proto, že u něho jsou obrazy skutečného života. Nejlepší vydání »Decameronų pochází od P. Fanfania z r. 1857. Důkladné výzkumy o pramenech jeho podali Manni (Florencie, 1742) a M. Landau, Die Quellen des Decamerone (Štutgart, 1884, 2. vyd.) Více novellou než životopisem jest Boccacciův spis Vita di Dante, vyplněný z nedostatku zpráv vlastními kombinacemi a výmysly. Ke spisu tomuto pojí se Commento sopra la » Commedia«, jejž vydal G. Milanesi (Florencie, 1863, 2 sv.). – O Boccacvi psali G. B. Baldelli (Flor., 1806); M. Landau (Štutgart, 1877.; Körting (Lip., 1880); A. Hortis (Terst, 1879, o spisech latinských); V. Crescini (Turin, 1887); H. Cochin (Paříž, 1890) a j. Dopisy jeho vydal málo pečlivě Fr. Corazzini (Flor., 1877). Sebrané spisy jeho vydal Moutier s názvem Opere volgari (Flor., 1827 a dále); laciné vvdání drobnějších spisů vyšlo s názvem Opere minori (Milán, 1879). Česky přel. 11 povídek dosti věrně, obratně a správně v jednom ruk. neuberské knihovny (XVI. stol.) pod názvem: Počínají se rozprávky rozličné a najprvé o jeptiškách (srv. V. Nebeský v Čas. Mus. 1848, 129. sl.); celý Decamerone zčeštěn J. A. Karafiátem (Praha, 1881), bohužel setřen při tom básnický pel s celé skladby. P.

Související hesla