Petrarca Francesco

, italský básník a prozaik. Znalec antické kultury a klasické filologie, často nazýván otcem humanismu. Literární činnost střídal s politickou činností a diplomatickými posláními. Snil o sjednocení Itálie jako dědičky antického Říma, proto vítal pokus římského tribuna lidu Coly di Rienzo o založení republiky; k nastolení míru a pořádku v Itálii vyzýval Karla IV., s nímž se setkal v roce 1354 v Mantově a 1368 v Udine. 1356 navštívil Prahu. Korespondence s Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy v letech 1351 – 68 (některé dopisy vyšly v českém výboru Listy velkým i malým tohoto světa) přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě; hledal a studoval antické rukopisy, napsal řadu děl v latině, z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Latinsky psal i dopisy, literárně zpracované do několika sbírek. Výrazem jeho niterné náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem. Setkání se šlechtičnou Laurou 6. 4. 1327 v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (původní latinský název Rerum vulgarium fragmenta – Fragmenty v lidové řeči). Obsahuje 355 básní (317 sonetů, 29 canzon, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly), rozdělených na verše „ze života“ a „po smrti“ Laury, ještě idealizované, ale již s rysy pozemskými. Přínosem je psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy), v němž vynikají lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem. Ovlivnila nejen tzv. petrarkisty 16. stol., ale i pozdější italské lyriky až po G. Ungarettiho; po staletí byla vzorem i pro poezii evropskou.

Ottův slovník naučný: Petrarca Francesco

Petrarca [-ka] Francesco, jeden z velkých lyriků italských, učenec a humanista (* 20. čce 1304 v Arezzu – † 18. čce 1374). Otec jeho slul Pietro di Parenzo (zdrobnělé Petracco, Petraccolo, Petracchus) a byl ve Florencii notářem, matka byla Eletta Canigiani. Francesco narodil se právě v den krvavé porážky Bílých u Lastry. R. 1302 byl jako stoupenec strany Bílých s Dantem z obce vyhoštěn a zdržoval se s rodinou jednak v Arezzu, jednak v Pise, konečně přesídlil se r. 1313 do Avignonu, kde tenkrát sídlil dvůr papežský. Grammatik Convenevole da Prato byl prvním učitelem Petrarcakovým, který po absolvování nižších škol dle přání otcova se věnoval studiu práv a to r. 1318 v Montpellieru a r. 1322 v Bologni, nezanedbávaje ovšem při tom již tenkrát oblíbených studií klassických. V klidném studiu žil až do r. 1326, kdy mu otec zemřel. Petrarca vrátil se do Avignonu z Bologně úplně bez jmění a vstoupil, když mu brzy potom i matka zemřela, do stavu kněžského a přijal nižší svěcení. Zde seznámil se s rodinou Colonnů, k níž přilnul přátelsky, zde uzřel (na Velký pátek 6. dub. 1327 v kostele sv. Kláry) poprvé předmět své celý život trvající a opěvané lásky, spanilou Lauru. R. 1333 cestoval přes Paříž a Gent Flanderskem a Brabantem do Lutichu, kde objevil dvě potud neznámé řeči Ciceronovy, Kolína nad Rýnem a Cách, odkud se přes Ardenny a Lyon vrátil do Avignonu. Té doby poslal papeži Benediktu XII. latinskou epištolu, v které jej vyzýval k opuštění Avignonu a k návratu do Říma. Vyzvání to opakoval r. 1336 po osobní návštěvě Říma. Tenkrát byl již kanovníkem v Lombezu, kterouž prebendu dostal od papeže nejspíš prostřednictvím Colonnův. Zakoupil si pak v údolí Vaucluse na břehu ř. Sorgue domek, v němž ve středu svých učených i básnických studií ztrávil řadu klidných a blažených let. Zde vznikla celá řada I. cyklu jeho sonetů opěvujících život madonny Laury, mnohé jeho latinské eklogy a epištoly, četné listy a filosofické dílo De vita solitaria libri II (O životě samotářském knihy II). Všecky práce tyto, hlavně básnické, roznesly brzy věhlas jeho do světa, tak že byl od římského senátu i od kancléře pařížské university současně vybídnut, aby se ucházel o korunu básnickou. Petrarca rozhodl se pro Řím, kamž zajel přes Neapol, kde po tři dny se s králem Robertem bavil v učených rozprávkách a disputacích a hojně obdařen byl (mezi jiným i nádherným rouchem ke korunovaci své). Obřad sám vykonán 8. dubna 1341 v Římě na Kapitolu a Petrarca přijal věnec vavřínový z ruky senátora římského Orsa dell' Anguillara. Věnec při odjezdu svém pověsil na oltář sv. Petra. Na cestě zpáteční zastavil se v Parmě u svého přítele Azza z Correggia, který se nedávno před tím panství tam domohl. Po roce vrátil se do Vaucluse, odkud opět v třetím poslání papeže marně vyzýval k návratu do Říma. V uznání snahy té dostalo se mu priorátu v Migliarině. Petrarca žil potom opět ve Vaucluse oddán svým pracím, z nichž nejdůležitější v oné době jest dílo filosofické De contemtu mundi libri III (o pohrdání světem knihy III), které sám nazýval »Secretum suum« (své tajemství). Od řeckého mnicha Barloama učil se jazyku řeckému, ale valně v tom nepokročil. V září r. 1343 podnikl na rozkaz papežův diplomatickou cestu do Neapole. Vraceje se přes Veronu objevil tam rukopis listu Ciceronova »Ad familiares«. Po návratu nabízel mu papež biskupství, kterého Petrarca nepřijal, spokojiv se s důchody kanonikátu v Parmě. Když známý tribun Cola Rienzi v Římě lid vzbouřil, Petrarca napsal jemu i národu nadšený list, nabádaje je k obnově starého Říma v duchu klassickém. Projev tento omrazil přirozeně jeho styky s papežským dvorem a s rodinou Colonnův, tak že se vystěhoval r. 1347 do Padovy, kde dostal roku následujícího kanonikát od Jacopa de Carrera. V Parmě r. 1348 stihla jej zpráva o smrti zbožňované Laury, která se stala obětí morové rány v Avignoně panující. Petrarca upadl v trudnomyslnost, které ulevoval znělkami tvořícími II. cyklus jeho znělek »na smrt Madonny Laury« nadepsaný. R. 1350, který byl jubilejní, Petrarca odebral se do Říma. Na cestě poprvé navštívil Florencii a seznámil se tu s Boccacciem, s nímž uzavřel přátelství. Republika Florencká nabídla mu navrátiti otcovské statky a professuru při nové své universitě. Petrarca professury nepřijal, načež republika nabídnutí o vrácení statků rodinných též odvolala. Petrarca vrátil se do Vaucluse a ujímal se horlivě uvězněného Rienziho. V květnu r. 1353 odebral se do Milána, kde vstoupil do služeb arcibiskupa Giovanniho Visconti, v nichž setrval skoro plných 10 let a vykonal mnohá politická a diplomatická poslání. Tak měl sjednati mír mezi republikami Benátskou a Janovskou. V tu dobu spadají písemní i osobní styky Petrarkovy s Karlem IV., v kterém po pádu Rienziově viděl jediné útočiště svých snah a cílů politických. Ohnivým listem obrátil se na císaře a později, pozván od něho do Mantovy, ústně s velikou výmluvností o to se přičiňoval po několik dnů, aby jej přiměl, by sídlo své ze severu přeložil do Italie. Ale císař po korunovaci v Miláně a v Římě se vrátil do Čech. Takž i bezúspěšnou zůstala návštěva Petrkova v Praze r. 1355. Brzy potom byl jeho přítel Azzo di Correggio vlády zbaven a vyobcován. Petrarca sepsal k jeho útěše své tenkrát velmi slavené dílo: De remediis utriusque fortunae. Roku 1360 poslán byl do Francie v záležitostech politických. V Padově, kde po návratu se usídlil, zasnoubil svou dceru s milánským šlechticem Franceskem di Brossano. R. 1362 odebral se do Benátek, kde svou bohatou knihovnu odkázal republice. R. 1370, kdy papež Urban přenesl stolici papežskou do Říma, pozval Petrarku k sobě, ale tento byl na cestě schvácen tak silnou chorobou, že od další cesty ustal a v Padově se zdržeti musil. Po svém zotavení odstěhoval se k dceři své do vesnice Arquà na již. svahu Euganejských pahorků. Zde žil až do r. 1374, kdy 18. čce ranila jej mrtvice skloněného nad foliantem. – Hlavní význam Petrarkův jest v jeho vlašských básních, jichž ovšem za živobytí svého tolik necenil. Jeť tu vedle Danta druhým ze slavné trojice XIII. věku, která založila národní písemnictví italské. Jeho sbírka lyrických skladeb (Il canzoniere), obsahující kanzony, sonety, sestiny, ballaty a madrigály, jest směrodatná pro velikou čásť budoucnosti italské poesie, která aspoň ve formě sonetů z tradic Petrarkovských nesnadno vymaniti se dovedla. Lyrika, zvlášť pak erótika jeho udávala tón až skoro do XIX. věku. Obsahově byla soujmem lásky platónské, vyjádřené básnicky v nesčetných ovšem obměnách. Na formu i obsah této lyriky ovšem nebyla bez vlivu lyrika provençalská, ale Petrarkovi nikdo neupře, že on zdokonalil a předčil vzorce provençalské jednak neobyčejnou subtilností dialektiky, jednak líbezností a lahodou mluvy. Prudká, silně výbušná, plně prožitá vášeň jest této lyrice cizí, vše je delikátně ztlumené a ciselované a tíhne spíš k eleganci než k pravdivosti výrazu. Hýří v obrazech vzdálených, často nepřiléhavých, násilných, víc vtipů a ducha plných než životně procítěných, odkud krok k manýře byl snadný a též brzy u jeho napodobitelův a pokračovatelů byl vykonán. Celkem převládá víc v poesii jeho hra reflexe, důmysl hraničící až s pedanterií a rozvláčná někdy mnohomluvnost, které jen stručná forma sonetová jest blahodárnou uzdou. Vybujela již manýra Petrkova v ony pověstné kudrlinky, »concettį zvané, které později v Marinim v Italii a u Španělů ve škole »ozdobného slohų a v gongorismu dospěly vrcholu nevkusu a nechutnosti. Lyrika Petrkova milostná dělí se na básně opěvující život Laury (226 sonetů, 21 kanzon, 8 sestin a 10 ballat) a na smrť její (90 sonetů, 8 kanzon a 1 ballatu). Nejsilnějšími čísly jsou kanzony obsahu politického nebo narážek a vztahů časových, pak některé sonety kárající bědný stav a úpadek soudobé církve. V těchto jediné Petrarca silou hněvu a rozhorlení vyrovná se Dantovi. Mnohem mdlejší vypadla větší allegorická skladba Trionfi (triumfy), obsahující po vzoru Dantově v tercinách šest allegorických zjevení, a to lásky, cudnosti, smrti, slávy, času a božství, které jedno nade druhým vítězí a tak vyličují běh lidských losův i marnost všeho počínání zdejšího. »Triumfy« zůstaly nedokončeny. – Z latinských spisů Petrarkových dlužno uvésti 12 eklog obsahu allegorického (Bucolicum Carmen), dále epos Africa (9 knih, po 4 mezerách, r. 1342 ukončeno), jehož hrdinou jest Scipio Africanus starší, skladba nezáživná a za doby básníkovy i od něho sama velmi přeceňovaná. Daleko zajímavější a půvabnější jsou jeho Epistolae, básnické listy počtem 67 dle vzoru Horatiova, svědčící různým osobám a projednávající různé náměty, důležité zvlášť pro životopis a povahopis básníka. Z prosaických děl jmenovati musíme jeho zápisky Rerum memorandarum 4 knihy, obsáhlá sbírka anekdot, zajímavých rysův a črt, slov a výrazův a skutků různých proslavených mužů staré i novější doby; veliké dílo historické De vitis virorum illustrium, obsahující životopisy 31 slavných Římanův od Romula až po Julia Caesara. Vysoké důležitosti jsou jeho listy psané prosou. Ve vydáních souborných rozděleny na pět skupin s názvy: Familiarium (24 knih), Variarum (69 listů), Ad veteres illustres, Senilium (17 knih) a Sine titulo (Rodinné, Různým osobnostem, Starým slavným mužům, Z doby stáří a Bez názvu, proti kurii Římské, vydané až po smrti Petrarkově). Latinská díla menší důležitosti jsou: De otio religiosorum knihy II. (O prázdni řeholníků), traktát, jejž Petrarca napsal mnichům v Montrieux u Marseille a jim věnoval na památku své návštěvy r. 1347. Invectivae ad medicum (Hanopis na lékaře) z r. 1355. Bylť se Petrarca dostal r. 1352 do sporu s tělesným lékařem papeže Klementa VI, jemuž dával výstrahu před lékaři nespolehlivými. Polemický pamflet, svědčící o osobní ješitnosti Petrarkově, stejně jako jiný traktát (De sui ipsius et aliorum ignorantia, 1368, O své i cizí nevědomosti). Sem též náleží Invectiva ad Gallum, polemika s Francouzem Jeanem de Herdin, který Petrarku napadl k vůli listu, jejž psal papeži Urbanovi V. (1372). O jiných dílech filosofických zmínka již v životopise byla učiněna. Nemenších zásluh dobyl sobě Petrarca vedle původní činnosti literární usilovnou snahou o probuzení a obnovení staré literatury klassické a ducha jejího v Evropě. Zde stojí v čele t. zv. humanistův a jeho dílo jest hlavně na poli římské literatury základní a pro celou dobu renaissance směrodatné a epochální. Ve směru tom byl Petrarca otcem a předchůdcem učenců století XV. a XVI. Na svých hojných cestách ještě v čas zachránil řadu starých důležitých rukopisů, které sbíral, opisoval a kommentoval. Nemoha pro krátkost doby vniknouti do ducha řečtiny, dal si Homéra, jehož výtisk dostal r. 1353, přeložiti do latinské prosy od Leontia Pilata. Překlad ten opatřil hojnými poznámkami. Činnost jeho v tomto směru byla úžasná a vydatná. Rovněž horlivě sbíral mince a starožitnosti, řešil nápisy, zachraňoval zříceniny a horlil pro zbytky staré slávy, ba tak se do života starých vžil, že celou řadu listů svých adressoval velikým mrtvým, jako by živi byli, a v dedikacích udílel přátelům svým jména antická, jemu zvlášť drahá. Odkojenec starých, byl Petrarca povýšen nad mnohé předsudky své doby vynikaje zdravým, rozumovým úsudkem. Tak hlavně o astrologii a alchymii neměl valného smýšlení a pro tehdejší medicinu měl výrazy satiry a trpké nedůvěry. Ve víře byl přísný, v pozdějším věku svém až askétický katolík a nelze jeho přísné rozhorlení nad úpadkem církve resp. stolice papežské másti s nějakými snahami pozdější reformace neb nějakého volnověrství. V ohledu politickém byl poněkud fantast ve svém horování o staré Romě, ale nelze zapříti, že tu kráčel věrně ve stopách myšlenky Dantovské ve snaze pojímati moderní Vlachy jako dědice a pokračovatele starých Římanův a myšlenkou touto spojiti rozptýlené haluze v jeden silný a mohutný národ. Směrem tímto Petrarca jako Dante náleží spolu k budovatelům moderní sjednocené Italie a jest jedním z vůdčích duchů myšlenky italské národní i politické. V básnickém názoru Petrarkově při celkovém jeho středověkém zbarvení až zaráží místy jeho stálá nespokojenost, vnitřní rozpor, těkavost, neklid, rozladění, vesměs prvky moderního pessimismu. Sám nazýval tento pocit »acediæ a nebyl tím daleko Leopardiho theorii o neštěstí a světobolu. Petrarca byl v mládí krásný muž vysokého vzrůstu, příjemné tváře, bezvousý. V povaze jeho s nejedním sporem se setkáváme, velebitel samoty a dlouholetý samotář rád vyhledával dvory knížecí, sám střídmý v jídle a nápoji pohošťoval často a hojně přátel, zhrdaje jměním a bohatstvím stěžoval si v stáří stále na malé důchody, ač zaměstnával 5 – 6 písařů, hlásal stoicismus a sám byl pomluvám a klepům nejpřístupnější a citlivý a nedůtklivý; jak vznik a tón jeho polemik ukazuje, chválil klid venkovského života a skoro do smrti i ve vysokém věku mnoho cestoval, zhrdal slávou a vyznamenáními a přece po nich toužil a je vyhledával. – Vydání spisů Petrarkových italských i latinských jsou přehojná. Poesie vlašské často vydávány, kriticky hlavně ve století XIX., a hojně kommentovány. Tak Marsandem (Padova, 1819 – 20, lI. d.), Leopardim (Milán, 1826), Carrerem (Padova, 1826 a 1827, 2 sv.), Scartazzinim (Lipsko, 1883, 2 d.). Ze starších kommentátorů vynikají Vellutello, Tassoni, Muratori, z novějších Biagioli a Leopardi. Roku 1859 v Mnichově vydaná Carmina incognita na základě rukopisu bibliotéky královské tamtéž objevila se brzy jako bezcenné padělky doby pozdější. Souborná díla Petrkova vyšla v Basileji r. 1495, hlavně v Benátkách r. 1501, 1503, 1554 a 1581. Drobnější prosu latinskou dosud nevydanou opatřil v Terstu r. 1874 A. Hortis s názvem Scritti inediti di F. Petrarca Literatura o Petrarkovi jest velice obsáhlá. Mezi biografy jeho jsou Boccaccio (vydal znovu Rossetti 1828 v Terstu), Bruni, Vellutello, Beccadelli, Tomasini, Muratori, de la Bastie, Bandini, de Sade, Badelli, Foscolo, Blanc, Geiger (1874), Körting (1878), de Sanctis, Bartoli (v 7. svazku své veliké »Storia della letteratura italianæ, Florencie, 1874) a Carducci (Discorsi letterari). Jednotlivé monografie více bibliografické vydali Söderhjelm, Petrarca in der deutschen Dichtung (Mnichov, 1886), Pakscher, Chronologie der Gedichte Petrarcas. Humanistické zásluhy Petrarkovy hlavně ve směru pěstování klassických studií nejlépe a nejobšírněji vystihl a vylíčil G. Voigt ve svém velikém díle »Die Wiederbelebung des klassischen Altertums« (Berl., 2. vyd. 1880). Do češtiny přeložil veškeré sonety Petrarkovy Fr. Lad. Čelakovský, Fr. Vacek-Kamenický a Jar. Vrchlický (Z niv poesie národní i umělé, II. řada, r. 1900), který vydal i o sobě tři nejslavnější kanzony jeho »Italia miæ, »Spirto gentil« a k oslavě Panny Marie (Vergine beata) v Praze, tiskem Unie, 1900. -cký.

Související hesla