Rétorika


1. teorie řečnictví. Jako obor vznikla v antickém Řecku, kde se řečnictví stalo od dob sofistů (5. stol. př. n. l.) součástí všeobecné vzdělanosti. K významným teoretikům patřil Gorgiás z Leontín, Thrasymachos z Chalkédonu a Ísokratés. Platón a Aristotelés odmítali formalistické zaměření sofistické rétoriky jako nástroje pouhého přesvědčování (viz též eristika, sofistika). Aristotelés a jeho žák Theofrastos chápali rétoriku spíše jako prostředek poznání. Proslulým řeckým řečníkem byl zejména Démosthénés. Rétorika se rozvíjela i v období starého Říma (M. T. Cicero). Nejobsáhlejší zachovalou starověkou učebnici rétoriky sepsal M. F. Quintilianus (Institutio oratoria – Úvod do řečnictví). Antická tradice částečně přetrvávala i ve středověku (studium Aristotelovy Rétoriky), v novověku se řečnické umění rozvíjelo v souvislosti se vzrůstajícím podílem občanů na řízení společnosti (parlament ap.). Řečnické umění je dodnes součástí politické kultury;
2. jazykověda nauka zabývající se studiem jazykových projevů;
3. přeneseně charakteristický způsob vyjadřování, někdy též plané řečnění. Z řeckého techné thétoriké umění řečnické.

Ottův slovník naučný: Rétorika

Rhétorika (z řec.), řečnictví, nauka o umění řečnickém. V širším smyslu slova označuje se slovem r. soubor pravidel prosaického slohu vůbec naproti poetice, jejíž předmětem jest studium básnického tvoření a stanovení zákonů básnictví. Rhétorika v tomto smysle jednajíc o kráse a vhodnosti jednotlivých výrazův, o stavbě period, o tropech a figurách, tvoří čásť stilistiky a v lecčems stýká se s poetikou. V užším slova smysle r. značí theorii umění řečnického, t. j. soubor pravidel týkajících se složení, rozčlenění, uspořádání, memorování a přednesu řečí buď politických neb soudních neb slavnostních. Podle předmětu dělí se tedy řečnictví na politické (genus deliberativum), soudní (g. iudiciale) a slavnostní (g. demonstrativum). Všem těmto třem druhům řečnictví společno jest pět částí, v něž se r. dělí, totiž 1. inventio, stanovení předmětu, 2. dispositio, uspořádání látky) 3. elocutío, sloh, 4. memoria, nacvičení, 5. pronuntiatio neb actio, přednes. Původ svůj má r. na Sicilii, kde v V. stol. př. Kr. Korax a Teisias vydali první řečnické učebnice. Na vědecký základ postavil rhétoriku Aristotelés, a cestou jím naznačenou dále postupovali Cicero, Quintilianus a ostatní rhétorové řečtí i římští. Nejrozšířenější učebnicí rhétoriky jest kniha Wolkmannova, Die Rhetorik der Griechen und Römer (2. vyd. Lip., 1885) a stručnější nástin rhétoriky od Volkmanna v »Handbuch für klass. Altertumswiss.« (3. vyd. od K. Hammera, Mnichov, 1901). Vedle toho srv. Volkmann, Hermagoras oder Elemente der Rhetorik (1865); W. Wackernagel, Poetik, Rhetorik u. Stilistik (2. vyd. Halle, 1888); Ortloff, Lehrbuch der gerichtlichen Redekunst (1886-87, 2 sv.); G.Perrot, L'éloquence politique et judiciaire à Athènes (Pař., 1873); Chaignet, La rhétorique et son histoire (t., 1888). Stručné nástiny napsali též Benedix (5. vyd. Lip., 1896); Calmberg (2. vyd. Curich, 1884); K. Alberti (Lip., 1890); Filippi (t., 1896). V čes. lit. Fr. Bačkovský, Stručná nauka o řečnictví (3. vyd. 1887). -ler.

Související hesla