Aristotelés ze Stageiry

, významný řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie, nejvšestrannější učenec starověku. V mládí žák Platónův a stoupenec jeho teorie idejí, kterou později kritizoval. 343 př. n. l. povolán na makedonský královský dvůr jako vychovatel kralevice Alexandra (později Alexandros III. Veliký), kolem 335 př. n. l. se vrátil do Athén, kde v Lykeiu založil vlastní tzv. peripatetickou školu. Po smrti Alexandra Velikého byl nucen uprchnout do Chalkidy, kde po několika měsících zemřel. – Aristotelovy spisy jsou nejčastěji děleny do pěti tematických skupin: a) logické spisy, jejichž soubor se tradičně nazývá Organon (viz též řecká lieratura antická, antická logika); b) přírodní filozofické a přírodovědné spisy (Fysika, O nebi, O duši, Zkoumání živočichů aj.); c) ontologické spisy (14 knih spojil Androníkos Rhodský do souboru Metafysika); d) etické a politické spisy (tři spisy o etice, Politika); e) spisy o slovesném umění (Poetika, Rétorika). – Aristotelovy ontologické úvahy v textech Metafysiky věnovány tzv. první filozofii, jež je pojata jako nauka o nejobecnějších příčinách bytí. Každá konkrétní věc a bytost má dvě základní stránky: a) tzv. tvar (morfé, eidos), princip její určitosti a vymezenosti; b) tzv. látku (hýlé), princip její proměnlivosti, tj. možnosti nabývat jiných vlastností i měnit se v něco druhově jiného. Druhou významnou dvojicí je skutečnost (energeia) a možnost (dynamis), pomocí nichž vysvětluje pohyb jako přechod věci z možnosti do skutečnosti. Svět je podle Aristotela věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost (tzv. první nehybný hybatel). Při výkladu látkových procesů vycházel ze starší teorie čtyř živlů (elementů), k nimž připojil ještě pátý, tzv. aithér (viz též quinta essentia), jako látku nebeských sfér. Dění v přírodě chápal teleologicky, tj. soudil, že vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel (telos). Vytvořil první ucelený systém logiky, působil zejména svou naukou o sylogismu. Spis O duši je prvním soustavným výkladem psychologie, ve spise Zkoumání živočichů předložil popis a klasifikaci více než 500 živočišných druhů a položil tím základy zoologie. V etice pokládal štěstí za cíl lidského života (viz též eudaimonismus) a rozlišoval tři způsoby života: rozkošnický, politický a teoretický, jehož si cenil nejvíce. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Ve spise Politika podrobil zkoumání stát a politické zřízení; podle počtu vládců dělil státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii; jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie. V Poetice nastiňuje pojetí umění jako tvůrčí nápodoby (mimésis) skutečnosti a dotýká se i psychologické funkce uměleckého díla, která spočívá v očistě (katarzi) divákovy duše. Zabývá se zde i tragédií a její stavbou. – Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště Theofrastos a Eudémos. Ve 3. stol. n. l. přispěl k hlubšímu chápání Aristotela Alexandros z Afrodisiady, mnoho pojmů a myšlenek přejali zakladatelé novoplatónismu. Ve středověku i v počátcích novověku patřil Aristotelův myslitelský odkaz k hlavním zdrojům i vodítkům filozofického myšlení. V mnoha směrech je podnětný dodnes.

Související hesla