Novoplatónismus

, poslední velký filozofický systém antiky, vytvořený ve 3. stol. na základě podnětů Ammónia Sakka jeho žákem Plótínem. Jádrem novoplatónské filozofie je učení o stupňovitosti jsoucna a o vyzařování (emanaci) nižších stupňů z vyšších. Nejvyšším stupněm (hypostází) jsoucna je božský prazáklad, o němž nelze nic pozitivně tvrdit, než že je „jedno“ a „dobro“. Z něho se věčnou emanací odvozuje posloupnost tří dalších stupňů jsoucna: a) světového rozumu, zahrnujícího v sobě svět platónských idejí a myslícího sebe sama po způsobu Aristotelova prvního nehybného hybatele; b) světové duše, zprostředkující vztah světového rozumu ke smyslovému světu; c) pasívní látky smyslového světa, přijímající různé tvary od formující duše. Gnozeologie a etika novoplatónismu vycházely z představy, že člověk jako jednota těla, duše a rozumu je v malém (jako mikrokosmos) obdobou ontologické struktury vesmíru, a proto má ve svém životě napodobovat její nejvznešenější složky. To lze uskutečnit rozvíjením ctností a intelektuální činností, která osvobozuje duši od ponižující závislosti na těle a přechodně vrcholí v extázi, tj. v mystickém sjednocení duše s božským prazákladem. K rozšíření novoplatónismu významně přispěl Plótínův žák Porfyrios, který posmrtně vydal spisy svého učitele a napsal i řadu výkladů usnadňujících jejich studium. Novoplatónismus získal četné stoupence v celém antickém světě a měl velký vliv i na křesťanské a židovské myslitele středověku a na filozofii novověku.

Ottův slovník naučný: Novoplatónismus

Novoplatónismus zove se poslední fase filosofie řecké, soustava filosofická, vzniklá ve III. stol. po Kr. sloučením nauk platónských s filosofií aristotelskou a stoickou i spojením s mystickými živly náboženskými. Nauka novoplatónská vyznačuje se hlavně tím, že na jedné straně dotvrzuje transcendenci boha a na druhé straně sleduje cíl úplného splynutí s bohem. Dualistický spiritualismus školy platónské slučuje se v novoplatónismu s monistickou tendencí učení stoického a snaží se ve velkolepé koncepci souhrn veškerého konečného jsoucna duševního i tělesného vysvětliti jakožto nenáhlý, sestupný vývoj nepoznatelného a neurčitelného prajsoucna a smysl života mravního vyložiti jakožto úsilí o návrat a pomocí askése a ekstase posléze splynutí s oním prajsoucnem, zbožnění. Tak oba směry doplňují se vzájemně; tam sestup pravého, absolutního jsoucna ke konečnému bytí, zde povznesení konečného ducha z nízkosti a pomíjejicnosti vezdejšího jsoucna k bytí nadpřirozenému, ke splynutí s bohem. Tak je podstatou novoplatónismu ustavení nejpřísnějšího monismu. Neníť v novoplatónismu absolutní protivy mezi bohem a světem, formou a hmotou, jedností a dvojností. Všechno, i hmota a zlo, má původ svůj v bohu, v jsoucnu absolutním. Tak protiva konečného a nekonečného, hmoty a ducha, smyslnosti a rozumnosti redukuje se ve filosofii novoplatónské na jediný princip základní. Škola novoplatónská v historickém svém vývoji projevuje zřejmě tři fase: alexandrijskou (též římskou nazývanou) povahy filosoficky soustavné (Plotin), syrskou povahy více theologické (Iamblichos) a athénskou, v níž děje se jakási retrospekce po celém vývoji filosofie řecké a učení samo v jednotnou soustavu se uvádí (Proklos). Odkazujíce k jednotlivým těmto myslitelům podáváme zde jen přehled celkového vývoje. Zakladatelem filosofie novoplatónské bývá nazýván Ammónios Sakkas, sprvu nádenník, později učitel platónské filosofie v Alexandrii († 242 po Kr.). Ze žáků jeho připomíná se zvláště Origenes (jiný nežli stejnojmenný křesťanský theolog) a známý kritik a filolog Cassius Longinus († 273 po Kr.). Vlastním však tvůrcem novoplatónismu a duší celé školy byl v období prvém, alexandrijském, Plotinos (204/5 – 270), jenž svými Enneadami poskytl škole základní a směrodatný spis a zbudoval jednotnou soustavu filosofickou. Po Plotinovi následuje celá řada novoplatónských filosofův až po VI. stol. po Kr. Přímý žák a přítel Plotinův Porfyrios (232/3 – 301) proslavil se hlavně svým úvodem ke Katégoriím aristotelským i pokračováním v duchu soustavy Plotinovy. Naproti tomu v období syrském Iamblichos († 330), podléhaje vlivům náboženského myšlení orientálního, užíval filosofie platónské za podklad pro spekulativní theologii polytheismu i usiloval různé starověké soustavy náboženské sloučiti v jednotný, organický celek i postaviti jej naproti šířícímu se křesťanství. Přívrženci tohoto usilování jsou zvláště císař Julianus a učená žena alexandrijská, mučennice Hypatia. Duch Iamblichův ovládá pak školu novoplatónskou, filosofie splývá s náboženstvím, myslitel stává se knězem a kazatelem. Znamenitější ze žáků jeho byli Theodóros z Asiny, Aidesios, Sópater, Maximus, Chrysanthius (tito oba získali císaře Juliana filosofii novoplatónské), Eunapios, známý rhétor Libanios. V období následujícím (athénském) po nezdaru pokusu Julianova, obnoviti starověký polytheism na základě filosofie novoplatónské, myslitelé novoplatónští brali se opět více směrem filosofickým i oddali se horlivému studiu a kommentování starých filosofů, zvláště též Aristotela. I pozorujeme v Athénách v V. – VI. století po Kr. zajímavé spojení aristotelismu s Iamblichovou theosofií. Z myslitelů doby té vynikli zvláště Plutarchos († 431/2), v Alexandrii Hieroklés a jeho žák Theosebios, jejichž nauky sledovaly více směr praktické životosprávy v duchu školy, kdežto Syrianos více se oddával metafysickým spekulacím a theologickým studiím. Nejznamenitější z myslitelů tohoto období byl však Proklos (411 – 485), askét a theurg, jenž svou obsáhlou učenosti a logickou zručností methodicky svedl nábožensko-filosof. učení novoplatónské v jednotnou soustavu a zvláštním vývojem triadickým snažil se vyvoditi postup všech věcí z prajsoucna. Proklos dal učení novoplatónskému soustavnou podobu, v níž se uchovalo dobám pozdějším a působilo svou jednotností a uceleností. V náčelnictví školy vystřídal Prokla jako poslední scholarch Damaskios (r. 520 – 530 vedl školu), z vrstevníků jeho pak vynikl zvláště Simplikios i jako myslitel samostatný i jako výborný vykladatel spisův Aristotelských. R. 529 pověstným ediktem císaře Justiniána filosofické školy v Athénách byly uzavřeny, a poslední filosofové přinuceni opustiti vlasť a v cizině hledati útočiště. Z římských novoplatónců důležité působení historické měl Boéthius († 525), hlásící se již ke křesťanství, ale přes to horlivý stoupenec novoplatónismu. Novoplatónismus představuje nám důležité myšlenkové pojítko mezi dobou starou a středověkou, působí značně v prvých dobách nejen na vývoj filosofie křesťanské, nýbrž i arabské, a má velikou důležitost historickou, zvláště pro středověkou theologii. Plotin sám v mystické formě učení svého řeší nejtěžší problemy, pro které křesťanství nalezlo důležité formule v nauce o prvotném hříchu a vykoupení. Není divu, že přes všechen odpor čím dále tím více spekulace novoplatónská a křesťanství vzájemně se pronikají a na sebe působí i že v moderních soustavách idealistických a mystických zaznívají nám stále zřetelné ozvuky novoplatónismu. – Literatura: J. Simon, Histoire de l'école d'Alexandrie (Paříž, 1843); E. Matter, Essai sur l'école d'Alexandrie (Paříž, 1840); E. Vacherot, Histoire critique de l'école d'Alexandrie (Paříž, 1846); K. Vogt, Neuplatonismus und Christentum (Berlín, 1836); H. Kellner, Hellenismus und Christentum (Kolín, 1866); A. Harnack, Dogmengeschichte I, 663. Dna.

Související hesla