Avicenna

, perský filozof, lékař, právník a přírodovědec; největší myslitel východní větve islámské filozofie. Jeho Kitáb eš-Šifá (Knihy uzdravení) jsou souhrnem tehdejšího vědění, El-Kanun fi at-tibb (Kánon lékařství) byl až do 16. stol. uznávanou učebnicí. V duchu novoplatónismu tvrdil, že z Boha vychází emanací desetistupňová řada inteligencí. Desátá z nich je činný rozum, který vytváří hmotný svět a lidské duše. Do 13. stol. měl Avicenna velký vliv na filozofii křesťanskou.

Ottův slovník naučný: Avicenna

Avicenna viz Ibn Sina

Ibn Síná (latinisováno Avicenna) Abú Alí al Husain ben Abdalláh (*980 v Efseně u Bucháry – †1037). Vzdělal se v Bucháře ve filosofii a lékařství, v tomto u křesťanského lékaře Isy ben Jahjá. Sedmnáctiletý vylečil Sámánovce Núha bna Mansúra, což zjednalo mu přístup ke dvoru. Ale již po pěti letech, po smrti otce svého, opustil domovinu a pobýval na rozličných místech Persie, posléze jako učitel v Džurdžánu. Zde složil i svůj slavný Kanón mediciny. V dalším životě působil v Reji, Kazvínu a Hamadánu, zde jako vezír Šamsuddaulův. Po smrti Šamsuddaulově, když již před tím úřadu se byl vzdal, obžalován z velezrády a uvězněn. Podařilo se mu sice uprchnouti k vládci Aláuddaulovi do Ispahánu, ale zemřel brzy potom účastně se výpravy, již tento podnikl proti Hamadánu. Ibn Svicenna je z nejslavnějších jmen světa arabského, vlivem svým proslul daleko široko i ve světě křesťanském. Vynikl v nejrozmanitějších oborech, nejvíce v lékařství a filosofii, méně původností, za to všestraností. Spisy jeho, objímající téměř veškeré vědění soudobé, vynikají elegancí a lehkostí, s jakou pojednává o otázkách vědeckých. Týkají se otázek theologických, filosofických, astronomie a věd přírodních, konečně lékařství. Z části Ibn Svicenna pojednává o jednotlivých otázkách i veršem. Celkem známe na 100 spisův a traktátů, prosou i veršem. Většinou zachovány rukopisně, jen z malé části jsou i vydány. Jednotlivé spisy mají i své výklady. V otázkách náboženských a filosofických Ibn Svicenna odchýlil se opětně od stanoviska islámu, což mělo za následek polemiky orthodoxních muslimů, proti nimž Ibn Svicenna musil objasňovati a hájiti opětovně i vlastní názory. Některé z traktátů sepsány jsou parallelně arabsky a persky, jiné přeloženy do perštiny, syrštiny, hebrejštiny. Ve filosofii Ibn Svicenna přidržuje se názorů Aristotelovských a novoplatónismu, v lékařství vyvíjí názory školy Galenovské, s nimiž již před tím seznámil se svět arabský překlady řeckých děl za doby Ma'múnovy. Z rozsáhlé činnosti uvádíme; Kitáb-uš-šifái, t. j. Kniha léčby, compendium theologie, filosofie a věd přírodních, jehož názory vyvolaly obžaloby jeho z neorthodoxie, proti nimž Ibn Svicenna sám se hájil; Kitábul-išáráti vattanbíhati, kniha pouček a napomenutí, příruční kniha logiky (vydal s překl J. Forget, Le livre des théorèmes et des avertissements, Lejda, 1892, 1 sv.), jež má v literatuře arabské své výklady a polemiky. Přeložena i do perštiny. Fi-n-nafs (o duši), srv. Landauer, Die Psychologie des Ibn Svicenna (ZDMG, 25), Siebeck (»Archiv f. Geschichte der Philosophie«, I. a II.); Ujún alhikmati (Prameny moudrosti, srv. Haneberg, Abh. der bair. Akad. XI, 256 sl.); Fi-aksámi l-ulúmil hikmijjati, t. j. o rozdělení věd filosofických (vyd. v Cařihradě, 1881); Hajj ben Jakzán (Káhira. 1882, srv. Mehren, Avicenne, Traités mystiques, I, Lejda, 1889; týž v »Muséo◁, 1886); al-Kasída al ainijja též annafsijja, t. j. »Kasída na písmenu ain rýmující«, též Kasída o duši, o souvislosti duše s tělem a jejich rozloučení (srv. Hammer, »Wiener Zeitschr. f. Kunst und Litteratur«, 1837); Fi ylm an-nafs (o duševědě; vyd. Landauer, viz svrchu); Fi hudúd al ašjá va rusúmihá (o hranicích věcí a jejich vymezení, filosofické definice, vyd. v Cařihradě, 1881); Fil-yšk (o lásce, viz Mehren, Traités mvstiques, 5, Lejda, 1894); Al-chutba al-garrá (Skvělý proslov, vyd. Golius, 1629); Risáletul mabda'i val ma'ád (Poslání o počátku a návratu) s vlastním překladem Ibn Sínovým do perštiny; Risáletut taíri (poslání o ptáku, mystická parabola o ptáku v zajetí, u Mehrena, č. 3., Lejda, 1891, týž v »Muséo◁ VI); Risáletul-kada valkadar (srv. Mehren, »Muséo◁, 1885); Fir raddi ala'l munadzdžimína (vyvrácení hvězdářů, srv. Mehren, »Muséo◁. 1884); Fi daf i l gammi min al mauti (o odvrácení strachu před smrtí; Mehren, t., č. 5, Lejda, 1894); Ar-radža z al-mentirí (Veršování o logice: vydal Schmoelders, Documenta philosophiae Arabum, Bonn, 1836). Z lékařských uvádíme: Manzúmatu fit-tibbi (Verše o lékařství, lithogr. v Luknowě, 1845; výklad k tomu napsal Averrhoes); al-Kánún fittib (Kanón lékařství; výtah z něho vydal Nafís (†1288), tištěn v Kalkuttě, 1845; výklad Kázerúního t., 1832; jiné výklady rukopisně. Perské literatuře náleží Ibn Svicenna jako autor encyklopaedie Dánišnámei Aláí t. Híkmati Aláí, t. j. Alova Kniha moudrosti, dílo sepsané pro ispahánského knížete Aláuddaulu (†1041), o logice, metafysice, fysice, geometrii, algebře, astronomii, arithmetice a hudbě (rukopisně zachováno), dále překladem z pehlevštiny kniha Zafarnáme (Kniha vítězství), o otázkách praktické moudrosti a státnického umění (vydáno v Schéferově »Chrestomathie persane«), konečně menší sbírkou poesie lyrické (Čtyrverší, dva gazely opěvující rozumné užívání vína a jeden zlomek). Srv. Ethé, Avicenna als persischer Lyriker (»Göttinger Nachrichte◁, 1875). Ibn Svicenna je tu prvním hlasatetelem náboženského skepticismu a pessimismu v perské literatuře; básně vynikají ironií a sarkasmem, třeba formálně zřejmě se jeví dilettantismus. Zachována i arabská autobiografie Ibn Sínova. Srv. Wüstenfeld. Geschichte der arab. Aerzte und Naturforscher (Gotinky, 1840); L. Leclerc, Histoire de la médecine arabe (Pař.,1876); F. Mehren, Les rapports de la philosophie d'Avicenna avec l'Islâm (»Muséo◁, 1883). Dk.

Související hesla