Montaigne Michel de

, francouzský filozof a spisovatel pozdní renesance. Starosta v Bordeaux, v náboženských válkách vystupoval jako prostředník při jednání s Jindřichem Navarrským, většinu života však strávil v ústraní. Vynikající stylista, autor nového literárního žánru – eseje. Skeptik a zároveň hédonista. Jeho skeptická filozofie však není pesimistická; skepse je vyvolána neúplným poznáním přírody. Východisko z ní spatřoval v reflexi vnitřní zkušenosti, v níž lze nahlédnout lidskou přirozenost. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou Eseje, volné úvahy o člověku a jeho osudu, ovlivněné četbou antických autorů (Seneca, Plútarchos). Propaguje myšlenku plného a radostného života, k jakému nás vede sama příroda. Staví se proti scholastické filozofii; stoupenec přirozeného náboženství a morálky. K jeho odkazu se vracela řada spisovatelů následujících generací (La Fontaine, F. La Rochefoucauld, Voltaire, Ch.-L. Montesquieu).

Ottův slovník naučný: Montaigne Michel de

de Montaigne [montŕň] Michel, filosof a moralista franc. (*1533 na zámku Montaigni v Périgordu – †1592 t.), pocházel z rodiny bohatých obchodníků bordeauxských, z otce, který miloval literaturu a krásná umění; byl vychován neobyčejně pečlivě a jemně; ve 14. roce byl již magistrem artium a pak studoval práva, asi v Toulouse. R. 1554 vstoupil do služeb úředních a zůstal v nich do r. 1570; byl radou u parlamentu bordeauxského a byla mu asi svěřena politická poslání na dvory Františka II. a Karla IX. R. 1565 oženil se s Františkou de la Chassaigne, s níž měl pět dětí. R. 1570 vzdal se úřadu a žil na svém zámku oddán studiu, četbě a meditaci. V takovém zátiší vznikly jeho světoznámé Essais de messire Michel, seigneur de M., jichž I. a II. knihu uveřejnil r. 1580. Po vydání této knihy odejel do Paříže a cestoval po Švýcarsku a Německu, pak po Italii. V Italii došla ho zpráva, že je zvolen mairem bordeauxským (1581), kterýž úřad zastával čtyři léta; pak zase žil tiše ve svém sídle, oddán studiím, a vydal r. 1588 nové (5.) vydání Essayí rozšířené o III. knihu a i jinak doplněné. Poslední léta před smrtí pracoval ještě dále na svých Essayích a připravoval jich 6. rozšířené vydání; toto vydání vyšlo až po jeho smrti péči slečny de Gournay (1595) a bylo dlouho pokládáno za vydání definitivní. Avšak r. 1802 vydal člen Institutu, filosof Naigeon nové vydání Essayí odchylující se valně od textu slečny Gournayové, a to na základě doplňků vlastní rukou M-ovou vepsaných v exemplář chovaný v knihovně bordeauxské. Mnohé spory byly vedeny o tom, který text jest pokládati za definitivní. Essaye M-ovy jsou kniha stavěná bez plánu, kniha rozmarná, autobiografické paměti, v nichž autor zanáší se jen sebou samým a v nichž citáty střídají se s kommentářem, vypravování s meditací nebo sentencí, anekdota s analysou, logická dedukce s osobním výlevem citu – všecko protkáno nekonečnými digressemi a parenthesami. Celkový ráz Essayí M-ových jest trpký, pessimistický, skeptický; vyslovuje se tu zklamání končícího XVI. věku, věku Renaissance a Reformace, věku, jenž začínal ohromnými nadějemi, vírou ve vědu a člověka, a končil beznadějně bankrotem, ve vraždění a lhostejnické demoralisaci. M. je člověk zklamaný a zoufalý, kterému zbývá jediné útočiště: lhostejné opovržení člověkem a životem. M. opovrhuje člověkem a se zvláštním radostným dostiučiněním ukazuje jeho lichost, marnost, směšnost a bídu; stejně nízce cení vědu, která stačí jen tak k dokázání této bídy, ale nestačí z ní člověka povznést; myšlénka smrti vrací se stále v Essayích, ale nedovede vyburcovati svědomí k životu křesťanskému a vůbec k žádnému rozhodnému činu. To měl na mysli Pascal, když pravil, že M. nemyslil ve svých Essayích na nic jiného než zbaběle zemříti. Sainte-Beuve pokládá M-a za ryzího pyrrhonistu, ale neprávem; M. neútočí proti dogmatismu, a pyrrhonismus, kde se vyskýtá (II. kniha, 12. kap.), je jen průpravou a zbraní pro křesťanství, jak tomu bylo později u Pascala a jiných duchů XVII. stol. Jinak jsou »Essaye« nejkrásnějším literárním dílem svého věku; jazyk jejich je ku podivu francouzský, neboť M. jako samotář nepodléhal místnímu italianisování; styl neobyčejně jemný a pružný, živý i silný a přesný, plný výmluvnosti a často i poesie; jedině přílišná závislost na řečtině a latině, jež je vadou celé doby, jej poškozuje. Vliv M-ův v rozvoj franc. literatury byl značný; tak v XVII. stol. měl veliký vliv na Pascala, v XVIII. stol. na Montesquieua, Voltairea, Diderota, encyklopaedisty a j. a na poslední třetinu XIX. věku zvláště. Srv. Payen, Documents inédits sur M. (1847 – 62); Prévost-Paradol, Les moralistes français; Stapfer, M. (Collection des grands écrivains); Bonnefon, M., l'homme et l'oeuvre (1893), M. et ses amis (1898); Faguet, Le seizième siècle (1892). Šld.

Související hesla