Scholastika

, z latinského schola - škola, systém nauk; metoda vyučování na středověkých školách, která usilovala (s pomocí filozofie) o racionální pochopení, obhajobu a systematizaci obsahu víry; ovlivnila tehdejší teologii, filozofii a vědu. Pro metodu scholastiky je charakteristické formulování otázky, rozbor a vymezení pojmů, logický výklad a důkaz. Veškeré teze byly dokládány odkazy na Písmo, církevní otce a církevní tradici, popř. na antické filozofy, zejm. Aristotela. Postup scholastiky byl ve shodě s postupem školské výuky, tj. čtením textů, kladením otázek, diskutováním a závěrem. Důležité místo ve scholastice má spor o univerzália. Raná scholastika (9. – 12. stol.) byla ovlivněna Augustinem a novoplatónismem a vyznačovala se utvářením specifické scholastické dialektické metody (J. S. Eriugena, Anselm z Canterbury, P. Abélard). Vrcholná scholastika (13. stol.) byla ovlivněna zpřístupněním celého Aristotelova díla překlady přímo z řečtiny. Rozvíjela se univerzitní výuka a vědecká činnost dominikánského a františkánského řádu; vznikly teologicko-filozofické systémy Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. Rozvíjelo se učení J. Dunse Scota, uplatnil se též averroismus a mystika (Bonaventura). V pozdní scholastice (14. – 15. stol.) se rozpadaly velké systémy, zejm. vlivem nominalismu (W. Occam), který oddělil víru a vědu, božské a světské, o jejichž spojení usilovala celá středověká filozofie. Oceněn byl význam zkušenosti a důležitost zkoumání přírody. K obnově scholastiky došlo v 16. století mj. v díle F. Suareze (viz též druhá scholastika). Další fáze scholastiky v 19. stol. bývá označována jako novoscholastika (novotomismus).

Ottův slovník naučný: Scholastika

Scholastika jest směr církevně dogmatického myšlení, který ve svou službu béře filosofii, aby její pomocí obsah článků věroučných učinil myslitelným. Vznik svůj má ve středověku, od doby Karla Velkého, když patristika shrnutá ve svých výsledcích stala se dogmatem, ale kdy také cítěna byla potřeba dogma to prohloubiti a zdůvodniti a prostředek k tomu hledán ve filosofii. Hotově ustálené dogma činěno normou nejen víře, ale i rozumujícímu myšlení, tak že toto bylo dogmatu podřizováno. Průběhem dob poměr filosofie k dogmatu pojímán těsněji neb volněji, scholastika neutkvěla na jediné formě a upravovala se podle toho, jak přibývalo znalosti Aristotelovy nauky. Ale duševní fond, s nímž scholastika pracovala, byl povždy tak nesamostatný a jmenovitě s počátku pojmově tak chudý, že může do dějin filosofie přibírána býti jen tím důvodem, aby vystopována byla ponenáhlá renaissance volného užívání rozumu, a zájem o ni jest tedy více kulturní, než aby mohla ceněna býti vlastními úkoly methodickými a noétickými, třeba že vykazuje do všech podrobností vyvedený spor realismu a nominalismu. Nesmí býti totiž zapomínáno, že celá tato kontroversa převzata z antiky na popud Boéthia a Porfyria, dále, že kdykoliv naskytl se konflikt jednoho neb druhého směru s učením církve, předurčeným kriteriem pravdy že bylo dogma, a konečně že tento spor nebyl živen z vlastního interessu noétického, nýbrž pro dogma o trojici boží. Scholastika počíná se stoletím IX. (Joh. Scotus Erigena † c. 877), vrcholí ve stol. XIII., upadá koncem středověku (kdy myšlení sesamostatnělé vlivem klassicismu, probouzejícím se studiem věd přírodních a přípravami chystanými k reformaci církevní vzpíralo se autoritě dogmatu), ale udržuje se ještě při pokleslém významě ve věcích pozdějších. Trvali při scholastice hlavně jesuité, a thomismus, jemuž dostalo se vzpruhy známou encyklikou »Aeterni Patris« Lva XIII., není než obnovenou scholastikou. Podřaďování filosofie dogmatu dálo se postupně. S počátku pravá filosofie kladena za jedno s pravou vírou a za pravou tuto filosofii pokládán novoplatónismus. Takovým způsobem upravoval poměr mezi dogmatem a filosofií Joh. Scotus Erigena, jenž učení církevní vykládal smyslem novoplatónismu, ovšem že autorita Písma a církevních Otců mu byla něčím nedotknutelným. Že by mohl povstati spor mezi autoritou jejich a autoritou rozumu, pokládal za vyloučeno, ježto obé jest výronem božské moudrosti. Křesťanský akt stvoření světa vysvětloval emanací z nejvyšší jednoty božské, kde všeobecné se stává na konec individuálním. Naukou touto, která spočívá na zpodstatňování všeobecnin, uvedena do scholastiky universalia ante rem, proti čemuž na popud Porfyriova úvodu ke spisům Aristotelovým vyneseno opačné mínění universalia post rem, a tak rozvinut spor mezi realismem (Anselm z Canterbury, Vilém ze Champeaux) a nominalismem, jehož zástupcem jest Roscellin. Tak stalo se v 1. pol. XI. stol.; stanovisko mezi oběma prostředkující zaujal Abélard († 1143). Reakce k platónisujícímu realismu způsobena tím, že Roscellin důsledky z nominalismu vyvozenými octl se ve sporu s dogmatem o trojici. Hlubšího přetvoření dostalo se scholastice, když vlivem Arabův a Židů rozmohla se známost Aristotelovy nauky, jeho fysiky, psychologie a metafysiky. Theistický ráz Aristotelovy filosofie zatlačil pantheistickou a emanační theorii, víra v existenci boží pokládána za dosti podepřenou vývody Aristotelovými a mimo snahu dokazovací postaveno mysterium o trojici boží a jiné věci ryze věroučné. Učinil tak Tomáš Aquinský († 1274) a zmírnil ztrnulost scholastickou, jak vyvrcholila devisou Anselma z Canterbury († 1109) Credo, ut intelligam, což mělo pro tohoto smysl ten, že kde zkoumající rozum narazí na spor s vírou, jest spor tento důkazem, že rozum se klame; obsah věroučný jest závazným kriteriem pravdy. Nad stanovisko, jaké zaujal Tomáš Aquinský, postoupil Duns Scotus († 1308) svým skeptickým míněním, že by vůbec bylo možno něco z oboru věcí theologických rozumově dokazovati a proto pro dogmata, kteráž nemají býti pro svou nedokazatelnost popřena, zbývá jen víra. Poslední tato tři jména jsou nejpravdivějšími typy scholastiky i jejího vývoje: všechen obsah věroučný jest dokazatelný, jen něco odtud jest dokazatelno a nic není dokazatelno. Vyskytly se též volné směry kritické, odpůrné principu scholastiky, jako kritika ontologického důkazu Anselmova, kterou podnikl mnich Gaunilo z Marmoutiersu, tvrzení Simona z Tournay (kol. 1200 v Paříži), že články víry lze dokazovati veřejně jako pravé a tajně jako nepravé, a poč. XIII. stol. ujímající se mínění o dvojí pravdě, theologické a filosofické. K literatuře viz: Ueberweg, Grundriss d. Gesch. d. Philosophie der patristischen und scholastischen Zeit (1886); Kaulich, Geschichte der scholastischen Philosophie (I. d. Praha, 1863); Löwe, Der Kampf zwischen dem Realismus und Nominalismus im Mittelalter (t., 1876); Werner, Die Scholastik des späteren Mittelalters (Víd., 1381–83, sv. 1–3); Hauréau, De la philosophie scolastique (Paříž, 1850, 2 sv.) a t., Histoire de la philosophie scolastique (t., 1872, 1880, 2 sv.); Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evrop. lidstva (1902). Zb.

Související hesla