Filozofie

, z řeckého filein - milovat, sofia - moudrost: láska k moudrosti – soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka. Založena na rozlišení pravého poznání a zdání, které před kritickými otázkami neobstojí. Původním zdrojem filozofie je údiv (Platón, Aristoteles, I. Kant) a pochybování (Augustinus, R. Descartes). Podle Aristotelova podání vznikla jako reakce na tradiční mytologickou interpretaci světa ve starém Řecku na počátku 6. stol. př. n. l. V klasické podobě racionálního kladení otázek a vymezování obecných pojmů se rozvíjela zejména v rámci západní civilizace. Filozofie neevropských národů většinou nebývá tolik oddělena od mýtu; zatímco západní filozofie a náboženství jsou dva různé (byť většinou spolu související) pojmy, tradiční orientální moudrost a náboženství většinou splývají a jsou vyjadřovány stejným pojmovým aparátem. – Původně chápána jako souhrn veškerého poznání (staré Řecko) a v tomto smyslu byla synonymem pro vědu; postupně se od filozofie jednotlivé disciplíny oddělili (např. matematika a fyzika již v antice, sociologie a psychologie až v 19. a 20. století). Na rozdíl od konkrétních věd, které mají pevně stanovený předmět a pole své působnosti, se filozofie zabývá nejobecnějšími otázkami a usiluje o vidění světa v celku. Předmět, funkce i metoda filozofie se neustále vyvíjejí (vysvětlování světa z jeho počátků u předsókratiků, kritické zkoumání a vymezování obecných pojmů u Sókrata a Platóna, hledání příčin všeho jsoucího u Aristotela, rozumový výklad světa a náboženských pravd v souladu s vírou v křesťanství, stanovení pevného a jistého poznání na základě matematicky vyjádřených zákonů v novověku, úsilí o emancipaci člověka pomocí rozumu v osvícenství, vymezování podmínek naší zkušenosti u I. Kanta, pochopení filozofie jako ideové zbraně v marxismu, kritika všeho, čím se člověk pokouší zastřít svou konečnost a omezenost v existencialismu, kritika představy jediné pravdy v postmoderně a tak dál). Tzv. teoretická filozofie (zabývající se nejobecnějšími otázkami) se zpravidla dělí na a) ontologii, studující otázku bytí (viz též. metafyzika), b) gnozeologii, zkoumající otázku poznání, a c) antropologii filozofickou, která se věnuje problematice člověka. Zvláštní místo zaujímají dějiny filozofie, tvořící spolu s ontologií, gnozeologií a filozofickou antropologií základ filozofického vzdělání. Tzv. filozofie praktická se tradičně zabývá otázkami lidského umění žít. Její součástí je zejména a) etika (teorie lidské mravnosti, nauka o lidském chování z hlediska dobra a zla), b) poietika (nauka o lidské tvořivosti, do níž patří např. estetika a filozofie techniky). Nedílnou součástí filozofie jsou její dějiny. Významnou roli mají filozofické otázky jednotlivých věd (filozofie matematiky, práva, dějin apod).

Související hesla