Jiří z Poděbrad

, český král 1458 – 71. Vychováván v husitské orientaci. V roce 1434 se účastnil na straně panské jednoty bitvy u Lipan, 1438 se přiklonil k straně utrakvistů vedené Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna; 1444 její vůdce. 24. 6. 1448 strana na kutnohorském sněmu ustavena v jednotu. 3. 9. 1448 vojensky ovládl Prahu a dosáhl tak důležitého vítězství v politickém zápase s katolíky a umírněnými husity. 1452 zvolen na sněmu hlasy utrakvistů i katolíků zemským správcem, téhož roku přiměl ke kapitulaci Tábor a ukončil období jeho autonomního konfesijního postavení. Tím sjednoceny husitské síly v českých zemích na bázi kompaktát. 1453 byl potvrzen Jiří z Poděbrad Ladislavem Pohrobkem, novým českým králem, v úřadu zemského správce na dalších šest let. Po náhlé Ladislavově smrti zvolen 2. 3. 1458 rozhodnutím husitských i katolických stavů českým králem (z mezinárodního hlediska odvážné řešení, neboť podle evropského mínění byl kacíř). Po zdolání odporu ve vedlejších zemích české koruny vystupoval programově jako „král dvojího lidu“, tj. husitů i katolíků; opíral se přitom o kompaktáta jako základní zemský zákon a snažil se zlepšit hospodářské poměry. 1462 kompaktáta zrušena papežem. 1463 – 64 čelil nebezpečí mezinárodní izolace projektem, předpokládajícím vytvoření spolku evropských křesťanských panovníků, kteří by případné spory řešili mírovou cestou. 1465 ustavena zelenohorská jednota, sdružující nespokojenou katolickou šlechtu. 1466 jej vyhlásil papež Pavel II. za sesazeného z českého trůnu a vyzval ke křižácké válce proti husitům. 1467 proti králi povstala katolická šlechta a 1468 vstupil do války proti němu uherský panovník Matyáš Korvín, jehož česká opozice a katolické stavy vedlejších zemí zvolily 3. 5. 1469 v Olomouci českým králem. V průběhu války Jiří z Poděbrad zemřel.

Ottův slovník naučný: Jiří z Poděbrad

Jiří: J. z Poděbrad, slavný král český, narodil se na den sv. Jiří, 23. dub. 1420 na Poděbradech. »vtom štoku, kde kaple jest«. Otec jeho Viktorin, hlásící se k Sirotkům, záhy zemřel (1. ledna 1427). Jiří: j.mu bylo teprve šest let, i nemohl se v držení jmění rodinného uvázati. Úkol ten až do plnoletosti Jiří: j.ho převzal jeho příbuzný, moravský pán Heralt z Kunštatu a z Lestnice. Jak byl v té době až do své plnoletosti Jiří: j. vychováván, nemáme zpráv. Jisto jest, že do své plnoletosti nevystupoval samostatně; nebylo mu v mládí nikdy říkáno ani Boček ani Heralt, nýbrž jen Jiří, nebyl účastníkem bitvy u Lipan ani sněmů. Jako sedmnáctiletý mladík r. 1437 ujal se přímo svého zboží a počal se psáti po Buzově, Chornicích a Třebové. Politicky vystupovati počal Jiří: j. po smrti krále Zikmunda. Hlásil se ke straně pana Hynce Ptačka z Pirkšteina a jako činný úd této politické strany došel záhy úspěchů. Hynce Ptaček i Jiří: j. byli nerozlučnými přáteli, jména obou vyskytují se až do smrti Ptačkovy téměř na všech důležitých listinách. Jiří: j. účastnil se hned po smrti Albrechtově roku 1439 sjezdu v Nimburce, a 1440 zvolen byl mladík dvacetiletý za hejtmana kraje boleslavského spolu s Janem Smiřickým. V srpnu 1440 byl Jiří: j. vybrán jako člen poselstva ku sjezdu v Koubě, kde mělo se jednati o přijetí koruny české s Albrechtem Bavorským. Koncem května 1441 účastnil se Jiří: j. tažení válečného proti Koldovi z Náchoda a brzo potom doprovázel císařovnu Barboru z Chrudimě do Mělníka. Když v březnu 1442 ku královně Alžbětě a králi Bedřichovi vysláno bylo poselství jednat o přijetí mladého Ladislava za krále českého, byl Jiří: j. v tomto poselství. R. 1444 zemřel Hynce Ptaček z Pirkšteina a na jeho místo nastoupil Jiří: j., jenž měl již tehdy velmi dobré jméno. Byl plně zasvěcen v plány Ptačkovy, měl dobrou školu politickou, vynikal důmyslem státnickým, jako válečník mohl býti počítán mezi přední. Proto není divu, že sjezd v Kutné Hoře Jiří: j.ho zvolil za náčelníka své jednoty. Zvolení to přineslo Jiří: j.mu také asi vrchní hejtmanství nad spojenými kraji kdysi Ptačkovými; kouřimským, čáslavským, chrudimským a hradeckým. Ujal se programmu Ptačkova: doplniti kompaktáta, potvrditi Rokycanu jako arcibiskupa a obnoviti mír v zemi, zvláště dáti Čechám panovníka, se vší bezohledností, úsilím a vášnivostí, již člověku dodává mládí. Na počátku r. 1445 císařovna Barbora vzala si Jiří: j.ho za svého ochránce a správce a poručila mu vykonávání všelikých práv svých, a v téže asi době Jiří: j. podruhé přijat za náčelníka celé strany čili za nejvyššího hejtmana. Na počátku října 1445 dlel Jiří: j. na Moravě, mstě nevěrné a zrádné popravení svého poručníka Heralta z Kunštátu a z Lestnice Brněnskými. Brzy však vrátil se do Čech; byloť jeho rad tu potřebí, zvláště proti pletichám pana Oldřicha z Rožmberka, jenž protahoval jednání s Bedřichem o přijetí krále Ladislava a oddaloval jednání s kurií o kompaktáta a Rokycanu. V květnu 1448 přijel do Prahy kardinál Karvajal, aby s Čechy o otázce náboženské se dohodl; ale jeho vytáčivé jednání, urážějící stavy a zlehčující přijímání pod obojí, mělo za následek, že ve zmatku z Prahy musil utéci. Tento skutek Jiří: j.mu ukázal, že cestou diplomatickou se provedení jeho programmu uskutečniti nedá. Odhodlal se pletichám strany Oldřicha z Rožmberka a spojeného s ním Menharta z Hradce, pána Prahy, zbraní učiniti rázem konec. V červnu 1448 sešla se strana Poděbradova v Kutné Hoře a učinila snesení, aby Prahy zbraní se dobylo; vojsko mělo se sbírati, jakoby proti Bedřichovi míšenskému. Oldřich z Rožmberka skutečně tím nechal se ošáliti a vydal se i ke králi Bedřichovi do Rakous. Jeho nepřítomnosti v Čechách Jiří: j. využil. V srpnu u Kutné Hory sebralo se vojsko a Jiří: j. vytáhl ku Praze, na kterou dne 3. září před svítáním učiněn útok. Bez odporu dostali se stoupenci Jiří: j.ho do Prahy. Menhart z Hradce byl zajat a odvezen do vězení na Poděbrady. Jiří: j. obnovil správu města a přivedl do Prahy Jana Rokycanu, jenž byl přijat za prozatímniho správce duchovenstva celé strany pod obojí. Jiří: j. vedl si jako vítěz velmi mírně. Ze sesazených konšelů žádného nepronásledoval, za nejvyššího purkrabí po Menhartovi z Hradce jmenoval Zdeňka Konopištského ze Šternberka, nejpřednějšího z pánů pod jednou. Ale další války se neuchránil. Syn Menhartův Oldřich z Hradce usmyslil si pomstiti svého otce. Jiří: j. nabízel rozhodnutí sporu na sněmu 28. října, ale marně. Ani Oldřich z Hradce, ani Oldřich z Rožmberka nechtěli se do Prahy dostaviti, poněvadž se Praha již nenalézala v jejich rukách. Na obou stranách zbrojeno i vyjednáváno; ale jednání nemělo úspěchu. Menhart z Hradce počal zatím ve vězení churavěti i byl proto Jiří: j.m propuštěn. Než neužíval dlouho svobody. Roku 1449 3. ún. zemřel; pověst vyhlásila, že byl otráven. Několik dní po smrti Menhartově byl držán ve Strakonicích sjezd jeho stoupenců. Smluvena tam proti Jiří: j.mu jednota, v jejímž čele stál Oldřich z Rožmberka. Ale nová jednota byla příliš slabá proti moci Jiří: j.ho. Nemohouc se pokusiti o vítězství válkou, v průtazích hledala spásu. Oldřich z Rožmberka chtěl získati si spojence v Bedřichovi míšeňském a od něho, jakož i od krále Bedřicha doufal dostati pomoc. Také Jiří: j. hledal přátele za hranicemi; v přátelský styk vešel s Vilémem míšeňským a Bedřichem, markrabím braniborským. Započatá válka skončila se pro jednotu strakonickou neblaze. Až k Rokycanům Jiří: j. pronásledoval jednotníky. Porazeni byvše prosili o příměří, jež smluveno 11. čna 1450 na hradě Vildštejně; tam zvoleni rozsudí a položen sněm do Prahy ke sv. Kateřině. Pře mezi Jiří: j.m a Oldřichem z Hradce byla záhy urovnána, jednalo se o vyjasnění poměrů proti Bedřichovi saskému. Jiří: j. vytrhl proti němu. Poplenil zemi od Perna až k Drážďanům a útokem dobyl Gerova. Bedřich byl nucen smluviti příměří. Sněm o sv. Kateřině v Praze usnesl se o nové vyjednávání s králem Bedřichem o vydání Ladislava do země. Vypraveno ke dvoru jeho poselství, a již v čci 1451 ocitli se v Benešově v Čechách na sněmu poslové královští. V čele jim stál biskup sienský, Aeneáš Sylvius. Jiří: j. poprvé shledal se s tímto mužem, s nímž v budoucnosti bylo mu souzeno vésti zápas. Sjezd skončil bez výsledku. Na sv. Jiří 1452 svolán byl sněm a na něm jednosvorně s radou 12 osob zvolen Jiří: j. za správce zemského. Po zvolení svém ujal se hned korunních důchodů, osadil soudy a úřady zemské a zaváděl řád i mír v zemi. Oldřich z Rožmberka nechtěl ještě ani po tomto skutku v Jiří: j.m viděti vítěze. Chtěje vliv svůj zveličiti, usiloval o to, aby Ladislava dostal do svých rukou. Proto, když za nepřítomnosti Bedřichovy povstali stavové rakouští, žádajíce za propuštění Ladislava, spojil se s nimi proti císaři. Jiří: j. za takových poměrů nerozpakoval se nabídnouti pomoc císaři Bedřichovi. Sebral vojsko a vytrhl na pomoc. Na cestě udeřil na Tábor a 1. září měl jej ve své moci. Tábor musil zanechati svých řádů a srovnati se v řádech kostelních se stranou pod obojí. Hluboká za nedlouho padla do rukou Jiří: j.ho, v Budějovicích marně snažil se Oldřich z Rožmberka vésti odpor. Byl přinucen vzdáti se a uznati Jiří: j.ho za správce. Mezi tím císař Bedřich zavřel se svými nepřáteli smlouvu a vydal jim Ladislava. Oldřich Celský a Oldřich Eicinger zaujali první místa při jeho dvoře. S těmi musil se Jiří: j. nyní spojiti, chtěl-li Ladislava dostati ze země. Ve Znojmě (1453) přijat byl Ladislav za krále a Jiří: j. potvrzen za správce zemského na dalších 6 let. Teprve 1453 na počátku října přijel král Ladislav do Jihlavy, a sotvaže se v Praze octl, staral se Jiří: j. o to, aby svolán byl sněm k urovnání záležitostí zemských. Ladislav Jiří: j.ho jmenoval tehdy nejvyšším hofmistrem. Na počátku pros. 1454 provázel Jiří: j. Ladislava do Vratislavě, r. 1455 pak do Vídně R. 1456 dobyl na knížatech saských Mostu a učinil konec nevázanosti zhoubce zemského Jana Koldy dobytím Náchoda,Černikovic a Richenburka. S Ladislavem nežil Jiří: j. nikdy ve velkém přátelství: sočení na Jiří: j.ho neslo od počátku dobré ovoce u mladého krále, jenž stěží poslouchal rady Jiří: j.ho. Dlouho trvalo, nežli se zase podařilo Jiří: j.mu z Vídně dostati do Čech Ladislava; 29. září 1457 konečně přijel, aby za krátko v Praze dokonal. Smrt překvapila ho právě, kdy poselstvo bylo na cestě do Francie, aby přivedlo mu odtamtud nevěstu. Nastala otázka, kdo stane se nástupcem Ladislavovým? Několik kandidátů se nabízelo; Bedřich Braniborský, Albrecht VI. a Sigmund Tyrolský, Vilém, vévoda saský, Kazimír, král polský, Karel, syn krále francouzského, a konečně Jiří: j., který nade všemi zvítězil. Sliby, spisy, slovem s kazatelny působeno bylo pro kandidáta utrakvistu a Čecha. Dne 2. bř. 1458 byl Jiří: j. voleným králem českým a 7. kv. korunovaným. Den před korunovací musil tajně se zavázati kurii, že uznává rovnomocnost přijímání pod obojí a pod jednou způsobou, že nebude katolíků pronásledovati a že vyhubí kacířství ze země. Volba Jiří: j.ho nebyla přijata ode všech údů koruny České stejně příznivě. Na Moravě německá města Brno, Olomúc, Jihlava, Znojmo odepřela poslušnost novému králi, ve Slezsku utvořil se v čele s Vratislavskými proti němu spolek, Lužičané také nechtěli ho uznati. Jiří: j.mu nastával úkol získati si uznání a to nejen u těch, kdo ke koruně České náleželi, ale i u těch, kdo na jiných trůnech v Evropě seděli. S králem uherským Matiášem Korvinem vstoupil v příbuzenství, zasnoubiv mu dceru svoji Kateřinu, města moravská až na Jihlavu záhy se mu poddala. Jihlavští novou výpravou byli přinuceni k poslušenství a krvavě potrestáni. Na sjezdu Jiří: j.ho s Bedřichem na ostrově dunajském před Vídní přinuceni Albrecht a Sigmund Tyrolský vzdáti se všech nároků na trůn český. Na sjezdě v Chebu (1459) narovnal se Jiří: j. s vévody saskými Vilémem a Bedřichem, takže odřekli se Mostu, Oseka a Duchcova v Čechách a přijali v Míšni a Durynsku různá panství jako léna koruny České. Smlouvy ty byly zpečetěny také sňatky. Jiří: j.ho dcera Zdeňka zasnoubena Albrechtovi, synu kurfiršta Bedřicha, a dcera Vilémova Kateřina Jiří: j.ho synovi Hynkovi. Jiří: j. docházel všeobecného uznání. Slezané a Lužičané téměř osamoceni poddávali se králi kacíři. Jediná Vratislav nesklonila tehdy ještě šíje. Zatím nastaly za hranicemi některé změny. Mírný papež Kalixt III. 6. srp. 1458 zemřel a nástupcem jeho stal se duchaplný spisovatel a diplomat kardinál Aeneas Sylvius Piccolomini pod jménem Pius II.; v Uhrách stavové na jevo dali nespokojenost s mladým Matiášem, jednali dokonce o jeho sesazení. Čásť nabízela korunu synovi Jiří: j.ho Jindřichovi, po odmítnutí této nabídky pak zvolila si králem Bedřicha III. Pius II., maje na mysli křížovou výpravu proti Turkům, držel se spíše Matiáše; Bedřich proto na Jiří: j.m dožadoval se pomoci. Kurie, chtěla-li na Matiáše vítězství strhnouti, musila překážeti spojenectví Jiří: j.ho s Bedřichem. Jiří: j. těžil na obou stranách. Roku 1459 (11. čna) Bedřich v Brně, uděliv mu léno české s důstojenstvím kurfiršta, uznal ho za pravého krále českého a syna jeho Viktorina učinil knížetem říšským. Pius II. posílal k Vratislavským dopisy vybízeje je, aby Jiří: j.ho jako pravého krále českého poslouchali; 1. září 1459 ve Svídnici Slezáci a 21. září hořejší Lužičané v Javoře slíbili věrnost, a když přišli do Prahy a Vratislavě legáti papežští s vůlí papežskou, konečně i Vratislavští naklonili se k uznání Jiří: j.ho (3. led. 1460) s podmínkou, že teprve po 3 létech učiní přísahu a skutkem se podrobí. S kurfirštem Bedřichem Falckým 15. dub. 1459, s Ludvíkem Bavorským 18. září 1459 smluvil Jiří: j. přátelské smlouvy a r. 1460 Ludvíkovi i zaslíbil dceru svoji Ludmilu. Syna svého Jindřicha zasnoubil s dcerou Albrechta Braniborského Uršulou. Jiří: j. dokonce i pomýšlel k návrhu německého rady Mayera na korunu římskou. Chtěl zvolen býti za ochránce míru po celé říši (conservator pacis per totum imperium) a pak státi se králem; než to byly plány příliš daleké a nikdy se neuskutečnily. Strana braniborská na sjezdu v Chebě r. 1461 postavila se v tom proti Jiří: j.mu. Počínání jeho přirozeně nemile dotýkalo se císaře Bedřicha. Vždyť i stavové dolnorakouští obraceli se k Jiří: j.mu proti Bedřichovi o pomoc a Jiří: j. jim jí neodepřel. Propast mezi ním a Bedřichem se šířila. Jiří: j. poznal, že bude lépe utvrditi přátelství s Matiášem. R. 1460 v Košicích a r. 1461 v Trenčíně učinili oba panovníci úmluvy, a když v říši rozpoutala se znovu válka, dal se Jiří: j. na stranu protivníka Bedřichova, Ludvíka. R. 1462, 5. čna, přinucen Bedřich, kurfiršt braniborský, v Kubíně vydati Dolní Lužici až na Chotěbuz za náhradu 10.000 kop grošů čes. ke koruně České. Jiří: j. byl tehdy na vrcholu své moci. Přikvapily však brzy útrapy a ty svedly jej s jeho výše. Doma i za hranicemi klíčily proti němu nenávist a nepřátelství. Jinak si představovali vladaření Jiří: j.ho čeští páni, jinak papež Pius II. Myslili, že v Jiří: j.m budou míti povolného panovníka a v tom se zmýlili. Jiří: j. věděl, že jen v utužení moci královské kyne spása českému státu, a o to se staral. Hleděl prospěchu stavu městského i zemského, hleděl, aby vůči papeži plnil přísahu předkorunovační. Proto vystoupil r. 1461 proti ustavující se Jednotě bratrské, poněvadž trpění jejího rozvoje bylo by musilo usvědčiti jej z nedodržení přísahy. Než toto až úzkostlivé zachovávání přísahy nic mu neprospělo. Pius II. chtěl stále více a více, a když Jiří: j. nemohl jeho přáním vyhověti, nastal nutně rozpor. Pius II. počal vykládati nejasnou přísahu předkorunovační, jako by byl Jiří: j. ku katolicismu přestoupil a se zavázal, utrakvismus vůbec vypleniti, a žádal splnění tohoto svého nesprávného požadavku. Po několikerém vybídnutí poslal Jiří: j. v březnu 1462 do Říma poselství, aby slib poslušenství papeži učinilo a přineslo ztvrzení kompaktát. Na místo toho Pius kompaktáta zrušil a do Čech poslal legáta Fantina de Valle, by věc s Jiří: j.m projednal. Jiří: j. nemohl jinak jednati, než že prohlásil požadavky papežovy za nesprávné, a když legát Fantin Jiří: j.ho urazil, byl dán jako služebník krále českého do vězení. Boj s kurií vzplanul. Vratislavští hned odmítli složiti slíbenou Jiří: j.mu přísahu věrnosti a za nedlouho legát Jeronym Landus vyzýval Slezáky a Lužičany k odboji proti kacíři-králi. Jiří: j. hleděl si pojistiti do boje přátelství sousedních trůnů. Ve vzniklém právě vzbouření proti císaři Bedřichu III. neodepřel mu pomoci. S vojskem poslal svého syna Viktorina k Vídni a sám jako rozhodčí narovnával spor. Vedle přízně odměněn byl od Bedřicha vrácením smluv dědičních mezi panovníky českými a rakouskými a privilegiem, jímž se stanovilo, že země České k jízdám do Říma jsou povinny dávati 150 mužů, nebo tolikéž hřiven. Synové Jiří: j.ho a Hynek stali se říšskými knížaty a Jiří: j. poručníkem syna Bedřichova Maximiliána a dědicem Rakous, kdyby Maximilián za nezletilosti zemřel. Stoupenec Bedřichův Albrecht Braniborský po tomto skutku hned se s Jiří: j.m smířil a knížata bavorská a císař rozsudím jej jmenovali ve své záležitosti. Papež neustával v přípravách proti Jiří: j.mu. Počal ohlížeti se po králi, kterého by místo Jiří: j.ho na trůn český doporučil, a bral nenepřátele Jiří: j.ho v ochranu. Konečně 5. čna 1464 vydán byl půhon na Jiří: j.ho, dle něhož se měl do 180 dnů jako kacíř dostaviti do Říma na soud. Než publikace této bully se překazila smrtí Piovou 13. srpna 1464. Nástupce Piův Pavel II. teprve 2. srp. 1465 půhon obnovil a po Rudolfovi Levantském pod tresty zakázal, aby katolíci Jiří: j.ho neposlouchali. Tento krok kurie setkal se s radostí nejen u těch, kdo Jiří: j.ho nenáviděli pro jeho náboženství, nýbrž i u těch, kdo z důvodův osobních mu záviděli. K posledním patřila většina českých pánů v čele se Zdeňkem Konopištským ze Šternberka. Jiří: j. se stoupencům Zdeňkovým nelíbil. Byl panovník energický, až i absolutista, a tím v odporu stál s oligarchickými snahami české šlechty. Od r. 1462 nepřátelství se zřejměji objevovalo, r. 1463 a 1464 z příčin hospodářských se přiostřilo. Z jara r. 1465 počala se organisace nepřátelská proti Jiří: j.mu. Činěny sjezdy, rozšiřovány neodůvodněné pomluvy o králi. Těm uvěřil císař Bedřich a spojil se s pány českými proti Jiří: j.mu. Konečně 28. list. 1465 uzavřena jednota na Zelené Hoře, a ta vešla ve spojení s papežem, nabízejíc mu zvláště, by místo Jiří: j.ho na trůn český posazen byl král polský Kazimír. Ten však nabízené koruny české nepřijal. Dne 23. prosince 1466 prohlášen Jiří: j. za kacíře a za zbavena království, a nařízen všeobecný odboj proti němu. Nezbývalo mu než válkou zajistiti si své postavení. Hrady českých pánů byly obleženy, proti Vratislavským šťastně bojoval syn jeho Viktorin. V Lužici jediný Hoyerswerd zůstal v rukou Jiří: j.kových, v čci 1467 v Norimberce jednáno, ale bez úspěchu, o pomoc knížat německých proti českému králi. Jediný pomocník, Ludvík Bavorský, 22. září 1467 u Nýrska byl poražen. Pokusy získati nového krále českého se dlouho nedařily. Po Kazimíru odřekl i kurfiršt braniborský Bedřich a vévoda burgundský Karel. Teprve u Matiáše uherského našli nespokojenci laskavého přijetí. Matiáš zbraní musil si dobýti trůnu českého a proto 31. bř. 1468 vypověděl Jiří: j.mu válku, vydávaje se za ochránce katolicismu. Válka vedena se štěstím střídavým. Matiáš dobyl Třebíče; Brno, Olomúc a jiná města na Moravě nalézala se v rukou jeho. Hoyerswerd v Lužici a Frankenstein ve Slezsku dostaly se do rukou nepřátel Jiří: j.kových. R. 1469 mířil Matiáš až k Hoře Kutné. Byl však u Vilémova zaskočen a ve vsi Ouhrově osobně slíbil Jiří: j.mu (24. ún.), že se přičiní o smíření Jiří: j.ho s papežem a upustí od války. Slib tento nebyl učiněn upřímně, neboť hned dne 3. kv. 1469 dal se zvoliti Matiáš za krále českého. Jiří: j. poznal, že neudrží potomstvu svému trůn český. Nabídl proto korunu českou dvoru polskému, mladému Vladislavovi. Válka vedena ustavičně dále. Král český i synové jeho, sama královna, všickni nalézali se v poli válečném. Roku 1470 Matiáš podnikl výpad až ke Kolínu a Kutné Hoře, ale bez úspěchu; zmateně musil prchati z Čech. Válka několik roků trvající unavila konečně obě strany. Nelíbilo se válčiti Jiří: j.mu, ani Matiáši, ani papeži, ani českým pánům; jevila se všeobecně nálada smluviti mír. Byly učiněny již první kroky k jednání o mír, ale dále věc nepřišla. Dne 22. bř. 1471 smrt Jiří: j.ho překazila všechny plány. Jiří: j. umíral vodnatelností klidně, oplakáván kališníky a ne nenáviděn u rakve katolíky. »A pochován v pondělí na den matky božie zvěstovánie, na hradě Pražském v kuoru novém podlé krále Ladislava k straně k kaple S. Václava: ale střeva jeho s súdkem položena podlé hrobu mistra Rokycany u matky boží v Tayně. Stálý nalezen v přijímání krve jeho předrahé až do smrti. Umřel v ty války veliké. Smiluj se, pane bože, nad jeho milú duší.« Jiří: j. byl člověk malý, hranatého těla, složitý, bílé pleti a jiskrných očí. Nebyl příliš učený. Latinsky neznal nic, německy uměl málo. Byl výborný politik; diplomat spíše než válečník. Znal lidi, byl chytrý, důmyslný a prozíravý, jednal laskavě a »opatrně jako had a nevinně jako holubice«. Svými názory patřil do řad tehdejší šlechty. Nebyl demokrat v nynějším slova smyslu. Svou dobu předcházel potud, pokud jednal absolutisticky. Absolutismu tehdy náležela budoucnost. V náboženských otázkách své doby nebyl odborně znalý. Věřil v kompaktáta, poněvadž rozum jeho tak byl přesvědčen důvody kněží utrakvistických, ale opakovati důvody ty a užiti jich snad v hádce s knězem, toho nedovedl. Ženat byl dvakráte: 1441 s Kunkou ze Šternberka († 14. říj. 1449) a po její smrti 1450 s Johannou z Rožmitála. Literatura: Fr. Palacký, Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, IV. č. 1. a 2.; V. V. Tomek, Dějiny Prahy VI., VII.; Ad. Bachmann, Ein Jahr böhmischer Geschichte. Georgs von Podiebrad Wahl, Krönung und Anerkennung (AÖG. LIV.); týž, Böhmen und seine Nachbarländer unter Georg v. Podiebrad (1458 – 1461) und des Königs-Bewerbung um die deutsche Krone (Praha, 1878); H. Markgraf, Ueber das Verhältniss des Königs Georg von Böhmen zu Papst Pius II. 1462 bis 1464 (FDG. IX.); týž, Die Bildung der katholischen Liga gegen König Georg v. Podiebrad (»Sybel's HZ.« XXXVIII.); týž, Georgs v. Pod. Projekt eines christlichen Fürstenbundes zur Vertreibung der Türken aus Europa (t., XXI.); J. Pažout, König Georg v. Böhmen und die Concilfrage im Jahre 1467 (AÖG. XI.); R. Kreuz, Zdali Jiří: j. Poděbradský r. 1448 táhl do Sas čili nic? (»Sbor. histor. Klubu hist.« 1883); J. Tenora, Z mladých let pana Jiří: j.ho z Kunštatu a z Poděbrad (»ČCM.« 1895); Zd. V. Tobolka, Byl Jiří: j. z Poděbrad přítomen bitvě u Lipan? (»ČCM.« 1896); týž, O volbě a korunování Jiří: j.ho z Pod. (Praha, 1896); A. Balcar, Die Politik Königs Georg v. Pod.; E. Denis, Georges de Podiebrad (Pař., 1887); M. Jordan, Das Königthum Georgs von Pod. (Lip., 1861); Ferd. Schulz, Jiří: j. z Poděbrad (Praha, 1868); G. Voigt, Georg v. Böhmen der Husitenkönig (»Sybel's HZ« V.). Tbk.

Související hesla