Mazarin Jules

Mazarin [mazaren] Jules (původ. Giulio Mazarini), kardinál a státník franc. (* 14. čce 1602 v Pescině v Abruzzách – † 9. března 1661 v Paříži), byl syn sicilského šlechtice Petra Mazariniho († 1654) z Palerma. Studoval u jesuitů v Římě, potom v Alcale a v Madridě a ztrávil mládí dosti lehkomyslně. R. 1622 povýšen na doktora práv, načež vstoupil do vojska papežského a bojoval r. 1625 jako setník ve Valtellině; brzy však opustil dráhu vojenskou a obrátil se k diplomacii. Za války mantovské účastnil se (1630 až 1631) jako sekretář kardinála-legáta Panciroly jednání, jež vedla k míru mezi Francií, Savojskem a Španěly v Cherasku (1631), a tu poprvé prokázal svoje diplomatické schopnosti. R. 1632 vstoupil do stavu duchovního a stal se r. 1634 vicelegátem avignonským a ještě téhož roku nunciem v Paříži. Tam získal si přízeň Richelieuovu, jehož vlivem r. 1640 opustil službu papežskou a vstoupil do služeb francouzských. Činnost svoji počal obratným jednáním, jímž získal Savojsko pro věc španělskou. R. 1641 jmenován kardinálem-laikem, ačkoli nebyl vysvěcen, a jak se zdá, vůbec se nedal vysvětiti na kněze. – Smrtí Richelieuovou (4. pros. 1642) počíná slavná doba života Mazarinova. Umírající kardinál označil jej králi za svého nástupce, Ludvík XIII. jmenoval jej ministrem s rozsáhlou mocí, a po jeho smrti (v kv. 1643) královna Anna Rakouská, zbavivši se nepohodlné poručnické rady, zvolila jej za svého předního ministra a rádce. Mazarin byl tehdy muž 40letý, krásný, pln mužné síly, chování uhlazeného. Vlastnosti ty získaly mu nejen přízeň, nýbrž i lásku královninu, a láska ta dokonce nebyla platónická. Mazarin nebyl nadán oním mohutným tvůrčím duchem, jako jeho předchůdce, ale byl obratný diplomat, opatrný a lstivý politik, dobrý znatel lidí, muž bystrozraký a vytrvalý, tak že dovedl udržeti se ve svém mocném postavení přese všechny snahy velmi četných protivníkův. Nejnebezpečnější byli t. zv. importants, kteří r. 1643 zosnovali na Mazarina attentát, ale ten se nezdařil a přední protivníci Mazovi vypověděni ode dvora. Také zevnější úspěchy posílily postavení Mazarinovo. V tu dobu spadají vítězství Turenna a Condéa v Němcích a r. 1648 slavný pro Francii mír vestfalský, jímž získány Elsasy a podvrácena moc domu Habsburského. Ale finanční oběti, jichž válka vyžadovala, množily odpor proti mocnému kardinálovi. Parlament pařížský protivil se novému a novému vypisování daní a spojil se na konec s hlavními protivníky Movými (Gondi, pozdější kardinál Retzský, vév. Conti, vévoda Orléanský a j.) v tak zv. frondu. Bouře vybuchla, když Mazarin uvěznil (v srp. 1648) parl. radu Broussela. Nastala domácí válka. Mazarin musil dvakrát opustit Francii (10. ún. 1651 – pros. 1651 utekl se do Brühlu u Kolína n. R., potom v srp. 1651 – poč. 1653 do Bouillonu u Lutichu), ale na konec vyšel z boje jako vítěz: 3. února 1653 slavil hlučný vjezd do Paříže. Vítězství svého využitkoval mírně proti svým odpůrcům, ale plnou měrou k založení a utvrzení dokonalého absolutismu. Napotomně stál až do své smrti jako všemohoucí ministr po boku Ludvíka XIV., který r. 1651 prohlášen byl zletilým. Zevnější politika Mazarinova přes některé chyby byla skvělá. Vedle míru vestfalského provedl Mazarin r. 1659 mír pyrenejský, v němž Francie triumfovala nad Španělskem a získala Artois, Roussillon a Cerdagne, zjednal spolek s Anglií a založil r. 1658 tak zv. spolek rýnský, který byl mocným průlomem do jednoty říše Německé. Za to však byla vnitřní politika jeho slabou stránkou. Mazarin nestaral se pranic o hospodářský rozvoj země, o průmysl, obchod a orbu; loďstvo, které Richelieu s takovým nákladem zřídil, nechal hynouti, utiskoval lid velikými daněmi a při tom nebyl nepamětliv svého prospěchu. Ohromná a bezohledná hrabivost jest z nejnepěknějších jeho stránek; Mazarin nashromáždil prostředky často velmi nepěknými ohromné jmění 50 millionů, jímž větším dílem obmyslil svoji rodinu. Jinak těšily se pouze vědy a umění jeho přízni a hojné podpoře; založil velikou knihovnu (je to tak zv. Bibliothèque Mazarine, otevřená obecenstvu po prvé r. 1648 a čítající nyní 160.000 svazků a 4000 rukopisů), Collège des quatre nations, akademii umění, uvedl r. 1647 do Paříže italskou operu a podporoval vynikající talenty. O všechny své příbuzné se dobře postaral. Jeho bratr stal se kardinálem, synovec vévodou z Nivernais; své neteře (dvě Martinozzi a 5 Mancini) všechny skvěle provdal. Jednu z nich, Marii, oblíbil si sám král Ludvík XIV. a chtěl ji pojmouti za manželku, ale Mazarin z moudré obezřelosti se tomu opřel a provedl r. 1659 zasnoubení Ludvíka s Marií Terezií Španělskou. Mazarin zemřel r. 1661, právě když králi začínal již býti nepohodlným; před smrti radil mu, aby vládl sám bez prvního ministra. Jméno Mazarin přešlo na markýza de la Meilleraie, manžela Hortensie Manciniové. – Mazarinovy listy obsaženy jsou částečně ve sbírkách: Lettres où l'on voit les négociations de la paix des Pyrénées (Amsterd., 1693, 2 sv.; Pař., 1745 a j.); Lettres à la reine Anne (Pař., 1836); Lettres relatives à la Fronde (t., 1861); Lettres du card. Mazarin pendant son ministère (vyd. Chéruel a d'Avenuel; t., 1879 – 95, sv. 1. – 8.). T. zv. mazarinady (potupné písně a pamflety, vydávané na Mazarina za boje s frondou) vydány u výběru v Paříži r. 1853 (Choix des Mazarinades, 2 sv.); bibliografii jich podává Moreau, Bibliographie des Mazarinades (Paříž, 1850 – 51, 3 sv.). – Srv. Chéruel, Histoire de France pendant la minorité de Louis XIV (Pař., 1879 – 80, 4 sv.); Histoire de la France sous le ministère de Mazarin (t., 1883, 3 sv.); Cousin, La jeunesse de Mazarin (t., 1865); de Cosnac, Mazarin et Colbert (t., 1892). Hýbl.