Skandinávský poloostrov

, území na severu Evropy; plocha asi 800 000 km2 (největší poloostrov v Evropě). Nad velmi členitým západním pobřežím s fjordy a mnoha ostrovy se zvedá Skandinávské pohoří; na jihu a jihovýchodě nížiny, ve střední části vrchoviny. Krátké vodné řeky (významný zdroj elektrické energie), řada ledovcových jezer (Vänern, 5 585 km2). Relativně teplé podnebí ovlivněné Golfským proudem; západní pobřeží nezamrzá. Porosty jehličnatých lesů (43 % povrchu) přecházejí k severu a do hor do tundry. – Skandinávský poloostrov je rozdělen mezi Švédsko, Norsko a severovýchodní část Finska. Osídlení koncentrováno do jižní části a k pobřeží. Významná ložiska železné rudy. Hlavní přístavy Stockholm, Malmö, Göteborg, Oslo, Bergen, Narvik.

Ottův slovník naučný: Skandinávský poloostrov

Skandinavie, poloostrov na sev. straně Evropy souvisící s pevninským trupem šíjí 526 km širokou, rozkládá se od Knivskjoe roddenu blíže mysu Severního až k Smyge Huku, od ostrova Bulandu až k poledníku Vardö, mezi 41/2°–31° v. d. a 551/2°–71° s. š., v délce 1870 km a v šířce 370–750 km, v rozloze asi 770.000 km2. Na sev. obklopena je Severním ledovým mořem, na z. Atlantským okeánem, na j. průlivy Skagerrakem a Kattegatem, jenž úží se až na 4 km v Öresund či Sund, spojující jej s mořem Baltickým; toto pak zalévá se hluboko na sever zálivem Botnickým. Po stránce geografické Skandinavie tvoří jednotný celek, ale historický rozvoj západu a jihových., totiž dvou hlavních států Norska a Švédska, byl značně rozdílný. Nižádná čásť Evropy nemá pobřeží tak členité jako Skandinavie Blízkost rozervaného pohoří ku břehu mořskému na záp. straně byla příčinou vzniku hlubokých zálivů, fjordů , a nesčíslných drobných ostrůvků, kdežto i na vých. pobřeží sleduje množství výsep a úskalí, tu skjärgaardem nazývaných. Fjordy zalévají se někdy až 200 km daleko do souše a jsouce dostatečně hluboky usnadňují přístup do vnitrozemí, jež by jinak přístupno nebylo; tak Sognefjord je 237 km dlouhý, 5 km široký a 1244 m hluboký. Tím pobřežní čára Norska, která by jinak měřila 4500 km, rozvinuje se na délku 27.000 km. Mocným přílivem a odlivem vznikají silné proudy, již starým spisovatelům známé. – Povrch ostrova je z větší části často prostoupen mohutným horstvem, skoro dvakráte mocnějším než Alpy. Nemá však jednotného hřebenu horského, nýbrž následkem abrase a erose delší dobu trvající jsou nejvyšší části plochými planinami zvanými fjelden. Jen kde tvrdší horniny vzdorovaly destruktivní činnosti ledovců, zdvíhají se zakulacené vrcholky některých hor. Pohoří toto, počínající se u Varangerfjordu a končící se u Lindesnäsu, táhne se směrem od sev.-vých. k jz. v délce 1800 km, šířce 300 km, pokrývajíc plochu asi 523.000 km2. Na vých. a j. vých. straně sklání se povlovně rozbrázděno širokými parallelními údolími k moři Baltickému, za to na straně atlantské spadá příkře k moři (místy 600–1000 m), tak že i fjordy vykazují značné hloubky. Celé pohoří možno rozděliti ve tři části, a to severní a jižní směru poledníkového a střední spojující obě předešlá a táhnoucí se od v. k z. Severní čásť obyčejně Kjölen n. Kölen nazývaná, průměrně 300–650 m vysoká, sklání se mírně k v., ale na z. rozervána je mořem v množství ostrovů; sahá na j. až k 67° s. š. Při hranici norsko-švédské pnou se největší vrcholky Kebnekaise (2123 m), Sarektjokko (2091 m), nejvyšší to hory na švédské půdě. Střední čásť mezi 67–61° s. š. prostoupena je fjeldy vysoko položenými s průměrnou výškou 800–1100 m, z nichž největší je Dovrefjeld a nad ním zdvíhá se Snehätten (2306 m). Na západě spadá skoro kolmou stěnou k moři a k Sognefjordu. Sognefjord zalévá se právě pod jižním úpatím největšího ledového pole na evropské pevnině Jostedalsbrae, s něhož do okolních údolí splývá 24 mocných ledovcův. Jižní čásť skandinavského pohoří vyplňuje záp. cíp poloostrova mezi Skagerrakem a Sognefjordem. Je ze všech tří častí nejmocnější a svou divokostí a velkolepostí nemá v Evropě sobě rovna. Průměrná výška měří 1200 až 1600 m. Na konci Sognefjordu rozkládají se Jotunfjeldy; nad nimi strmí nejvyšší hory sev. Evropy Store Galdhöppigen, 2560 m vysoký, a blízký Glitertind (2554 m), pokrytý rozsáhlými poli firnovými. K vých. svahu tohoto hlavního pohoří připíná se v sev. pásmo jezer, jež přechází v pruh morénový a bažinatý, a tento pak ve čtvrtohorní morénou nanesený pruh pobřežní. Jižní čásť poloostrova, oddělená řadou velikých jezer, je mírně zvlněná a blíží se rázem svým dánským ostrovům dostupujíc největší výšky 380 m. Geologickým složením Skandinavie náleží k prahornímu útvaru, který převládá hlavně v Norsku, kdežto ve Švédsku vrstvy archaické pokryty jsou kambrickými a silurními, pouze v jihu poloostrova prostupují skály křídové, triasové a jurského vápence. Dlouhá doba ledová zanechala stopy své v rozsáhlých nánosech písku, štěrku a balvanů, přikrývajících vrstvy archaické. Prahorní útvar vylučuje existenci solných ložisek, ale za to má Švédsko bohatství stříbra, mědi, železné rudy, uhlí však pouze v nejjižnějším cípu. K zemědělství nejvhodnější je půda ve Švédsku ve Skåne, Vých. a Záp. Götalandě, v Norsku jen na pobřeží Christianského fjordu a podle větších jezer. Žádná čásť Evropy není tak bohata řekami a jezery jako Skandinavie Hlavní rozvodí jde od sev.-vých. k jiho-záp. Norské řeky pro blízkost pohoří k moři nemohou se rozvinouti a spadají četnými vodopády přímo do moře, jako Riukan Foss 240 m vysoký, toliko na jihu stékají soustředivě do Christianského fjordu; tu je největší Glommen a jeho pobočka Gudbrandsdal. Švédské řeky tekou skoro parallelně do moře Baltického a tvoří v určité výšce, differující as o 100 m, říční jezera, vzniknuvší zahrazením říčního toku, načež silným spádem vstupují do pobřežní nížiny. Nejmocnější jsou Torneå, Luleå, Piteå, Skellefteå, Umeå, Angerman, k jejichž jménům přidává se »elf«, t. j. řeka. Největší skandinavská řeka jest Klar, spějící do jez. Wenerského, co do velikosti třetího jezera evropského, které spolu s jez. Wetterským, Hjelmarským a Mälarským vyplňuje depressi a tvoří důležitou kommunikační linii mezi Baltem a Kattegatem prostřednictním Göty, výtoku jez. Wenerského, spějící do Kattegatu, a široké Motaly, odvádějící vody jez. Wetterského do Baltického moře. Proti jiným zemím severním podnebí Skandinavie jest velmi příznivé; ovšem značná rozloha od sev. k jihu i od záp. k vých. má vliv na podnebí jednotlivých krajin. Celkem možno říci, že západ, atlantské pobřeží, má podnebí neobyčejně mírné následkem převládajících teplých, vlhkých větrů a teplého proudu Golfského, tak že přístavy norské až k Severnímu mysu nezamrzají. Podnebí na Lofotách je v lednu o 16°, v celém roce o 11° teplejší než v jiných místech stejně položených. K východu podnebí stává se více vnitrozemským a blíží se podnebí Ruska; poněvadž vzduch je sušší, jsou léta teplejší, ale zimy studenější. Za to vysoko položená údolí norská ve vnitrozemí mají podnebí velmi drsné. Srážek vodních ubývá rovněž od západu k východu; kdežto Bergen má 172 cm dešťových srážek, nejvíce z celé Evropy, má Štokholm toliko 42 cm. Pobřeží norské je velmi mlhavé a pršívá tu nejvíce v zimě, naproti tomu ve Švédsku pršívá v létě, ale zimy jsou jasné. Značné rozdíly teplotní mezi záp. a vých. lze pozorovati na sněžné čáře na Galdhöppigu, kde tato na západní straně leží ve výši 1255 m, na východní však 1446 m. Poměrně malé kolísání teploty v Norsku má veliký vliv na stálost rozsahu ledovců norských proti ledovcům alpským. Srv.. J. Štolba, Na skandinavském severu (Praha, 1884); t., Za polární kruh (t., 1890); de Geer, Om Skandinaviens geografiscautveckling efter istiden (Štokholm, 1896); Rabot, Au Cap Nord. Itinéraires en Norvège, Suède, Finland (Pař., 1898); Sansrefus, A travers les pays scandinaves (t., 1899); Quillardet, Suédois et Norvégiens chez eux (t., 1900). Nu. Květena Skandinavie spojuje arktickou květenu Laponska a záp. horstvo se středoevropskou (Švédsko nižší) a chová již některé zjevy ruské, ba sibiřské (Allium sibir., Mulgedium sibir., Primula sibirica). Schübeler měl 1783 dr., Fries (Summa) 1681; endémických bylin není (Grisebach má Pedicularis Oederi). Hooker počítal bylin severních ve Skandinavie (v širším smysle) 616, z nichž je 496 v Alpách a 450 v horách jižní Evropy. Z těch je 586 i v Asii a Americe, taková je jednotvárnost arktické flory. Bohatství větší mechů. Naše Krkonoše mají poněkud podobenství. Grisebach, dobrý osobní znalec, tvrdí, že pro neúrodnost panující ruly les ve Švédsku je mimo Skåne pravidlem (asi dvě třetiny plochy) – vše ostatní výjimkou, tak vrcholy (planiny, fjeldy) s arktickou florou, luka a pole, která jen v jihu zaujímají místa větší. Smrk panuje východně, bříza v hořením pásmě (ve Švédsku vystupuje do 1070 m, v Laponsku vých. do 700 m, ještě u Hammerfestu 270 m). Pak ještě je borovice důležitá, hlavní dřevo Norska, kde se někdy rozvětvuje hned od kořene – jasan v jižním přímoří Norska (svatý strom Ygdrasil Skandinavců), vše ostatní nepatrné (mimo sázené). Anderson rozdělil Švédsko na 3 okr.: jih (kraj buků a vazů), střed (dubů) a sever (černolesí, břízy, Alnus incana). Zvláštního Švédsko nemá nic, co by nebylo na Rusi. Ostrovy Götaland i Öland mají Helianthemum fumana i oelandicum z jižních tvarů, které k severu pomalu mizejí – tak javor, jasan, vaz, lípa; jako nejhojnější strom Švédska uvádí se Sorbus scandica. Ve středu vedle dubů panují borovice a smrky, v horách chvojka a výše vrby – až na kraj lišejníků (Cladonie, Cetrarie). Severních druhů napočítal H. k 200 a to se shoduje s Norskem. Norsko je se čtyř pětin půda neplodná, lesů jen pětina, dvě pětiny jsou nad hranicí lesů, kdežto ve Švédsku jen čtvrtina je nad touto hranicí a les skoro polovice půdy (Schübeler). Tento tvrdil, že bez Golfského proudu Norsko bylo by jako Grónsko: že dosavad pastva tak nevydatná, že ovce požírají houfně řasy mořské (Alaria, Rhodymenia palmata) a že lidé pojídali i kůry stromové (borovic). Poněvadž tu větší počet horních planin, arktická flora je hojnější a místy krásnější (červené květy Silene acaulis, violetní Saxifraga oppositifolia, bílé S. adscendens, cotyledon, modré Gentiana rivalis, Phyllodoce caerulea, žluté máku [Papaver alpinum] a j. v.). Zejména Dovrefjeld již pod 62° poskytuje obraz flory arktické a slyne bohatstvím mechů (Norsko má přes 400 dr.). V lesích jihov. Norska tvoří drn 3 Hypnum (Schreberi, splendens, triquetrum). Norsko pobřežní je teď více holé skalisko, neboť lesy posekané se neobnovily hlavně pro vítr, a skutečných lesů teď více v jihovýchodě. Nad jasany, borovicemi a břízami (1000 m) jsou keře – Aconitum septentrionale, Ranunculus platanifolius –, v Laponsku pod břízami traviny (Calamagrostis). Alpinské pásmo začíná se krnící břízou (B. nana), Vacciniemi, Empetrum a vrbami (S. glauca, lanata, lapponum, phylicifolia) s chudým bylinstvem (100 dr. sebral Grisebach). Drny dělá Dryas, Sibbaldia procumbens, Diapensia, Gnaphalium supinum a močály trojí Erioforum , Carex, až nejvýše jen lišejníky a mechy živoří. Hooker kladl sem původ arktické flory, jiní odporují. Z atlantských bylin znamenáme Ilex aquifolium (záp.) a Myriea gale. Jako typické pro Laponsko označují se Pedicularis lapponica, Ranunculus sulfureus, Rubus arcticus, Cornus suecica a j. Zvířena. Skandinavie zachovala u obratlovců méně arktických tvarů. Švédsko popsal zejména Nilsson a Norsko Collett, který vydali zvláštní mapu obratlovců Norska. Nejdůležitější jsou ryby mořské (v rybářství), hlavní bohatství Norska. Ssavců měl Collet 66 v Norsku. Kromě rosomáka (fjellfrass, t. horní dravec, ne vielfrass), soba (vých.), olena (sev., asi 40.000) není skoro, co by nebylo u nás (mořské [17] a tuleně [6] arci vyjímaje). Nejjižnější tvar z 8 netopýrů je Vesperugo abramus (v létě, Švédsko) sem zalétající, v zimě až i v Australii. Medvěd, vlk, polární kuna i liška, rys, jezevec nevyhynuli, skorem bobři, jichž asi 100 v jihu Norska, srnec je jen ve Švédsku. V hlodavcích je 6 Arvicol, lumík a Myodes schisticolor. Ptáků počítá se (s nahodilými) 289, Collett 218–224, Švédsko (Nilsson) 260. Kromě mořských hlavně naše (stěhování jde sem). Endémického nic není. Za to hnízdí tu většina našich stěhovavých, zejména vodních. Zima zahání sem někdy arktické tvary, zejména ze Sibiře. Výjimky u nás nebývalé, jako Falco gyrfalco, Linaria borealis, sněhule Lagopus saliceti – arktické, hlavně vodní ptáci. Želva vyhynula ve Švédsku od kamenné doby. Z ještěrů jsou tu 3: Lacerta vivipara na nejzazším konci (Sev. mys), Anguis fragilis do 61° v Norsku a ve Švédsku Lacerta agilis. Hadů je jen tré (Collett), naše zmije (P. berus) jde ve Švédsku po 67°, Tropidonotus natrix (Švédsko) a Coronilla austriaca jih. Žab více: Rana temporaria do 71° s. š. (Severní mys), Švédsko arvalis do 59° s. š., Bufo vulgaris jen do 66° (Collett), Hyla arborea jen ve Švédsku jako Bombinator bombinus. Salamandridů má Collett jen 2, Strauch 3. Triton vulgaris i alpestriscristatus jen jih Norska (60°) a Švédsko. Ryb sladkovodních málo (Collett 20 jako Olsson, Jemtland) a to víc středoevropských – štika, okoun, úhoř, mík – , nejdůležitější lososovití (11). Tré rodin mořských národohospodářsky nejdůležitějších: gadidy (tresky, živí sev.-záp. Norsko), sledi a sproty (100.000 hl ročně) a Scomber (35 mill. ročně. Nilsson a Collett mají s mořskými 188 dr., teď něco více přišlo z hlubin mořských. .

Související hesla