Vandalové

, germánský kmen, který v 1. stol. sídlil na území mezi horní Vislou a Sudety (zejm. v dnešním Slezsku), od konce 2. stol. též na východním Slovensku. Na zač. 5. stol. odtáhli přes Galii a Hispánii až do severní Afriky, kde v roce 429 založili mocnou říši (dnešní Tunisko, část dnešního Alžírska, všechny ostrovy v západním středomoří). V roce 455 napadli a vyplenili Řím (odtud pojem vandalismus). V roce 534 byla říše Vandalů dobyta Belisariem a připojena k byzantské říši.

Ottův slovník naučný: Vandalové

Vandalové (Vandali, Vandili), národ germanský, vzniklý sloučením několika kmenů, z nichž nejdůležitější byli Asdingové a Silingové. Vyskytují se v I. stol. po Kr. při moři Baltském, kdež podle pověsti sousedili s Langobardy a s nimi i boje tuhé sváděli. Kol r. 170 po Kr. Asdingové objevují se již v Dacii, jsouce zde pak stísněni, napadali římské území na středním Dunaji. Ve III. stol. již jmenují se Vandalovély a sídlili na nížinách při horní Tise. Silingové současně seděli ve Slezsku, ale ve III. stol. rovněž již zváni Vandalovély a Dio Cassius nazývá hory, v nichž Labe vody sbírá, podle nich Vandalskými. Na jih dali se Silingové ve III. stol. s Burgundiony a vpadli r. 270 do Pannonie, ale byvše císařem Aureliánem poraženi vrátili se po úmluvě s nim za Dunaj, do Potisí, kdež v bitvě s Goty král jejich Visimar padl. Konstantin I. vykázal Vandalům sídla v Pannonii, odkudž mnozí vstoupili do vojska římského. Tehdy asi Vandalové přijali křest podle vyznání Aríova, jemuž i až do konce svého věrni zůstali, vždy vynikajíce záštím proti katolíkům. Když lidu přibývalo a sídla dosavadní nedostačovala, díl Vandalovélů, v čele maje krále Godigisela, odhodlal se dobýti si za zmatků, které byly způsobeny vpádem Hunův a vznikem řiše jejich, nové vlasti. S Vandalovély spojila se čásť Alanů, proniklých tehdy až do Uher, načež kol r. 400 př. Kr. zástupy tyto daly se na západ. Nejprve usedly v Noriku a Rhaetii, kdež římský ministr Stilicho, sám Vandalovéal, učinil s nimi úmluvu. Když však r. 401 čásť římského vojska od Rýna odvolána, Vandalové vytrhli do krajin středorýnských, spojili se tam se Silingy a přes nepřátelství s Franky, s nimiž v boji Godigisel padl, přešli 31. pros. 406 za vedení Godigiselova syna Gundericha Rýn a zaplavili nejprve Gallii Belgickou, potom Lugdunskou a pak i Aquitanii. Veškeren kraj padl bez boje do jejich rukou i byl strašně zpustošen; toliko pevná Tolosa odrazila útok jejich. Proticísař Konstantin, přišed z Britannie, tlačil Vandalovély k jihu, kteří těžíce z nedbalosti vojsk zůstavených v průsmycích Pyrenejských, vrhli se r. 409 s Alany a Suevy na římské stráže, vpadli do Hispanie a pronikli až do Baetiky, kdež opanovali slavnou Hispalis, nyní Sevillu. S prospěchem jim bylo, že místodržitel Gerontius provolati dal vojevůdce Maxima za vzdorocísaře, čímž obranná síla Římanů byla ochromena. Maximus naopak vyhledával s Vandalovély dohody, kteří ve svých hrozných plenech přestávali na krajích západních a jižních. Po dva roky Vandalové pustošili kvetoucí před tím zemi, až císař Honorius ujednal proti nim smlouvu s visigotským náčelníkem Athaulfem. Tu Vandalové donuceni k úmluvě, kterouž zavázali se hájiti území římského, a za to dovoleno Asdingům a Suevům usaditi se v Galaecii, Silingům v Baetice, Alanům v Lusitanii a v úkrají Nové Karthaginy, a to jako spojencům službou válečnou povinným a na půdě římské osazeným; nevíme ovšem, v jakých rozměrech byly jim pozemky domácího obyvatelstva přiděleny. Visigotský náčelník Wallia zahájil opět boj s Vandalovély, zajal i krále Silingů Fredbala a kmen tento r. 418 téměř vyhubil, ale tím způsobil těsné připojeni Alanů k Asdingům, jejichž jméno stalo se odtud rodovým označením králů vandalských a alanských, kdežto oba kmenové nadále slovou prostě Vandalovély, a v Baetice se i usadili, jež odtud zvána Vandalitia, nyní Andalusia. Po krvavém vítězství nad Římany u Brakary r. 419 Vandalové zařídili si loďstvo a vzali r. 425 i důležitou Karthaginu. Po smrti Gunderichově r. 428 provolán za krále levoboký syn Godigiselův Geiserich (428 – 477), vládce udatný a podnikavý, který pojal pomocí loďstva úmysl založiti v západní Africe samostatnou říši Vandalskou a tak panství své zabezpečiti před Visigoty spojenými s Římany. V úmysle svém Geiserich utvrzen byl bohatstvím země, potud stěhováním národů nedotčené, spory mezi obyvatelstvem a nedostatečnou obrannou mocí římskou. S římské strany tvrdilo se, že byl Geiserich vyzván ke vpádu do Afriky místodržitelem Bonifaciem, prý císařovnou Placidií uraženým, ale novější kritika zprávy ty odmitá. V květnu r. 429 Geiserich přepravil se do Afriky se vším lidem počtem 80.000 hlav. Za strašných zádav a plenů Vandalové postupovali podle břehu k východu, ničíce zvláště chrámy a kláštery. Pevná města, jsouce uprchlíky přeplněna a bez posádky, upadala v moc jejich bez boje; toliko místodržitel Bonifacius odvážil se obrany, ale byl poražen. R. 430 po delším obléhání, za něhož sv. Augustin podlehl zimnici, vzat Hippo Regius. Toliko pevné Karthago ještě vzdorovala, čímž r. 435 Geiserich k úmluvě jsa donucen, přijal od Římanů pozemky, nepochybně v Numidii, a vstoupil v poměr spojence válečnou službou povinného. Římané teď vojska svá převedli do Italie a Gallie. Ale r. 437 Geiserich, těže z nesnází Římanů, vystoupil příkře proti katolickým biskupům a počal pověstné své nájezdy na pobřeží gallská, italská a řecká. R. 439 náhlým přepadem vzato Karthago, při čemž zvláště senátorské rodiny a kněží týráni a zloupeni. Kněží byli potom vsazeni na lodi prohnilé, aby v moři zahynuli, šťastnou však náhodou dostali se bez úhony do Italie. Nejpřednější chrámy oddány ariánům, ostatní zavřeny a znesvěceny. Divadlo a přední třída městská via Caelestis byly ztroskotány. Dobyté město učinil Geiserich svým sídlem a stolicí nové samostatné říše germanské, prvé na půdě říše Západořímské, která se vyzula naprosto z forem spojeneckých. Taková hrůza předcházela pověst Vandalovélů, že r. 439 Řím i Cařihrad opevňovaly své přístavy. V l. 440 – 442 Geiserich opanoval Sicilii, čímž Valentinian III. donucen k míru a k uznání vandalské samostatnosti. Jsa teď uznaným panovníkem vší Afriky na západ Menší Syrty, Geiserich jal se zařizovati správu podle vzorů germanských. Nejlepší pozemky, zvláště v Byzaceně, oddány Vandalům, kteří usadili se na nich hromadně, zůstavujíce v částech ostatních menší posádky. Římští vlastníci stali se buď kolony Vandalovélů, buď musili se vystěhovati. Ariánům ponechána přednost, katolíci, zvláště kněží, pronásledováni. Avšak i proti Vandalům Geiserich hleděl povznésti kralovskou moc a krvavě potlačoval všechny pokusy odporu. Hradby největšího počtu měst byly obořeny, naproti tomu Karthago znovu opevněna. Moc Geiserichova vábila i vzdálené panovníky, že hledali jeho přátelství; činil tak i sám Valentinian III., jenž až do své smrti žil nadále s Vandalovély v pokoji. Když však r. 455 Valentinian byl zavražděn, Geiserich zrušil úmluvu a byv prý vyzván císařovnou vdovou Eudoxií, již vrah a nástupce císařův Maximus přinutil k manželství, přistal s loďstvem a vojskem z Vandalův a Maurů složeným u břehů latinských, 2. čna 455 zmocnil se Říma a dopustil vojínům svým pleniti i pustošiti město po 14 dní. Mezi zajatci byla i císařovna Eudoxia s dcerami svými. Zření k východořímskému císaři Marciánovi přimělo Geisericha, že po pěti nedělích opustil Řím i Italii, ale za to opanoval zbývající ještě Římanům končiny africké. Císař Maiorianus zamýšlel sice výpravu proti Vandalům do Afriky a spojil se s Visigoty, ale Geiserich zmocnil se zradou jedné části loďstva římského, loupil znova Italii i východořímská pobřeží a odrazil r. 468 i nákladnou výpravu císaře Lva I. Mírem r. 475 s císařem Zénonem sjednaným Geiserich podržel Afriku se všemi ostrovy v záp. Středomoří, ale slíbil toleranci katolíkům v říši své. Toliko Sicilii kromě Lilybaea vrátil r. 476 Odoakarovi. Maličko později, v lednu 477, Geiserich zemřel. Za nástupce jeho Hunericha (477 až 484) počal již jeviti se úpadek Vandalovélů, způsobený hlavně nadbytkem a nezvyklým podnebím. Nejprve vytrhli se z panství jejich Maurové v horách Auraských. Hunerich sám podrýval sílu říše, pronásleduje nejbližší své příbuzné a týraje katolíky. Nástupce jeho Gunthamund (484 – 496) choval se proti katolíkům šetrněji, ale pokus jeho, dobýti za sporů mezi Odoakarem a Theodorichem znova Sicilie, selhal naprosto. Bratr jeho Trasamund (496 – 523), muž po římském způsobu vzdělaný, snažil se usmířiti ariány s katolíky a ujednal spolek s Theodorichem Ostrogotským, odkudž nabyl Lilybaea s okolím, ale uvnitř jeho říše slábla. Největší čásť Maurů žila již v říši samostatné pod králem Masunou, který zval se králem Maurův i Římanův. Hunerichův syn Hilderich (523 až 530) zrušil veškera nařízení proti katolíkům předchůdci svými vydaná, ponechal jim plnou volnost a spojil se s byzantským císařem Justinem I., ba uznávati počal i svrchovanost byzantskou, jakož jevila se před r. 439. Rozsah říše úžil se tou dobou značně, neboť veškera Mauretanie a větší díl Numidie byly již v rukou Masunových, kdežto jiný maurský náčelník Antalas zmocnil se zemí při Syrtách. Tu byl Hilderich od Vandalovélů pro nestatečnost svržen a za krále provolán pravnuk Geiserichův Gelimer (530 – 534). Ale pád Hilderichův přiměl císaře Justiniána I. k rozhodnému útoku na říši Vandalskou. R. 533 vypraven Belisar s vojskem i loďstvem do Afriky. Tripolsko a Sardinie vypudily vandalské posádky. Belisar prohlašoval, že přichází vysvobodit Římany a katolíky z barbarské moci, udržovat ve vojště přísnou kázeň a porazil Gelimera v bitvě ad decimum milliarium. Král dal se na útěk, Karthago vzdala se vítězi, který šetrně choval se i k zajatým Vandalům. Marně Gelimer dovolával se pomoci Maurův, Visigotů, ba i lidu afrického, který obával se velikých daní byzantských. U Tricamara blíže Karthaginy Gelimer utrpěl opětnou porážku a prchl k Maurům, byl však v horské pevnosti Medeu hladem přinucen vzdáti se (534). Říše Vandalská vyvrácena národ vandalský rovněž vyhynul, neboť zajatí Vandalové i s králem odvlečeni do říše Východní a tam rozptýleni. Jedinou pamět na činy a povahu Vandalův uchovává pojem vandalismu, t. j. pustošení a kažení uměleckých výtvorů beze zření k ceně jejich. Surové mravy, loupeživost a hrubé nakládáni s katolíky osud Vandalův urychlily. – Srv. Orosius, Hist. Vandalorum; Papencordt, Geschichte der Vandalenherrschaft in Africa (1837); Schmidt, Geschichte der Vandalen (Lip., 1901). Pšk.

Související hesla