Byzantská říše

, Byzanc, Východořímská říše – státní útvar vzniklý po rozdělení římského impéria v roce 395 z jeho východní části. Byzantští císaři se považovali za nástupce římského císaře, obyvatelé říše se nazývali Rhomaioi (Byzantinci se nazývali až v pozdějším období). Byzantský císař byl i hlavou církve (viz též césaropapismus). Hlavní město Konstantinopolis bylo založeno císařem Konstantinem Velikým na místě osady Byzantion. Až do 7. stol. doznívaly antické formy života. V 7. – 8. stol. říše odolávala perským, arabským a později i slovanským nájezdům. Největší stabilitu dosáhla za makedonské dynastie (867 – 1056). Za císaře Basileia II. dobyto Bulharsko, které se stalo v letech 1014 – 1187 byzantskou provincií. V roce 1054 došlo k církevnímu rozkolu – schizmatu se západní církví. V 2. pol. 11. stol. ohrožovali Byzanc ze západu Normané a z východu seldžučtí Turci. Vláda dynastie Angelovců 1185 – 1204 znamenala úpadek; 1204 Konstantinopol dobyt křižáky. Na dobytém území v letech 1204 – 61 vzniklo latinské císařství a tři samostatné byzantské útvary: despotát epirský, níkajské císařství a císařství trapezuntské. Znovudobytí byzantské říše uskutečnil císař Michael VIII. Palaiolog, zakladatel poslední byzantské dynastie Palaiologů v letech 1261 – 1453. Jednání o církevní unii se Západem v době ohrožení osmanskými Turky se konala v Lyonu, Ferraře a ve Florencii, ale byla bezvýsledná; byzantský lid unii nepřijal a její představitele odsoudil. 29. 5. 1453 Konstantinopolis dobyta osmanskými dobyvateli.