Konstantin Veliký

, římský císař od 306. Na trůn dosazen vojáky v Galii po smrti svého otce Constantia I. Chlora (mezi 250 a 264 – 306) proti nástupnickému řádu Diocletianovu. Po vítězství nad Maxentiem († 312) opanoval celou západní polovinu říše. Dosavadní spojenec Licinius ovládl východní polovinu, 324 však byl poražen a Konstantin se stal jediným vládcem v celé říši. Pokračoval v Diocletianových reformách, dovršil ustavení dominátu, 332 uzákonil dědičné připoutání kolónů k půdě. Na rozdíl od Diocletiana podporoval křesťanství (edikt milánský, 313), předsedal prvnímu ekumenickému koncilu (zv. Nicejský, 325). Na místě řecké osady Byzantion založil nové hlavní město říše Konstantinopolis (dnešní Istanbul). Ač velmi krutý panovník, pro podporu křesťanství svatořečen.

Ottův slovník naučný: Konstantin Veliký

Konstantin: Konstantin I. (Flavius Valerius C.), z nejznamenitějších panovníků všech dob, vynikající věhlasem válečnickým i státnickým, jakož i talentem organisátorským. Narodil se v srbské Niši (Naissos) 27. února záhy po r. 280 po Kr. Otec jeho Constantius byl důstojníkem, matka Flavia Helena byla hostinskou, oba pak rodiče žili spolu neoddáni. Zdá se, že byl teprve později Konstantin cís. reskriptem legitimován, jakkoli otec jeho v manželství s dcerou cís. Maximiána několik dítek zplodil. Mladý Konstantin vychován byl v táboře vojenském, pročež byl prost všeho vyššího vzdělání, za to však osvojil si velice střízlivý úsudek a praktický smysl, kdežto přirozenou surovost jeho mírnila slova matčina, k níž Konstantin až do největšího stáří lnul s velikou pietou. Již jako jinoch vynikal Konstantin odvahou a statečností; jednou odvážil se i boje se lvy a na Dunaji kdysi před očima císaře i všeho vojska zabil v souboji udatného sarmatského vojína. V bitvách byl dle potřeby i ohnivým útočníkem i chladně rozvazujícím velitelem, avšak po názoru doby neodmítal ani prostředků surových neb ukrutných, kde jich prospěch jeho vyhledával. Konstantin byl v dětských letech, když otec jeho Constantius Chlorus stal se caesarem, ale otcovo důstojenství nepůsobilo škodlivě ve vývoj jeho povahy. Otec sice, jsa caesarem, zapudil od sebe matku Konstantinovu Helenu, ale syn lnul k ní stále láskou vroucí. Vyznamenav se v boji s Peršany a na dolním Dunaji vzbudil proti sobě nedůvěru caesara Galeria, kterýž stav se r. 305 augustem, Konstantina v rukojemství přátelství otcova u sebe podržel. Teprve maličko před smrtí otcovou byl Konstantin propuštěn i táhl s otcem proti Piktům. Constantius na výpravě té se roznemohl a před smrtí jmenoval Konstantina caesarem (306 po Kr.), ve kteréž hodnosti po některém zdráhání i Galeriem potvrzen. Ve správu připadly Konstaovi s počátku toliko Gallie a Britannie spolu s úlohou chrániti hranice rýnské proti Frankům. Porážka Franků, jichž vůdcové v Trevíru dravým šelmám předhozeni, byl prvý císařský čin Konstantinův. Zatím vznikl proti Galeriovi odpor v Italii, vedený hlavně býv. augustem Maximiánem, který proti Galeriovi vyhledával pomoci Konstantinovy a jemu za manželku nabídl dceru svou Faustu. Konstantin Faustu za choť pojal, ale bojův italských se nesúčastnil. Konečně Galerius zvítězil a Maximiána do Gallie zapudil, kdež tento, zeti svému úklady stroje, po rozkaze Konstantinově odpraven. Po náhlém úmrtí Galeriově dělil se Konstantin o panství nad západem s Maxentiem, synem Maximiánovým, a byl zpupností jeho k válce donucen. Obecná nenávist proti Maxentiovi razila cestu Konstaovi, který boji u Torina a Verony zmocnil se Italie severní a konečně v krvavém boji u mostu Milvijského, obratně uživ náboženského nadšení svých křesťanských legionářů, dobyl úplného vítězství (28. října 312 po Kr.). Maxentius na útěku zahynul v Tibeře, načež Konstantin v Římě senátem za prvého augusta prohlášen a nákladnými památnými stavbami (oblouk Konstantinův) oslavován. R. 313 sešel se Konstantin v Miláně s Liciniem, jemuž zasnoubil sestru svoji Constantii, odtud pak oba augustové vydali slavný dekret milánský, jímž křesťanství prohlášeno rovnoprávným s dosavadním státním kultem římským. Odpor Maximianův překonán nenadálou jeho smrtí, načež Konstantin s Liciniem sami veškeru ohromnou říši spravovali, Konstantin západ, Licinius východ. Ale přátelství mezi oběma Augusty nemělo trvání, ježto Konstantin přímo již o samovládu v říši veškeré usiloval. Již r. 314 vznikla válka, ale Licinius, poražen byv u Cibali nad Sávou a u Mardie v Thrákii, přinucen k míru, jímž veškera Illyrie Konstaovi postoupena. Úplný pád Liciniův zdržán byl toliko potřebou obrany Gallie, již Frankové zuřivě napadali. Konstantin útoky tyto statečně odrážel, pomýšleje pak na založení své vlastní dynastie, jmenoval syny své Crispa a Constantia caesary a svěřil jim obranu Gallie proti Germánům. Ale mír mezi Konstantinem a Liciniem neměl trvání. Ukrutnosti Liciniovy, do nichž zvláště křesťané hlasitě žalovali, byly vhod záměrům Konstantinovým po panství nad říší veškerou, pročež počal boj za okolností, které pokládány byly za zřejmé porušení smlouvy. Jakkoli Licinius veliké síly válečné a zvláště mocné loďstvo sebral, utrpěl přece od Konstantina u Adrianopole porážku. Crispus zvítězil nad loďstvem, Konstantin oblehl pevné Byzantion a konečně u Chrysopole dožilo se vojsko Liciniovo porážky zničující (324). Licinius přinucen vzdáti se; život mu sice na prosby choti Constantie ponechán, ale vykázán mu pobyt v Thessalonice. Po několika měsících byl však Licinius bez vážnější příčiny oběšen. Konstantin byl odtud jediným samovládcem v ohromné říši, již zamýšlel dle potřeb doby ve všech příčinách přeměniti. Proto opíral se především o křesťany, jichž prvý církevní sněm, r. 325 v bithynské Níkaii držaný, zasedal za zvláštní jeho ochrany. Téhož roku pobyl Konstantin po delší čas v Římě, ale poskvrnil tamní veliké slavnosti úkladným zavražděním syna Crispa v Pole, kterýž obětován byl nenávisti císařovny Fausty. Když však císařovna Helena seznala, že Fausta Crispa křivě obvinila, kázal Konstantin Faustu v lázni zardousiti. Tyto násilnosti uvalily na Konstantina nenávist Římanů, kteráž projevovala se i veřejně. Tu rozhodl se Konstantin, že sídlo císařské z Říma přenese do některého města východního, nejprve do Ilia, Sardiky nebo Chalkédona, až konečně ustanoveno Byzantion za budoucí město sídelní, kdež Konstantin sídlil od r. 330 až do své smrti. Za posledních svých let válčil Konstantin s Gothy, převedl Vandaly, od Gothů tísněné, na půdu římskou a uvedl je do vojska, ostatní pak čas věnoval velikolepým opravám veškery správy říšské. Konstantin odstranil poslední zůstatky někdejší republikánské správy a zavedl zřízení, které by bylo říši Římské velice prospělo, zavedeno jsouc za dob Antoninů. Hlavní zásady Konstantinovy byly: 1. císař ustanovuje veškeru říšskou správu ve své pravomoci, čímž odstraněno spoluúčastenství senátu ve správě provincií, a 2. občanská i vojenská moc buďtež od sebe odděleny. Po násilném zrušení legie praetoriánů nová správa po částkách zaváděna. Vojsko rozděleno ve vojsko polní a posádkové a podřízeno vrchnímu velení dvou nejvyšších vojevůdců, magistrů equitum a peditum; menší oddíly spravovány důstojníky vyššího nebo nižšího řádu s názvy dříve již běžnými (tribunus, centurio atd.). Dvůr upraven dle přísných zásad orientálské proskynése. Až do Konstantina byl principát stále, alespoň dle jména, pokládán za magistratus, Konstantin však dožadoval se pro sebe i své nástupce práv i ctí neomezeného panovníka, právem dědičným nastupujícího. Proto zavedl přesné formy života dvorského, nad jichž zachováváním bylo bdíti sedmeru nejvyšších úřadů dvorských, a sice: 1. praepositus sacri cubiculi, podobný nynějším nejvyšším hofmistrům; jemu podřízeni byli cubicularii (komorníci); 2. magister officiorum, kancléř a ministr války; 3. quaestor, tajemník císařský; 4. comes sacrarum largitionun, správce financí; 5. comes rerum privatarum divinae domus, správce statkův a důchodů císařských; 6. comes domesticus equitum a 7. comes domesticus peditum, náčelníci císařské osobní stráže. Tito nejvyšší úředníci spolu s radami k tomu ustanovenými skládali consistorium principis, státní radu, která zaujala dřevní pravomoc senátu. Veškera říše rozdělena souměrně ve 4 veliké správní okresy nebo praefektury, Gallii, Italii, Illyrikum a Oriens, kteréž rozděleny ve 13 dioikésí a ve 116 provincií. Ve všech těchto okresích vojenská a civilní správa přesně odděleny. Praefektury spravovali praefekti, dioikése vicarii. provincie rectores. Řím a Cařihrad spravovány samostatnými městskými praefekty. Těmto civilním úředníkům příslušely vnitřní správa, bernictví a soudnictví, za kterouž příčinou přidáni jim byli velmi četní odborní úředníci placení, vyšších i nižších stupňů, s určitými tituly a pevně ustanoveným pořadím hodnostním. V této příčině rozeznávány čtyři hlavní hodnostní třídy, jichž příslušníci zváni illustres, spectabiles, clarissimi, perfectissimi. Z dřevních republikánských úřadův uchován toliko konsulát, ale nebyl již úřadem, nýbrž vznešenou hodností, udílenou obyčejně toliko členům domu císařského; podobný význam měl čestný titul patricius, udílený zasloužilým hodnostářům, později i cizím panovníkům. Konsulové a patriciové zváni nobilissimi. Vojsku v provinciích pohraničních veleli duces nebo comites, kteří byli podřízeni praefektům equitum a peditum. Zřízení toto soustřeďovalo sice veškeru civilní i vojenskou moc v rukou císařových, ale vyžadovalo velikých nákladů, které Konstantin uhrazoval z výtěžku nových daní, zvaných indictio a chrysargyrum. Indictio byla pozemková daň, vybíraná dle patnáctiletého období odhadního, chrysargyrem zvána daň z příjmu, již platili obchodníci, řemeslníci a p. z výtěžku živností svých, a ukládána byla dle odhadu čtyřletého. Vedle těchto daní ukládány veliké poplatky za udělení křesla senátorského; rovněž bylo lze si za určité dávky úřad zakoupiti. Vedle senátu římského vznikl i druhý senát v Cařihradě, ale oběma bylo nadále toliko pečovati o věci místní. Tato zařízení znamenala naprostý převrat v poměrech státu, zejména když doplněna byla i ustanoveními náboženskými. Edikt milánský dovršen zákonem, daným po smrti Liciniově, kterým nabyli křesťané výhod před stoupenci klassických kultů, zejména ve příčině státních úřadů, takže ve skutečnosti odtud křesťanství za státní náboženství pokládáno. Formálně sice hlásána rovnost křesťanství s kultem antickým, ve skutečnosti však chrámy antickým božstvům odnímány, oběti zapovídány; než i proti křesťanským sektám, jako proti Aríanům, Konstantin v jisté době přísně vykročoval, jindy zase mírně si vedl. Tím podán důkaz, že podporoval Konstantin křesťanství ne z citu náboženského, nýbrž z politických ohledů. Ku konci svého života byl Konstantin opět zabavován událostmi válečnými. Vzniklať válka s perským králem Šápúrem II., který přepadl končiny eufratské. Konstantin, chtěje táhnouti proti němu, zachvácen byl chorobou, již hleděl lázněmi v Drepanu vyléčiti. Když však nemoc se horšila, dal se Konstantin v Achyroně skrze biskupa Eusebia pokřtiti a zemřel 22. května r. 337. Konstantin I. jest nejznamenitější postava na rozhraní staro-a středověku. Jím odsouzen k zániku trvalému zvetšelý již klassicism, odstraněno vše v životě státním, co s klassickou minulostí souviselo, a položeny základy, na nichž, alespoň ve východní své části, Říše římská dotrvala až do konce středověku. Srv. Tillemont, L'histoire des empereurs IV.; Seeck, Geschichte des Untergangs der antiken Welt I.; Doubrava, Progr. gymn. v Praze, Žitná ul., 1898.

Související hesla