, soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. V novověku byla založena na představě zákonitého chování skutečnosti, které se odhaluje hypotézou (teorií) a ověřuje opakovatelným experimentem. Výsledky lze měřit a vyjadřovat matematicky tak, aby věda dovolila spolehlivé předvídání výpočtem. Díky tomu se věda spojila s technikou a stala se hlavním činitelem ovládání přírody. Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů, na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské, rozumějící). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem. Viz též filozofie vědy.
Věda jest soubor poznatků stejnorodých, spořádaných mezi sebou zásadou dostatečného důvodu. Základem vědy jsou tedy jednotlivé poznatky (t. j. myšlenky, pojmy pravdivé), ty pořádáme podle stejnorodosti látky a pak podle příčinného spojení jednotlivých zjevů mezi sebou. Pouhá mnohost jednotlivých, byť i zaručeně pravdivých poznatků, ale nesrovnaných a nesouvislých, jest ve svém souboru bezcenná, poněvadž není proniknuta soustavným pochopením a jest přítěží lidskému duchu. Chceme míti fakta nějakého oboru nejen zaručená, ale také míti vzhled do toho, jak souvisí podle poměru podmíněného a podmínky. Vědění jest poznání z příčin, věda výrazem příčinné souvislosti čili vytknutím zákona. Věda tíhne k obecnému, pouhý výčet jednotlivostí není vědou. Ty musí býti spojovány a dlužno hledati pravidlo, po případě zákon jejich souvislosti. Takovéto poznání, které přičleňuje poznatek k poznatku na základě vztahu příčinné souvislosti, činí z jednotlivostí celek, z poznatků soustavu. Soustava jest formou vědy, látkou jsou jednotlivé sourodé poznatky. Má-li býti zjednáno soustavné, tedy vědecké poznání, jest potřebí věděti, co jest smysl jednotlivých poznatků, t. j. znáti jejich obsah, za druhé znáti jejich rozsah a konečně vyšetřiti, jaká jest souvislost jejich s poznatky za pravdivé platícími. Proto se shledáváme v každé vědecké osnově s výměry, rozděleními a konečně důkazem, jako nejvlastnější částí vědeckého postupu. Je-li cílem myšlení poznání, možno poznání to tvořiti jen na základě pomyslů za pravdu uznaných. Každá věda má své these (položky), jež z argumentů (důvodů) chce vyvoditi, t. j. věda dokazuje, ať již z argumentů, které jsou známy samy sebou (pojmy základní), aneb takových, kterých pravdivost sama byla dříve dokázana. Věda však jde i za cílem poznatků nových, posud neznámých, kladouc si své záhady, problémy, a jest pak její úlohou, aby nalezla a vysvětlila všechny vztahy daného problému k poznatkům již známým, tak že záhada stojí k těmto v poměru podmíněného k podmínce. Nalezením těchto vztahů řeší se vědecký úkol. Jako každá věda má svou soustavu, tak můžeme usilovati i o soustavu všech věd dohromady. Taková soustava jest pak architektonika čili roztřídění věd. Třídění věd podnikáno různými hledisky, ponejvíce podle stanovisek dotyčných myslitelů. Jest běžné, že se mluví o vědách deduktivních a induktivních podle method; o aposteriorních a apriorních podle argumentů; podle zřetele jejich upotřebení o theoretických a praktických (vědy theor. hledají pravdu k vůli pravdě, praktické k vůli prospěchu, jejž přináší zjištěný poznatek); o reálních a humanních zřetelem paedagogickým; o empirických a rationálních, je-li látka dána zkušeností (přírodověda, dějepis) nebo přemítáním ryze rozumovým (mathematika); o exóterických t. j. populárních, přístupných širším kruhům a esóterických (abstraktních), pochopitelných jen školeným duchům. Takovýmto způsobem bylo by možno tvořiti ještě jiné skupiny. Samo sebou se podává, že nejblíže podle povahy věci stojí rozdělení podle předmětu vědního, a tu dělíme vědy na zevnovědy, které jednají o jevech vnějších, a nitrovědy, jejichž látkou jest zkušenost vnitřní; náleží-li v řadu zevnověd na př. fysika, chemie, biologie, náleží k nitrovědám logika, psychologie, aesthetika, sociologie a j. Druhý zřetel jest, vykládá-li se zákon (vědy abstraktní) anebo podává-li se poznání konkrétních případů (vědy konkrétní). A dále: obojí, nitrovědy i zevnovědy mohou býti opět buď abstraktní neb konkrétní, tak že by na př. abstraktní sociologii byl konkrétní pobočkou dějepis, fysice mineralogie, biologii zoologie a botanika. K lit. viz T. G. Masaryk, Základové konkrétní logiky (1885); J. Khéres, Pokus o systém věd (gymn. progr. Uh. Hradiště, 1904). Šíře o třídění věd pojednal též Fr. Krejči (Logika, str. 123 sl.).