Věda

Věda jest soubor poznatků stejnorodých, spořádaných mezi sebou zásadou dostatečného důvodu. Základem vědy jsou tedy jednotlivé poznatky (t. j. myšlenky, pojmy pravdivé), ty pořádáme podle stejnorodosti látky a pak podle příčinného spojení jednotlivých zjevů mezi sebou. Pouhá mnohost jednotlivých, byť i zaručeně pravdivých poznatků, ale nesrovnaných a nesouvislých, jest ve svém souboru bezcenná, poněvadž není proniknuta soustavným pochopením a jest přítěží lidskému duchu. Chceme míti fakta nějakého oboru nejen zaručená, ale také míti vzhled do toho, jak souvisí podle poměru podmíněného a podmínky. Vědění jest poznání z příčin, věda výrazem příčinné souvislosti čili vytknutím zákona. Věda tíhne k obecnému, pouhý výčet jednotlivostí není vědou. Ty musí býti spojovány a dlužno hledati pravidlo, po případě zákon jejich souvislosti. Takovéto poznání, které přičleňuje poznatek k poznatku na základě vztahu příčinné souvislosti, činí z jednotlivostí celek, z poznatků soustavu. Soustava jest formou vědy, látkou jsou jednotlivé sourodé poznatky. Má-li býti zjednáno soustavné, tedy vědecké poznání, jest potřebí věděti, co jest smysl jednotlivých poznatků, t. j. znáti jejich obsah, za druhé znáti jejich rozsah a konečně vyšetřiti, jaká jest souvislost jejich s poznatky za pravdivé platícími. Proto se shledáváme v každé vědecké osnově s výměry, rozděleními a konečně důkazem, jako nejvlastnější částí vědeckého postupu. Je-li cílem myšlení poznání, možno poznání to tvořiti jen na základě pomyslů za pravdu uznaných. Každá věda má své these (položky), jež z argumentů (důvodů) chce vyvoditi, t. j. věda dokazuje, ať již z argumentů, které jsou známy samy sebou (pojmy základní), aneb takových, kterých pravdivost sama byla dříve dokázana. Věda však jde i za cílem poznatků nových, posud neznámých, kladouc si své záhady, problémy, a jest pak její úlohou, aby nalezla a vysvětlila všechny vztahy daného problému k poznatkům již známým, tak že záhada stojí k těmto v poměru podmíněného k podmínce. Nalezením těchto vztahů řeší se vědecký úkol. Jako každá věda má svou soustavu, tak můžeme usilovati i o soustavu všech věd dohromady. Taková soustava jest pak architektonika čili roztřídění věd. Třídění věd podnikáno různými hledisky, ponejvíce podle stanovisek dotyčných myslitelů. Jest běžné, že se mluví o vědách deduktivních a induktivních podle method; o aposteriorních a apriorních podle argumentů; podle zřetele jejich upotřebení o theoretických a praktických (vědy theor. hledají pravdu k vůli pravdě, praktické k vůli prospěchu, jejž přináší zjištěný poznatek); o reálních a humanních zřetelem paedagogickým; o empirických a rationálních, je-li látka dána zkušeností (přírodověda, dějepis) nebo přemítáním ryze rozumovým (mathematika); o exóterických t. j. populárních, přístupných širším kruhům a esóterických (abstraktních), pochopitelných jen školeným duchům. Takovýmto způsobem bylo by možno tvořiti ještě jiné skupiny. Samo sebou se podává, že nejblíže podle povahy věci stojí rozdělení podle předmětu vědního, a tu dělíme vědy na zevnovědy, které jednají o jevech vnějších, a nitrovědy, jejichž látkou jest zkušenost vnitřní; náleží-li v řadu zevnověd na př. fysika, chemie, biologie, náleží k nitrovědám logika, psychologie, aesthetika, sociologie a j. Druhý zřetel jest, vykládá-li se zákon (vědy abstraktní) anebo podává-li se poznání konkrétních případů (vědy konkrétní). A dále: obojí, nitrovědy i zevnovědy mohou býti opět buď abstraktní neb konkrétní, tak že by na př. abstraktní sociologii byl konkrétní pobočkou dějepis, fysice mineralogie, biologii zoologie a botanika. K lit. viz T. G. Masaryk, Základové konkrétní logiky (1885); J. Khéres, Pokus o systém věd (gymn. progr. Uh. Hradiště, 1904). Šíře o třídění věd pojednal též Fr. Krejči (Logika, str. 123 sl.).