Anglosasové

, národy germánského původu (Jutové, Piktové, Sasové), které se v 5. – 6. stol. usídlily v Anglii a do příchodu Normanů v roce 1066 ji ovládaly.

Ottův slovník naučný: Anglosasové

Anglosasové, společné jméno Anglův a Sasů (také Jutů), kteřížto po odchodu Římanů z Britannie v V. stol. povoláni byvše na pomoc proti Skotům a Piktům, v zemi té se usadili a sesilováni novými a novými přistěhovalci z Jutska a Německa severního četné tam státečky založili, jež ponenáhlu srostly v sedm království: Kent, Sussex, Wessex, Essex, Angly Východní, Mercii, Northumberland. Přistěhovalci anglosaští, lid to nadmíru bojovný a divoký, domorodce britské za nedlouho obmezili na pobřeží a hornatiny západní (Cornwales, Wales). V knížectvích britských udrželo se křesťanství zároveň s některými zbytky antické vzdělanosti, pročež také boje Britů proti pohanským Anglům a Sasům byly rázu náboženského. Za bojů těch nad reky jiné proslul Artur, kníže prý Keltů damnonských, křesťanskokeltský Hektor. Roku 596 papež Řehoř Veliký vypravil k Anglosasům opata benediktinského Augustina s missionáři. Nejdříve učení Kristovo přijato v Kentu (597), a poslední k němu přilnul Sussex (678). Duch nového náboženství vzmohl se mezi Anglosasovésy dost brzy, tak že záhy juž sami rozšiřovali evangelium, i obraceli na víru Kristovu zejména příbuzné kmeny germanské (srv. Vilfrid a Vilibrord, apoštolové Frisův, a Vinfrid n. Bonifacius, apoštol Německa). Národ za nedlouho proslavil se množstvím svatých a světic, králové a velmoži vstupovali do klášterův a konali pouti až i do Říma, kdež založena (Inem, králem wessexským aneb králem mercijským Offou) schola Saxonum, t. j. nemocnice, hostinec, škola, kostel pro anglosaské poutníky a žáky. K vydržování »školy« té zavedena byla daň-řečená peníz svatopetrský. Království anglosaská spojena r. 827 králem wessexským Egbertem v říši řečenou Anglie. Tehdy na místo samostatných králů v jednotlivých státech nastoupili místokrálové (obyčejně členové dřívějších rodů panovnických) aneb úředníci krále anglického, řečení ealdormani nebo později earlové (podobní českým někdy županům aneb hrabatům německým). Když pak rodové místokrálovští vymřeli. země veškerá od ealdormanů nebo earlů spravována. Království anglické k tomu konci rozděleno bylo na hrabství nebo župy (, scír, shire), kteréžto zase rozděleny byly na setniny (centena, hundred, wapentake). Obyvatelstvo zemí anglosaských bylo dílem svobodné, dílem nesvobodné. Toto skládalo se z různých nevolníkův a otroků, svobodníci pak dělili se ve svobodníky v užším slova smysle a ve šlechtice. Svobodník obyčejný slul ceorl (kerl) aneb frigman. Měl původně svůj pozemek n. lán (hyd), byl členem setniny i župy, směl nositi zbraň, a chtěl-li, mohl si vybrati pána nebo patrona a vzdáti se tak práv i povinností muže svobodného. Nad svobodníka šlechtic (eorl) vynikal jednak větším statkem, jednak vyšším postavením společenským (též i vyšším wergyldem nebo virou). V čele pak národa veškerého stál král (cyning, king). jenž byl nejvyšším správcem a soudcem v míru a velitelem ve válce. Moc jeho rostla zejména působením církve, tradicí římských a neustálých takořka válek. Členové rodin královských sluli ethelingové i vyznamenáni byli nejvyšším wergyldem po králi. Moc králova obmezena byla sněmem zemským řečeným witenagemót. Na sněm tento chodili ethelingové, vysocí hodnostové světští a duchovní, eorlové, thanové (v. d.), jež král obyčejně svolával k hodům božím vánočním a velkonočním. Witenagemót radil se o všech důležitostech veřejných (i církevních) a byl také nejvyšším soudem říšským. Čím říši sněm zemský, tím hrabství nebo župě byl sněm župní (scírgemót) a setnině hromada (hundredgemót). Sněmu (a soudu) župnímu předsedal ealdorman (earl) aneb úředník mu podřízený, řečený scírgeréfa (vicecomes, sheriff). Kdo předsedal hromadě setniny, s jistotou nevíme, snad úředník řečený hundredgeréfa nebo ealdor. Pravomocnost hundredgemótů vztahovala se však toliko k věcem méně důležitým. Lid poddaný na statcích králův a velmožů byl vyňat ze soudů setnin, a soudy konal mu příslušný velmož aneb úředník jeho (zvláštní geréfa královský nebo panský). Města některá, najmě přístavní, měla podobně zvláštní své geréfy (burghgeréf, portgeref), jakož i hromady a soudy (burghgemót). Druhdy také svobodní sedláci nebo ceorlové z příčin rozličných uznávali nad sebou pravomocnost některého velmože. Pravomocnost tato slula soca, a svobodníci oni, ze soudu setniny vyňatí, sluli socmani. Úředník nad nimi od pána dosazený bezpochyby se jmenoval socngeréfa. Osoby duchovní, toliko věci čistě církevní vyjímajíc, podrobeny byly soudům světským, z jejichžto pravomocnosti vyňaty teprve za vlády normanské. Jako panovníci středověcí vůbec, i králové anglosaští měli kolem sebe četné družiny (geferescipe, folgoth), jejichžto členové (gesith = comes, thegn nebo thane = minister) zvláštní přísahou jim zavázáni byli ke službám. Družina byla prostředkem jednak k sesilování, jednak k vykonávání moci panovnické. Členy jejími osazovány úřady dvorské i státní. Následkem toho byla povýšenou v národě třídou, před kterou starší rodové šlechtičtí pozbývali předešlé své vážnosti, ač-li sami nehleděli sloužiti v jejích řadách. Králové služby druhů svých nebo thanův odměňovali udělováním statků ze zboží korunního, k němuž (podobně jako v Čechách a jinde) náležely také lesy a pole od soukromníků dotud nezabrané (folcland, občiny). Avšak nejenom králové, i velmožové (a to světští i duchovní) měli družiny, ve které vstupovali zejména svobodníci, již zniknouti hleděli různých svízelův a protivenství, dojíti ochrany a nabyti výživy od pánů. Velmož, jemuž se člověk svobodný dal pod ochranu, slul hláford (lord) = chlebodárce. Svobodník, jenž poddal se hláfordovi, nesměl ovšem choditi do hromad setnin ani na sněmy župní, a když zemřel, statek, jehož požíval, připadl opět pánovi nebo chlebodárci. Spojení státův anglosaských pod žezlem Egbertovým hlavně usnadněno bylo potřebou jednoty k obraně proti Normanům nebo Dánům, kteří juž za vlády Egbertovy kruté počali vpády konati do Anglie. Severní dravci tito tehdáž Anglosasovésy utiskovali a sužovali asi tak, jako Anglosasové utiskovali a sužovali byli Brity, Nemesis to v dějinách nikoli neobyčejná. Proto dějiny anglické za nástupcův Egbertových (Ethelvulfa, Ethelbalda, Ethelberta, Ethelreda, Alfreda) nejsou leč řadou svízelův a bojův o existenci (836-901). Když Alfred, nejmladší syn Ethelvulfův, r. 871 nastoupil na trůn, stav říše anglické tou měrou byl zoufalý, že z nejprvnějších péčí nového krále bylo, aby učinil závěť. Hordy normanské se tehdy hleděly v Anglii osaditi trvale, a náčelníci jejich hodlali si tam založiti nové panství, poněvadž panství otcovského mnozí z nich byli zbaveni válkami neustále takměř zuřícími ve Skandinavii aneb i účinkem snah o zbudování tam držav, jež ze žup a kmenů jednotlivých zařizovali Gorm v Dánsku, ve Švédsku Erich Edmundson a v Norště Harald Harfagr. Alfred musil před nimi ustoupiti do Somersetu, krajiny lesy a bažinami prostoupené, odkud však nenadále vystoupiv, Dány porazil v bitvě rozhodné u Eddingtona r. 878. Nepřátelé tehdy žádali míru a král jejich Guthrun dal se pokřestiti. Alfred udělil mu v léno Východní Angly a kraje některé odtud se prostírající na jih a na západ. Míru takto nabytého král využil ku vnitřnímu zvelebení národa i byl tak v pravém toho slova smyslu jeho spasitelem (v. Alfred). Syn a nástupce Alfredův, Eduard I., (901-925) též rázně si počínal proti Dánům, a Skotové a Britové uznávali ho »pánem a otcem«. Dcera jeho Edgiva provdána byla za Karla Pitomého. Syn Eduardův Athelstan (925-940) Dánům vyrval Angly Východní a Northumbrii. Edithu, sestru svou, provdal za Otu I., krále německého. Dány a Skoty s nimi spolčené porazil u Brunanburku. Tituloval se králem vší Britannie. Po něm následovali synové jeho Edmund (910-946) a Edred (946-955). Za Edvina, syna Edmundova (955-959), slavný opat Dunstan usiloval o nápravy v církvi, ale dostoupil cíle svého teprve za bratra Edvinova, Edgara (959-975). Tento Dunstana povýšil na arcibiskupství canterburské, a Dunstan mocně a moudře řídil i stát. Edgar uznáván byl vrchním pánem od Britův i Skotův a dal se r. 973 Dunstanem korunovati za»císaře všeho Albiona, za krále a basilea veškeré Britannie«, což mělo býti osvědčením proti snahám a nárokům tehdejšího imperia římskoněmeckého. Po Edgarovi následovali synové jeho Eduard II. (975-978) a Ethelred II. (978-1016). Dokud Dunstan žil, vláda se konala dobře, ale zlé časy nastaly, když r. 988 se rozžehnal se životem. Tu vesla se chopili protivníci strany reformační (Dunstanovy), praeláti prostopášní a bujní velmožové. Na místo pořádku bezvládí nastoupilo, což uznamenavše Dánové, nové jali se konati nájezdy na říši Alfredovu. Tehdy velmožové někteří s vrahy těmi dokona se jednotili, a když král je volal do pole, přicházeli pozdě a stavěli se nemocnými, aby do boje nemusili. Konečně každý jenom o sebe dbal, z bídy a nouze druhdy bratr bratra, otec syna, syn matku prodával do otroctví. Za okolností takových Ethelred mír od Dánů koupil za peníze, totiž za 10.000 lib. stříbra, za kteroužto příčinou na národ uvalil daň řečenou danegeld. Ale r. 994 musil dáti 16.000 a r. 1000 dokona 24.000 lib. danegeldu, aniž směl těšiti se nadějí, že suma ta platem už posledním. Proto spolku hledal s vévodou normanským, Richardem II., jehož sestru Emmu pojal za manželku. Dánové dovtípivše se, kam směřuje, chtěli ho zabiti, než on dověděv se toho předešel je a způsobil v den sv. Brikcí (13. list.) r. 1002 všeobecné vraždění barbarů, »nešpory anglosaské«. Následkem toho nesčíslní plukové dánští vedením krále Svena, jehož sestra Gunhilda v den sv. Brikcí též byla zavražděna, zaplavili Anglii, a král musil jim r. 1006 dáti 36.000 a r. 1011 dokona 48.000 liber danegeldu, aniž sobě zjednal odpuštění, nebo r. 1013 Sven znova připluv zmocnil se Anglie, a Ethelredovi nezbylo leč utéci k svatovi do Normanska. Pro štěstí Sven už r. 1014 zemřel a Ethelred povolán nazpátek, ale zemřel už r. 1016 říši ostaviv synu svému Edmundovi, jemuž pro chrabrost říkali Ironside (železný bok). Edmund však musil krajů severních odstoupiti synu Svenovu Kanutovi, a když v krátce potom život dokonal (snad byv zavražděn), král dánský opanoval Anglii veškeru (1016). Aby pak se upevnil na trůně, podmanitel nejpřednější velmože anglosaské kázal popraviti a pojal Emmu, vdovu po Ethelredovi, za manželku. Než po některé době Kanut kanglosaské šlechtě přilnul a zamiloval si najmě earla Godvina. Po Kanutovi nastoupili synové jeho Harald (1035-1039) a Hartaknut (1039-1042). Po smrti Hartaknutově však na trůn povolán Eduard III., syn Ethelreda II., pro nábožnost přijmenovaný »Vyznavač«. Nový král za manželku pojal Edithu, dceru earla Godvina, kterýž tudy veliké nabyl vážnosti a mocnější byl než panovník. Eduard proti tchánovi a svatům opíral se o rytíře normanské, mezi nimiž byl drahně let ve vyhnanství strávil v Normandii, a dával jim statky a úřady. Godvinovci musili z Anglie odejíti, avšak když proti normanským milcům Eduardovým vypukla bouře, vrátili se (1052). Godvin tehdy moc měl přímo královskou, a tu zdědil po něm i syn jeho Harold. Ten také po smrti Eduardově s pominutím zákonného dědice trůnu, Edgara Ethelinga (vnuka Edmunda Ironside), od witenagemótu zvolen za krále (1066). Pohříchu dlouho nepanoval, neboť Vilém, vévoda normanský, Roberta »Ďáblæ levoboček, předstíraje, že Eduard Vyznavač ho byl ustanovil za dědice, s přivolením papeže Alexandra II. juž v září r. 1066 s vojskem 60.000 mužů čítajícím připlul do Anglie, uchvatitele potrestat i uvázat se v království Egbertovo. V bitvě s ním u Hastingsu neb u Senlaku dne 14. řijna (1066) svedené Harold padl, a říše anglosaská nebohou stala se kořistí Viléma »Podmanitele« a rytířů, jižto s ním byli se vydali na výpravu. Čeho Normané skandinavští nedokázali, povedlo se Normanům francouzským, Anglosasům pak časy nastaly asi jako Čechům po bitvě bělohorské. Srovn. Kemble, The Anglosaxons in England; Stubbs, The Constitutional History; Gneist, Englische Verfassungsgeschichte; Turner, History of the Anglosaxons; Lappenberg, Geschichte von England; Winkelmann, Geschichte der Angelsachsen bis zum Tode König Aelfreds; Sembera, Dějiny středověké, díl I. a III. Šra.

Související hesla