Normani

viz Vikingové

Ottův slovník naučný: Normani

Normanové, souhrnný název, jímž středověcí kronikáři označovali piráty ze severních krajů germanských, hlavně Dánska a Norska, navštěvující a osazující břehy Evropy západní a jižní. V Anglii zváni namnoze Dány, v Irsku Ostmanny. Sami sebe zvali Vikingové (vikingar) t. j. bojovníci. Hlavní dobou jejich invasí bylo IX. a X. stol., kdy hnutí to vyvolaly sociální a právní poměry na germanském severu, přebytek mladšího obyvatelstva a dobrodružný, loupežechtivý duch národa. Vedeni jsouce válečnými králi Normanové pouštěli se na malých lodích dopravních – nikoliv válečných – podél evropsk. břehů do vzdálených moří, vnikali po větších řekách hluboko do vnitra zemí, plenili osady a setrvávajíce při pohanství pálili chrámy a kláštery. Některé větší čety však osazovaly se pevně na dobyté půdě a přijímajíce tamní kulturu zakládali mocné říše. V pestrém pořadu každoročních loupeživých výprav Normanovénů lze rozeznati několik hlavních proudů, které vedly k utvoření takových státních útvarů. Prvním jevištěm působení staly se ostrovy Britské. Již koncem VIII. stol. Normanové navštěvovali východní břehy Anglie a r. 793 vypálili svatý ostrov Lindisfarne. Tehdy také vých. břehy Irska od Normanův osazeny a zůstaly pod jejich vládou až do r. 1015. Celé IX. stol. jest Anglosasům dobou boje s dánskými vetřelci, v němž hlavně vyniká osoba velikého krále Aelfreda. Normanové osadili celou sev.-vých. polovici ostrova, po nich dlouho ještě Danelagh zvanou, ale assimilovali se v první polovici X. stol. s obyvatelstvem anglosaským úplně, přijavše s vrchní nadvládou Cerdikovců jejich víru, řeč a mrav. Teprve z posledních let téhož století dovídáme se o nových útocích Dánů na břehy anglické, ale jiného již rázu, útocích vedených nikoli snahou po loupeži, ale po vrchní nadvládě. Dánský král Sven opanoval tehdy velikou část ostrova a jeho syn Knut Veliký připojil r. 1016 Anglii úplně ke své veliké severní říši. Po jeho smrti r. 1035 setřásla Anglie sice dánské panství opět, ale stala se za málo let r. 1066 kořistí romanisovaných Normanovénů ze sousední Francie, kteří vedeni jsouce Vilémem Dobyvatelem porazili anglosaskou výzvu v bitvě u Hastingsu a dali dějinám Veliké Britannie na dlouhou dobu nový směr. Tito na severním břehu Francie osedlí Normanové byli jinou větví velikého proudu ze severu. Již r. 800 počali se objevovati loupežně na březích říše Francké, ale úsilí Karla Velikého, který se proti nim chránil i loďstvem i opevňováním břehů, bránilo ještě plnému rozvoji jejich zhoubné činnosti. Za Ludvíka Pobožného a hlavně jeho synů seslabena však jednotnost odporu rozervané říše a Normanové počali po Seině, Loiře, Garonně a Maase vnikati hluboko do země, pustošíce a pálíce bohaté osady a usazujíce se v opevněných táborech dočasně nebo trvale, nejraději na pobřežních ostrovech ovládajících ústí řek. Skoro všechna města západní Francie a severozápadního Německa i většina bohatých klášterů několikráte vyloupena; normanské nájezdy přispěly ke konečnému rozkladu řádu říše Francké, ku vzniku feudálních tvrzí a hrazených městských osad. Králové západofrančtí i východofrančtí, hlavně Karel Holý a Karel Tlustý, byli často nuceni vysokými summami peněz vykupovati odchod vetřelců, jimž ubrániti se nedovedli, a přijímati některé čety do svých služeb. Prostředek ten lákal však Normanovény k opětovným vpádům. Teprve východofrancký vládce Arnulf ve veliké bitvě na řece Dyle r. 891 osvobodil severozápadní Německo od normanských útoků. V západní říši Francké byli však slabí vládcové nuceni sáhnouti po jiném prostředku. V prvních letech X. stol. usadila se velká četa Normanovénů, vedená Rollem, při ústí Seiny a ohrožovala stále Paříž. Aby nebezpečí toto odvrátil, král Karel Pitomý udělil Rollovi osazené území jako dědičné vévodství s rukou své dcery Gisely. Rollo, přijavší při křtu jméno Robert, stal se zakladatelem vévodství Normandie a ochránil severní kraje francké proti dalším útokům svých rodáků, které v X. stol. řidly, hlavně tím, že politické poměry na germanském severu se uklidnily a zvolna povstávaly pevné říše severské. V IX. stol. expanse normanských živlů zasáhla také do vývoje slovanských národů, vycházejíc ze Švédska, od Varjagů, kteří pod Rurikem a jeho bratry založili veliké panství ruské a po velikých řekách pronikajíce celou východní Evropou donesli normanské námořní lupičství až před Cařihrad. V době té odvážlivost pudila normanské dobrodruhy také do dalekých severních a západních moří. Orkneyské, Shetlandské, Farörské ostrovy jimi osazeny, r. 860 také Island. Oni byli první Evropané, kteří vnikli na druhou stranu okeánu. R. 983 usadil se Erik Rudý na březích Grónska a jeho syn Leif objevil Novou Anglii v Sev. Americe. kterou pro množství divoké révy nazval »Vinland«. Jiní jeho soukmenovci kolonisovali z Islandu nynější Nový Brunšvik a Nové Skotsko, nazývajíce kraje ty Velkým Islandem; ale jejich potomci dovedli udržeti se tam jen až do XIV. stol., kdy osady ty od domorodců vyhubené upadly v zapomenutí. Do Středozemního moře pronikli Normanové již v IX. stol., pleníce pobřeží Italie, Afriky a Provence a vnikajíce po Rhônu hluboko do říše Francké. Ale proti válečnému loďstvu pobřežních států, hlavně arabských, nemohli se tam dlouho udržeti. Teprve na počátku XI. stol. romanisované již čety normanských poutníků počaly ze severní Francie jako žoldnéři svářících se knížat vnikati do Jižní Italie a založili r. 1027 pod hrabětem Rainulfem okolo Aversy malé samostatné panství. Zesilováni stále novými četami z domova počali panství své rychle šířiti, zmocnili se, vedeni jsouce desíti syny Tankreda de Hauteville, v l. 1040 – 43 celé Anglie a za Roberta Guiscarda (1056 – 85) s podporou papežů celé jižní Italie a Sicilie, kde ovšem v průběhu XII. stol. rychle splynuli s domácím obyvatelstvem. Srov. Depping, Histoire des expéditions maritimes des Normands (2. vyd., Paříž, 1843); J. Steenstrup, Normannerne (Kodaň, 1876 – 82, 4 sv.); Worsaae, Dänen u. Nordmänner in England (Lip., 1852); Freeman, History of the Norman conquest of England (6 sv., 3. vyd. Londýn, 1879); C. Keary, The Wikings in Western Christendom 789 – 888 (Londýn, 1891); Dondorff, Die Normannen und ihre Bedeutung für das europ. Kulturleben im M.-A. (Berlín, 1875); De Lagrčze, Les Normands dans les deux mondes (Paříž, 1890); Delarc, Les Normands en Italie (t., 1883); Heinemann, Geschichte der Normannen in Unteritalien (Lip., 1894).

Související hesla