Karel I.

, anglický a skotský král od 1625; syn Jakuba I. Na začátku vlády ovlivňován G. V. Buckinghamem, jehož politika (1626 neúspěšná výprava proti Cádizu a 1627 pomoc francouzským hugenotům v La Rochelle) byla odmítána parlamentem. V roce 1628 donucen uznat Petici práv, vzápětí však parlament rozpustil a 1629 – 40 nastolil absolutistický režim opírající se o aristokracii a anglikánskou církev. K novému svolání parlamentu donucen povstáním skotských presbyteriánů v letech 1638 – 40. Zasedání krátkého a poté i dlouhého parlamentu donutilo Karla I. nejprve k ústupkům (omezení královské moci, poprava ministra lorda T. W. Strafforda), nakonec přerostlo ve vzájemný otevřený konflikt a vedle povstání v Irsku bylo bezprostředním podnětem k anglické revoluci. Karel I. byl poražen a zajat, po vítězství republikánských independentů odsouzen k trestu smrti a popraven.

Ottův slovník naučný: Karel I.

Karel: K. I., král Vel. Britannie a Irska (*19. listopadu 1600 v Dunfermlinu ve Skotsku – † 30. led. 1649), druhý syn Jakuba I., stal se princem Waleským teprve po smrti staršího bratra Jindřicha (1612). Od r. 1615 jednalo se několik let o jeho zasnoubení s infantou španělskou Marií, ale pro neshody v otázce náboženské nedošlo k nemalé radosti Angličanů k dohodnutí přes to, že r. 1623 Karel: k. sám s vév. Buckinghamem do Madridu se dostavil. Karel: k. pojal pak r. 1625 Jindřišku Marii, dceru krále francouzského Jindřicha IV., tedy přece katoličku, pročež již při svém nastoupení (27. bř. 1625) měl veřejné mínění proti sobě. Karel: k. měl mnohé dobré vlastnosti, byl dobrý manžel a otec, měl smysl pro umění, byl osobně statečný, též dobrý hospodář a dosti dobrý vojevůdce, ale k vládě, zvlášť toho způsobu, jak on vládnouti chtěl, a za okolností, za kterých vládl, nedostávalo se mu schopností. Maje veliké ponětí o všemohoucí moci královské, měl neustálé konflikty s parlamentem, jimž neuměl ani vyhnouti se ani s úspěchem čeliti a v nichž rád užíval zbraně velmi nebezpečné, neupřímnosti, nedodržování slova, všelijakých intrik a p. Konečně došlo mezi ním a parlamentem k válce, jež rozhodnuta byla porážkou královou u Naseby (14. čna 1645). Karel: k. hledal nyní útočiště u Skotů; ti přijali ho sice čestně, ale když nechtěl přistoupiti na jejich požadavky, aby se stal presbyteriánem a presbyterianismu zjednal výhradné panství ve Skotsku, vydali jej v led. 1647 parlamentu anglickému, s nímž Karel: k. současně byl také jednal. I nyní pokračovalo se v jednání; Karel: k., jenž držán byl v čestném zajetí na zámku Holmby, přenechával parlamentu milici na 10 let a sliboval zavésti v Anglii presbyteriánskou ústavu prozatím na 3 léta, ale nežli došlo k dohodnutí, zakročilo vojsko s jednáním parlamentu nespokojené; důstojník Joyce zmocnil se 3. čna v Holmby osoby královy a Karel: k. octl se tak v moci vůdců vojska (Cromwella, Fairfaxe a j.). Jednání bylo nyní obtížnější; kdežto presbyteriánský parlament žádal na králi výhradné panství presbyterianismu, chtělo vojsko, v němž independenti měli vrch, toleranci pro všechny protestantské sekty. Také v jiných požadavcích nesrovnávalo se vojsko s parlamentem. Karel: k. s obvyklou sobě neupřímností úmyslně protahoval jednání očekávaje – zcela správně – že mezi parlamentem a vojskem dojde k úplné roztržce, ale zatím vzmáhalo se proti němu ve spodních, radikálních vrstvách vojska vření stále hrozivější, jež konečně přimělo Cromwella, že krále nechal ujíti (11. listop.) na ostrov Whigt, kdež guvernér Hammond vykázal mu pobyt na hradě Carisbrooke. Sem parlament poslal králi ultimatum, žádaje především jako základ dalšího jednání přenechání milice na 20 let, potvrzení všech dosavadních svých snesení a jmenování nových peerů ve srozumění s parlamentem na místě starých, jež král sám byl jmenoval, a když Karel: k. tyto požadavky zamítl, bylo veškero jednání přerušeno. Karel: k. odmítl proto tak bez obalu a přímo podmínky parlamentu, poněvadž se mu zatím podařilo dohodnouti se za zády parlamentu se zástupci Skotů, kteří jeho jednání s vyslanci parlamentu byli přítomni. Skotové skutečně počali válku v jeho prospěch, ale porážka jejich u Prestonu (v srp. 1648) zmařila poslední možnost nějakého obratu, ač Karel: k. nijak nevzdával se naděje na pomoc odjinud. Parlament nyní znovu zahájil jednání, ale proti tomu podalo vojsko 20. list. »remonstrancį, zmocnilo se podruhé osoby královy (1. pros.) a vtrhnuvši do Londýna vypudilo nepohodlné členy z parlamentu (6. pros.), načež zbytek (the rump) dal krále v obžalobu pro velezrádu; k jeho souzení sestaven zvláštní soud o 135 členech (ale z těch jen asi 67 přijalo jmenování). Karel: k. nehájil se, protestoval pouze proti kompetenci soudu a byl přes zakročování cizích mocí 27. led. 1649 odsouzen k smrti. Dne 30. led. vstoupil z okna králov. paláce Whitehallu na popraviště. – Srov. Guizot, Histoire de la revolution d'Angleterre (1826); Stern, Geschichte der Revolution in England (Berlín, 1881 ve sbírce Onckenově).

Související hesla