Presbyteriáni


1. protestantská církev (zakladatel J. Knox) vycházející z učení J. Kalvína; od roku 1560 státní církev ve Skotsku. Oproti biskupskému zřízení katolické nebo anglikánské církve je správa církve v rukou sboru starších (presbyterů), volených z řad duchovních i laiků;
2. v 17. stol. (zejména v období anglické revoluce) náboženská politická strana na pravém křídle puritánského hnutí; jako stoupenci konstituční monarchie tvořili presbyteriáni vedle independentů a levellerů jednu ze tří hlavních politických skupin, jež byla 1647 – 48 poražena, ale v roce 1660 se podílela na obnově monarchie. Z presbyteriánů vznikla v 70. – 80. letech 17. stol. strana whigů.

Ottův slovník naučný: Presbyteriáni

Presbyterianismus, presbyterní zřízení církevní. Na základě apoštolského úřadu presbyterů reformátoři, jmenovitě Calvin, zavedli v církvích z reformace vzešlých naproti absolutní hierarchii církve římskokatolické lidovější zřízení s účastí laiku-starších, »presbyterů«, ve správě církve. Podle Calvinova církevního řádu z r. 1541 v Genevě starší byli po duchovních pastýřích a učitelích třetím stavem v církvi (čtvrtým byli diakoni), jako spoludozorcové na mravní život církevníků, členové církevního soudu a vykonavatelé kázně spolu s duchovními. V reformované církvi ve Skotsku (podle řádu z r. 1560) úř. d. presbyterů byl dokonce úplně roven co do vlivu a vážnosti úřadu kazatelskému: vedle »duchovních starších«, t. j. kazatelů (clergy elders), byli »spravující starší« (ruling elders) a obojí dohromady tvořili představenstvo sborů (kirk session). – Hlavní zásadou presbyterianismu nebo presb. zřízení tedy jest, že vedle duchovních mají účast ve správě církve, v jejím zákonodárství, kázni, též laikové (V tom jest též rozdíl dnešního presbyterianismu od apoštolského úřadu presbyterů, že dnes v církvi jsou [laičtí] presbyteři vedle duchovních, kdežto v apoštolské církvi presbyteři a biskupové byli jedno.) Presbyterstvo jest tedy (podle principu zastoupení volené) představenstvo farního sboru, nejnižšího to útvaru v evang. církvích, jehož předsedou jest farář a místopředsedou z presbyterstva volený kurátor. Podle »Zřízení evang. církve augšp. a helv. vyznání v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených« z 5. led. 1892 jest právem a povinností presbyterstva: 1 podporovati farní úřad v péči o křesťanský život ve sboru; 2. udržovati církevní pořádek; 3. pečovati o zařízení a udržení školy; 4. křesťansky se starati o chudé a nemocné, obzvláště o vdovy a sirotky, dále o zanedbané a občanskými tresty stižené; 5 vésti knihu sborovou; zakládati a dále vésti seznamy voličů a volby zařizovati, 6. ustanovovati a propouštěti učitele; 7. dbáti o zachování zevního blahobytu sboru; spravovati a rozmnožovati jmění sboru a nadací. – Na témže principu zastoupení a účasti laiků-starších ve správě církve založena jest i správa širších útvarů církevních: seniorátu, superintendence, povšechné církve v říši, jejichž orgány jsou: seniorátní konvent a seniorátní výbor, superintendenční konvent a výbor, a generální synod a synodní výbor, obesílané a obsazované volbou z duchovních a laiků rovným počtem. – Presbyterní zřízení jest tedy ze všech nejlidovější a protestantskému principu a duchu nejpřiměřenější; nezná zvláštního stavu kněžského, nýbrž z principu »všeobec. kněžství« všech věřicích křesťanů vyvozuje účast a rovnoprávnost starších ve správě a ve všech vnitřních záležitostech církevních (vyznání. zákonodárství, církevní řád, kázeň, volby, správa jmění atd.): požaduje zodpovědnost zvolených celku. Presbyterní zřízení jest důsledně provedeno v některých reformovaných církvích, jako ve Švýcařích, Skotsku, Nizozemí; jinde (v Rakousku, Německu) je nedůsledně smíšeno se zřízením konsistorním následkem těsnějšího poměru mezi církvi a státem, tak že stát koná dozor a hájí svých zájmů prostřednictvím úřadu jím jmenovaného (v Německu: konsistorium, v Rakousku: c. k. evang. vrchní církevní rada ve Vídni). FŽa.

Související hesla