Lužice

, lužickosrbsky Lužica, německy Lausitz – historické území ve východním Německu a jihozápadním Polsku. Dělí se na Horní Lužici (na jihu; střediska Zhořelec a Budyšín) a Dolní Lužici (na severu; středisko Chotěbuz). – V raném středověku bylo území osídleno slovanským obyvateli, na konci 9. stol. bylo zřejmě pod svrchovaností Velkomoravské říše, v 10. – 11. stol. se stalo terčem expanze římskoněmeckých králů. Část hornolužického území několikrát ovládali čeští panovníci. V roce 1319 získal Horní Lužici Jan Lucemburský, v roce 1346 ji Karel IV. připojil k české koruně. Vlivnou politickou silou na hornolužickém teritoriu bylo Šestiměstí. V roce 1368 získal Karel IV. území Dolní Lužice, v roce 1370 je přičlenil k české koruně. V letech 1469 – 90 byly obě Lužice odtrženy od českého státu uherským králem Matyášem Korvínem. V důsledku pražského míru v roce 1635 připadly saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu I., v roce 1815 bylo rozděleno mezi Prusko a Sasko. V 19. a 20. stol. byla Lužice jako součást Německa germanizována.

Související hesla