Sasové

, západogermánský kmen; původně (2. stol.) sídlil asi v oblasti Holštýnska, později na území mezi Harzem a Severním mořem. Podíleli se kolem roku 500 na ovládnutí Anglie Germány (počátky Anglosasů). Za saských válek (772 – 804) byli podřízeni Franské říši.

Ottův slovník naučný: Sasové

Sasové, kmen germanský, o němž nacházíme zmínku po prvé u Ptolemaia (II. stol. po Kr.); sídlili na severu Germanie a v V. stol. zaujímali celou sev.-záp. čásť její od ř. Ejdory až k Siegu, od Rýna až k Labi. Rozdělovali se na tři hlavní větve: na západě sídlící Vestfály, Osttály na východě a Engry ve středu země sídlící; k nim připojovali se dále Nordalbingové v nyn. Holštýnsku. Sasové jako piráti znepokojovali břehy Severního moře a v V. stol. čásť jejich usadila se ve V. Britannii. Ale tato emigrace neseslabila jich početně, v stol. VI. Sasové rozšířili své území s pomocí Franků o severní čásť Durynska. Za stěhování národů Sasové zůstávají klidně ve svých sídlech; vzdáleni všech styků s kulturou římskou a křesťanstvím zachovali si dlouho starý ráz germansko-pohanský, když už všechny kmeny germanské byly pokřesťaněny. Rozpínavost říše Francké za vlády nové dynastie Karlovců dotkla se konečně také Saska. Pippin Malý přinutil je k ročnímu poplatku 300 koní (753). Karel Velký r. 772 začal výboj. Sasové v té době netvořili jednoty politické, ale ve chvílích nebezpečenství spojovali se k obraně pod vedením zvoleného vévody. Kladli Frankům zoufalý odpor, země několikrát zdánlivě úplně pokořená opět a opět se bouřila a bylo vždy třeba osobní přítomnosti Karlovy, aby vzpoura byla potlačena. Teprve r. 804 pokoření Sasů bylo dokonáno tím, že mnoho rodin saských donuceno přestěhovati se do jiných končin říše Francké a na místo nich převedeni do Sas kolonisté frančtí. S výbojem franckým ruku v ruce šlo rozšíření křesťanství, na jehož podporu založena biskupství v Brémách, Verdenu, Mindenu, Paderborně, Halberstadtě, Hildesheimu, Münsteru a Osnabrucku. Sasové v Sedmihradsku jsou potomci německých přistěhovalců, jež král Gejza II. (1141 až 1161) sem povolal z krajiny moselské a dolnorýnské, soudě podle jejich nářečí. Bydlí dosud ve třech zvláštních územích a to severovýchodně v krajině bystřické, jihovýchodně v brašovské a jižně ve městech Sibini, Mühlbachu, Broosu, Mediáši, Šigišovu a jejich okolí. Přistěhovalců bylo asi 50.000, kteří za Gejzy II., obsadili pravý břeh Aluty a údolí Sibiňské a Harbašské. Asi 60 let potom vznikla osada Německých rytířů v Burzenlandě, nejmladší ze všech, kdežto bystřická je nejstarší. Nové tyto osady rychle vzkvétaly dík svobodám a výsadám, jež udělil jim Ondřej II. r. 1224 v t. zv. Diploma Andreanum čili zlaté bulle. Krajiny v Sedmihradsku obývané Sasy sluly dříve »půdou královskoų, poněvadž Sasové byli podrobeni přímé pravomoci krále tvoříce tudíž po celá století zvláštní jednotu politickou a měšťanskou. Nejstarší památky jejich kultury jsou četné kostely románské a kostelní jejich nářadí, pocházející namnoze z doby předreformační; neméně zlaté a stříbrné náčiní domácí. Umění zlatnické bylo až do konce XVIII. stol. vyvinuto nejvíce ze všech odvětví průmyslových a jakožto zlatníci vynikali zvláště Martin Grytten z konce XV., Sebastian Hann a Michael Tynn z konce XVII. stol., vesměs v Sibini. Sochařství, řezbářství a malířství stálo většinou ve službách kostelních. Nejznamenitější jsou fresky v evang. farním chrámě sibiňském od mistra Jana Rosenauera z r. 1445. Z řezeb vynikají práce šigišovského truhláře Jana Reychmutha ze stol. XVI. v kostelích bogeschdorfském a šigišovském. Z prací sochařských dlužno uvésti mnohé oltáře a pomníky náhrobní, jež se svými reliefy, portraity a nápisy tvořívají celé galerie starých šlechticů, purkmistrův a notáblů kolem zdí chrámových. Základem starosaského průmyslu sedmihradského byla soustava cechovní a již r. 1375 valná hromada Sasů v Sibini vydala nový cechovní řád pro města. Cechy měly také důležitost politickou rozhodujíce i v záležitostech městských, a občanstvo, zařazené do různých cechů, vykonávalo tu i své povinnosti vojenské. Sasové sedm., jakož i hrady, jež založili (Rosenau, Reps, Törzburg, Sigišov a j.), byli pevnou baštou nejen proti vojvodům valašským a multanským, nýbrž zejména proti Turkům. Obchod Sasů sedm. byl velmi čilý, sahaje přes Německo až po Lipsko a Kolín, jižněji až po Benátky, pak na jih až po Cařihrad a Smyrnu, a vyvíjel se tím spíše, poněvadž od uh. králů vydatně byl podporován. Vyváželi zvláště sukna a nože dovážejíce hedvábí, koberce, koření, jižní ovoce, ryby a suroviny. Školství a vzdělání rozmohlo se u Sasíků zejména po reformaci. První tiskárnu založil Jan Hunterus v Sibini. Z humanistů saských uvádíme Valentina Wagnera, Christ. Schäseusa a Jak. Pisa, vychovatele krále Ludvíka II. – Nynější Sasové, kterých za posledních asi 200 let pozvolna sic, ale stále přibývá (jest jich něco přes 200 000), základními svými vlastnostmi podobají se Němcům ostatním jsouce však vážnější a zamlklejší.Jejich nářečí, jímž mluví i v městech vedle hornoněmčiny podobá se řeči dolnorýnské; kroje, mravy, zvyky a obyčeje jejich jsou svérázné, hlavně arci na venkově. Nejváženějším mužem vesnice saské jest farář, volený obcí a installovaný s velikou slávou. Společenským stykům slouží t. zv. Bruder- a Schwesterschaften pro mládež škole odrostlou; v jich čele stojí Altknecht a Altmagd, a účelem jejich jest vésti mládež k dobrým mravům. Stykům dospělých slouží t. zv. Nachbarschaften, k nimž náležejí přednostové domácností jedné neb několika ulic. Starý selský dům saský, stavěný z kamene, charakterisuje zvláště loubí (Lîf) a kuželovitý komín. Vesnice vynikají zhusta dlážděnými chodníky. Rázovitý kroj udržel se dosud jen ve vesnicích odlehlejších. O národním básnictví, jiných mravích a obyčejích srv. Fried. Wilh. Schuster, Siebenbürgisch-sächsische Volkslieder, Sprüchwörter, Räthsel, Zauberformeln u. Kinderdichtungen (Sibiň, 1865).

Související hesla