Andalusie

, Andalucía – autonomní oblast v nejjižnější části Španělska; 87 599 km2, 7,2 mil. obyvatel (1996), správní centrum Sevilla. Osm provincií (Almería, Cádiz, Córdoba, Granada, Huelva, Jaén, Málaga, Sevilla). – Andalusie zasahuje od pobřeží Atlantského oceánu po pobřeží Středozemního moře; protéká jí řeka Guadalquivir. Na území Andalusie leží nejvyšší vrchol pevninské části Španělska Mulhacén (3 478 m n. m.) v pohoří Sierra Nevada. – V roce 206 patřila k římské provincii Baetica. 429 dobyta Vizigóty, 711 Araby (arabské označení al Andalus se původně vztahovalo na celé Španělsko). 1031 po svržení Umajjovců se Andalusie rozpadla. Po bitvě u Las Navas de Tolosa (1212) obsazovali křesťané jednotlivé části Andalusie. Roku 1492 padla Granada, čímž skončila reconquista. Vyhnání Maurů, morisků a Židů znamenalo úpadek Andalusie. Od roku 1978 má Andalusie na základě ústavy autonomii.

Ottův slovník naučný: Andalusie

Andalusie (špaň. Andalucia), krajina španělská, nejjiž. čásť poloostrova Pyrenejského, mající 87.570.67 km2 a 3,389195 obyv. (1886). Ohraničena jsouc na sev. Estremadurou a Novou Kastilií, na záp. Portugalskem, na jihu Atlantským okeánem a mořem Středozemním, na vých. Murcií, dělí se v 8 provincií: Sevillu, Cadiz, Huelvu, Cordovu, Jaën, Granadu, Malagu a Almerii. Jméno její odvozuje se jednak od Vandalů (Vandalitia, Vandalusia), jednak od arabského slova andalús (země západní). Andalusie jest z větší části hornatá. Zejména jižní a jihových. končiny zaujaty jsou hornatinou granadskou čili baetickou; tu zdvihá se záp. od Malé Guadiany Sierra de Jaën, od níž horním tokem Jenilu oddělena je S. Nevada, nejvyšší horstvo poloostrova Pyrenejského; její vrcholy Cerro del Caballo (3167 m), Picacho de Veleta (3470 m), Cero de Mulhacen (3554 m) převyšují i štíty pyrenejské. Na jižním svahu jejím rozkládají se Alpujarry, proslulé svou romantičností. - Vodopisně náleží Andalusie z největšího dílu k úvodí Guadalquiviru, jenž ji protéká od pramenů svých až k ústí vnímaje s pravé strany: Guadalimar, Jándulu, Guadiato, Viar a Calu, s levé pak: Malou Guadianu, Guadajoz, Jenil a Guadairu. Blíže hranic portugalských vlévají se Odiel a Rio Tinto do Atlant. okeánu. Podnebím tvoří Andalusie přechod od Evropy k Africe a je nejteplejší krajinou evropskou. Půda v Andalusii je velmi úrodna a rodí plodiny pásma mírného i subtropického. Nynější obyvatelstvo A-ie vzniklo smíšením Španělů s Maury, jejichž typus dosud hlavně u žen zřetelně se jeví. Andalusané jsou pěkné postavy, živí a veselí, lehkomyslni, prudcí a svárliví, ale poctiví, pohostinští, vlastimilovní a plní bujné obraznosti. V kroji milují malebnost. Ženy jsou velmi půvabny a vtipny, K tomuto maurskošpanělskému obyvatelstvu druží se ještě mnoho cikánů (Gitanos) dílem usedlých, dílem kočovných, a v údolích Sierry Nevady žijí dosud čistí potomci Arabů. Mimo velká města děje se pro vzdělání lidu v Andalusii dosud velmi málo a v nižších třídách lidu panuje velká nevědomost. Andaluské nářečí má hojně slov arabských a liší se značně od kastilského; Moriskové v S. Nevadě mluví zkaženou arabštinou.V nejstarších dobách připomíná se v Andalusii iberský kmen Turdetanů nebo Turdulův, kteří jsouce mírumilovní a změkčilí nedovedli odporovati žádnému národu výbojnému. První z cizinců usadili se zde Foinikové, kteří těžili z bohatých dolů zlato a stříbro založivše osady Hyspalis (Sevilla), Gades (Cadiz) a j. Později přešly končiny ty v moc Karthaginských, obmezujících s počátku vliv svůj pouze na pobřeží; teprve od r. 237, když za ztracenou Sicilii hledali náhrady, obrátili se důrazněji do Hispanie a za nedlouho Hamilkar Barkas a Hasdrubal podrobili celou Andalusii. Ale již ve 2. válce punské dobyto jí od Římanův a tvořila pak čásť Hispanie baetické. Za panství římského vzmáhal se v Andalusii blahobyt a vzdělanost, tak že za dob Pliniových počítáno v Baetice 175 měst, a krajina sama uvádí se mezi nejvzdělanějšími a nejlidnatějšími částmi říše, Cordova a Santiponte byly rodištěm spisovatelův a císařů (Lucanus, Seneca, Trajanus), kdežto Gades, Hyspalis, Carteja a j. lodi své vysílaly po všech tehdy známých mořích. V době stěhování národů zmocnili se Andalusie Vandalové a Alani, až r. 429 od Visigotů do Aoky vypuzeni jsou. Ale říše visigotská podlehla již r. 711 bitvou u Jerezu Arabům, pod jejichž panstvím nastala Andalusii nová doba rozkvětu, hlavně za dynastie Omajjovců, kteráž odtrhnuvši se r. 755 od chalífů asijských za sídlo své zvolila Cordovu. Přemoženým Gotům ponechána svoboda náboženství, vlastní zákony a obyčeje, a musili jen odváděti jakýsi poplatek. Obyvatelstvo andaluské bylo tehdy velmi četné, orba a průmysl kvetly. Vědy a umění, zvláště hvězdářství, lékařství a stavitelství, byly od Arabů pěstovány s takovou horlivostí, že z ostatních zemí evropských přicházeli lidé do Cordovy za svým vzděláním. Když r. 1051 dynastie Omajjovců vymřela, a Arabové mezi sebou nesvorní v několik samostatných říší se rozdělili, klesaly též moc a blahobyt země. V Andalusii vznikla království v Seville, Cordově a Jaënu. Ve XII. a XIII. stol. blížili se panovníci kastilští vždy více k hranicím andaluským, až konečně zmocnili se r. 1236 Cordovy, r. 1246 Jaënu a r. 1248 Sevilly. Mezitím vzniklo království granadské, a tato poslední bašta islámu na západě evropském s kvetoucími vědami a uměním arabským vzdorovala ještě 20 let útokům křesťanským. až r. 1492 po desítileté válce připojena jest k říši kastilské. Přes velké ztráty na lidech v neustálých válkách se Španěly byla Andalusie ještě na počátku XV. stol. nejlépe vzdělanou a nejhustěji obydlenou zemí španělskou. Prvé značné ztráty na obyvatelstvu utrpěla vypověděním Židů za královny Isabelly, pak po vzpouře Maurů granadských, v l. 1568 - 1571 a vypuzením Maurů v l. 1609 až 1610, kterýžto rozkaz Filipa III. Andalusii oloupil o více než 80.000 pilných rolníkův a řemeslníků; asi dvojnásobný počet lidí, většinou Maurů, zahynul před tím v bojích, hladem a nemocmi, v žalářích, na popravišti a na hranicích. I v novější době bylo obyvatelstvo ztenčeno válkami a epidemiemi, ale v posledních létech počet jeho stále vzrůstá.

Související hesla