Botanika

, fytologie, rostlinopis – biologická věda zabývající se studiem rostlin. Člení se na obecné disciplíny, např. systematiku a taxonomii, anatomii, morfologii a fyziologii, fytogeografii, geobotaniku, ekologii, a speciální širší disciplíny, orientované na jednotlivé větší skupiny, např. algologie studuje řasy, lichenologie lišejníky, bryologie mechy, mykologie houby, dendrologie dřeviny, ještě užší specializací je např. rhodologie, studující růže, bathologie studující ostružiníky a podobně.

Ottův slovník naučný: Botanika

Botanika, rostlinnictví, obsahuje veškeré souvislé a spořádané poznatky vědecké, jichž předmětem jest rostlina a rostlinstvo. Nižádný směr vědeckého poznání není tudíž vyloučen z oboru botaniky v tomto nejširším smysle. Rostlinstvo poskytuje však našemu poznání tak rozmanité a valně se lišící stránky, že je třeba rozděliti botaniku v rozličné odbory č. zvláštní nauky, které ovšem vespolek mnohonásobně souvisí a na vzájem na sebe poukazují. Předem třeba rozeznávati: 1. botaniku povšechnou nebo všeobecnou, též abstrakní n. theoretickou nazvanou, jedním slovem rostlinozpyt, a 2. botaniku speciální, konkretní čili rostlinopis. Předmětem prvněji řečené jest poznání povahy a úkazů na rostlině pozorovatelných bez ohledu na jednotlivé formy rostlinné (specie), druhá pak má za předmět poznání jednotlivých forem a veškerého rostlinstva v jeho souvislosti. Onano jedná o rostlině vůbec, tato o rostlinstvu a o jednotlivých rostlinách, z nichž se rostlinstvo skládá. Botanika povšechná, jakožto nauka abstraktnější předpokládá botaniku speciální, jakož také vývoj botanické vědy skutečné počal rostlinopisem a mnohem později teprve povznesl se k rostlinozpytu. Kdo chce pěstovati rostlinozpyt, musí tudíž prvé získati si dostatečných vědomostí v rostlinopise; ale ovšem také naopak vyžaduje moderní vědecký rostlinopis též náležitého obeznámení se s rostlinozpytem, zejména s jeho součástmi: morfologií a anatomií.

1.Rostlinozpyt. Sám tento obor jest ještě tak velice rozsáhlý a tak rozličné stránky bytosti rostlinné zpytuje. že jej opět musíme rozděliti ve dva podstatně rozdílné oddíly. Rostlina, jakožto bytost živoucí, poskytuje vědeckému zkoumání dvě rozličné stránky, totiž předně stránku tělesnou, své tělo, jeho tvary a jeho složení, a za druhé úkazy životní, složité pohyby životní, kteréž se v tomto těle a jeho částech odehrávají, a se složením tělesným, tak jako vůbec síly s hmotou nerozlučně jsou spojeny. Nauka jednající o tvarech a složení těla rostlinného, somatologie rostlinná, dle nejvýznačnějšího znaku svého nazývá se také vůbec morfologií čili tvarozpytem rostlinným v širším smysle, nauka o životních úkazech biologií nebo také v určitějším smysle fysiologií rostlinnou. Morfologický základní neboli elementární úd rostliny jest buňka, kteráž pořídku sama o sobě a jednotlivě celou rostlinu představuje, nejčastěji však ve spojení s četnými jinými podobnými družkami rostlinné těleso a složitější jeho údy skládá. Dle toho rozeznáváme dvě nauky morfologické: morfologii elementárních údů, jinak ústrojů rostlinných, totiž buňky a pletiv z buněk složených, čili histologii, kteráž také anatomií čili pitvou rostlinnou slove; a morfologii složitých údů rostlinných, kteráž také ode dávna morfologií v užším smysle se nazývá. – a) Morfologie. Jak morfologie celých složitých údů neb ústrojů, tak i histologie mají, co se method, na nichž spočívají, dotýče, tak mnoho společného, že o nich nejlépe v souvislosti promluvíme. Již dávno seznáno, že nestačí znáti toliko hotové, úplně vyvinuté tvary buněk, pletiv a celých údů rostlinných, nýbrž také jich vznik a ponenáhlé vytváření, vůbec veškerý vývoj od prvopočátku. Jestiť rostlina jako každý organismus konečným výsledkem celého vývoje, jenž jest takořka jejím životopisem; tak jako ze životopisu nejlépe se pozná povaha a význam člověka, tak z vývoje nejlépe tvarozpytný význam a povaha celé rostliny a jednotlivých jejích údův. Morfologický výklad potřebuje znalosti vývoje zvláště proto, že mladší stadia toho vývoje původní poměry v postavení a uspořádání částí rostlinných, v nichž se význam a morfologická hodnota jejich nejpatrněji jeví, často lépe než pozdější stadia a nežli hotový tvar ukazují, ježto průběhem vývoje dějí se přeměny, kterými původní stav někdy až k nepoznání se mění a zahaluje Vývojem také objasňuje se mnohdy příbuznost rostlin, jelikož v počátcích vývoje jevívá se větší shoda příbuzných forem, nežli v pozdějším, různě vyvinutém jich stavu, ze kteréž příčiny zvláště vývoj embryologický má též valnou důležitost v systematice rostlin. Z těchto důvodů stal se vývojezpyt čili vývinozpyt (organogenie, ontogenie) v novější době naukou velice závažnou. Avšak jakkoli důležitým a potřebným jest botanikovi vývojezpyt jakožto prostředek morfologického poznání, nesluší jej přece na druhé straně v tomto ohledu přeceňovati, jakž mnozí botanikové zvláště v Německu činí. Rozhodně ještě větší platnost než vývojezpyt má pro morfologa tvarozpyt srovnávací, jenž se nespokojuje pouze s poznáním tvarův u jednotlivé rostliny, nýbrž srovnáváním tvarů téhož údu u rozličných, zvláště u příbuzných rostlin jeho významu dopátrati se snaží. Je-li totiž jednotlivá rostlina výplodem svého individuálního vývoje, musí býti uznána též za stvůru vývoje povšechného, fylogenetického. jímž povstalo spolu veškeré její příbuzenstvo ze společného kmene. Srovnáváním všech rostlin společného původu možná však nabyti jakési představy tohoto ovšem dávnějšího a tudíž přímému pozorování nepřístupného vývoje; tak jako srovnáváním různých stadií individuálního vývoje možná i tento vývoj postihnouti. Vývoj individuální začíná totiž nezřídka stadiem, které již není stavem původním, avšak tento možná nalézti ve vývoji neb i v hotovém tvaru některé rostliny příbuzné, při níž se zachoval, tak že morfolog srovnáním těch dvou tvarů rostlinných podlé tvaru původnějšího a jasnějšího stav méně původní a proto méně srozumitelný najisto pochopitelným si učiniti může. Takový nepůvodní a méně srozumitelný stav jest na př. srůst dvou neb více údů, na př. plodolistů, mezi sebou. Mnohdy shledáme v první době vývoje tyto údy ještě volné a pozorujeme jich srůstání, jindy však již prvopočátky vývoje jsou srostlé, srůstání nelze pozorovati; o tom, že zde srůst vskutku existuje, přesvědčíme se toliko porovnáním s takovými rostlinami příbuznými, jejichž plodolisty buď vůbec neb aspoň ze začátku zůstaly nesrostlými. A podobných případů jest mnohem více. Srovnávací tvarozpyt ukazuje tedy začasté původní stav a tvar, který pouhý individuální vývinozpyt u té které rostliny ukázati nemůže, vede tudíž tuto k hlubšímu poznání nežli vývinozpyt. I vývinozpyt sám nabude ještě větší ceny, rozšíří-li se na větší kruh příbuzenstva, stane-li se též srovnávacím. Každá rostlina vyvinuje se a vytváří dle své sobě vrozené zákonitosti, pravidelně nebo normálně, avšak zvláštní příčiny, na př. změna ve výživě, píchnutí hmyzem, cizopasné houby a j., mohou tvar jejích částí neobyčejně změniti, čímž povstávají abnormity nebo monstrosity (zpotvoření), jimiž zabývá se zvláštní nauka morfolog., totiž teratologie. Tato má netoliko úkol abnormální ty tvary analysovati, klassifikovati a vykládati, nýbrž připouští také částečné upotřebení v morfologii normální, pokud totiž se jedná o tvary povstalé přeměnou metamorfosy čili o tak zv. anamorfosy. Ve mnohých případech mohou anamorfosy podati tvarozpytné vysvětlení, kterého ani vývojezpyt ani srovnávací morfologie neposkytuje, tak na př. když se jedná o výklad plodních šupin šišek konifer: osa šišky (na př. u smrku, modřínu) tu vyrůstá ve větevku, a místo šupin tvoří se pupeny, jejichž první dva listy ponenáhlými přechody povstávají z rozdělující se šupiny, kteráž tedy ze dvou srostlých, po jednom vajíčku nesoucích plodolistů úžlabního prýtu květního se skládá. – Morfologie tvarův anorganických, minerálních, totiž krystallografie, spočívá, jak známo, zcela na mathematickém základě, Morfologie botanická ovšem jen z malé části může používati výpočtu. Již Schimper a Braun a bratři Bravaisové uvedli postavení částí rostlinných, zejm. listů (phyllotaxie) na mathematické zákony, a Sachs i Schwendener ukázali, že v uspořádání pletiv a zvláště ve tvarech pletiv mechanických vládnou tytéž principy jako ve stavitelské mechanice. Ze histologie, jejímž předním úkolem jest poznání buňky a jejího složení, bez znalosti chemie, zvláště organické, se neobejde, rozumí se vlastně samo sebou. – b) Biologie zabývá se životními úkazy rostlin, pozoruje tyto úkazy, zpytuje vnitřní pochody s úkazy zevními spojené a vyhledává příčinné síly a zákonitost, jimiž se dějí. Působení chemických a fysikálních sil v rostlině a na rostlinu vyzkoumati jest nejpřednějším cílem jejím, při čemž si počíná nejinak než fysika v oboru neživé, neorganické přírody používajíc fysiologického experimentu a výpočtu mathematického. Pokud zjevy životní přístupny jsou tomuto exaktnímu aetiologickému (příčinozpytnému) badání, jsou předmětem vlastní fysiologie, kdežto biologie v užším smysle obsahuje takové zjevy, které, jako sexuálné pochody, úkazy dědičnosti, posud nemohou býti poznány v úplné příčinnosti své, tak že se poznání jich obmezuje na pouhé pozorování, srovnávání a líčení. Jest tedy biologie vlastní povahy více popisné než vysvětlující. Tak jako morfologie dělí se v morfologii normálních a abnormálních tvarů, tak i fysiologie na fysiologii normálních a abnormálních zjevů. Tyto, totiž choroby rostlinné, způsobené nepříznivými okolnostmi svého media, vzduchu, půdy nebo cizopasníky, jsou předmětem rostlinné pathologie, kteréž náleží vyzkoumati příčiny a vnitřní pochody těchto chorob, kdežto teratologie, jakožto nauka morfologická, všímá si více tvarů těmito chorobami způsobených. K vůli vědecké přesnosti a jasnosti je třeba dobře od sebe rozeznávati ohledy morfologické a fysiologické, ve skutečnosti však nelze často oboje od sebe děliti. Táž částka rostlinná má vždy obojí význam, dílem tvarozpytný, jakožto úd rostlinný, dílem biologický čili fysiologický, jakožto ústroj jedné nebo několika funkcí životních. Tvar souvisí těsně s výkonem, tak že neporozumíme důkladně onomu, neznáme-li podrobností tohoto. Z té příčiny i morfolog zvláště biologie v užším smysle, pozorovací a popisnou, nesmí pouštěti se zřetele, chce-li dojíti hlubšího pochopení tvarů rostlinných. Zvláště také histologie, nauka o buňce, nemůže se úplně odlučovati od stanoviska fysiologického, poněvadž jest právě buňka sídlem životních sil a životních pochodův. Ostatně netřeba dlouhého odůvodňování, proč fysiologie má potřebí stálé pomoci a tudíž důkladné znalosti jak fysiky tak chemie, anobrž i mathematiky.

2. Botanika speciální čili rostlinopis. Názvu rostlinopis sluší rozuměti v tom smysle, že se v něm nejedná toliko o popisování rostlin dle jejich tvarův a vlastností, nýbrž také dle jejich bytu a časových proměn, tak že obsahuje též zeměpis a dějepis rostlinstva. Je to tedy ona čásť botanické vědy, která se zabývá poznáním rozmanitých forem, v nichžto se rostlinstvo posud objevuje a v dobách dřívějších objevovalo, a sice jich popisováním a tříděním, též zkoumáním zákonů, podlé nichž na zemi jest rozšířeno, a časového vývoje, jímž rostlinstvo povstalo a se rozšířilo. Dle toho rozeznává se botanika systematická, soustavná a popisná, a botanika geograficko-historická čili zeměpisná a dějepisná. Prvnější poznává rostlinstvo samo o sobě, jeho vytváření a rozčlenění, druhá pak jeho poměr ku prostoru, totiž bydlišti jeho, a k času. – a) Botanika systematická. Úkolem jejím jest: předně vědecký popis a rozeznávání forem rostlinných, zejména druhů (specií), plemen a odrůd, což náleží do fytografie čili popisné botaniky, a za druhé vědecké sestavení a uspořádání těchto druhů v soustavě, čemuž učí taxonomie čili nauka o soustavě rostlin. Taxonomie byla dříve považována více jen jako pomůcka, kterouž měl býti umožněn přehled dle principu podobnosti neb i shody v jednotlivých částkách. Nejprve vznikly soustavy umělé, založené jen na některých znacích bez zvláštního ohledu na veškerou podobnost čili příbuznost. Později teprve ponenáhlu vyvíjela se na základě vždy dokonalejších vědomostí vždy lépe soustava přirozená, kteráž nyní nejen výhradně vrch drží, nýbrž i descendenční theorií nabyla významu ještě většího, vědečtějšího, jelikož se v ní zračí nebo má zračiti celý vývoj a rodokmen rostlinstva dle skutečné bližší a vzdálenější, takořka krevné příbuznosti forem rostlinných. Fytografie vyžaduje znalosti botanické terminologie čili názvosloví, totiž výrazů, jichž při popisování rostlin šetřiti třeba, a znalosti synonymiky, t. j. rozličných jmen, jimiž rostliny od různých spisovatelů byly obdařeny. – b) Botanika geograficko-historická. Tato rozděluje se na botaniku zeměpisnou čili fytogeografii, kteráž líčí rozšíření nynějšího rostlinstva na povrchu zemském a hledí vyšetřiti zákony a příčiny, jimiž se rozšíření a roztřídění rostlin na zemi řídí, k čemuž do jisté míry třeba znalosti fysiologie, fysikálního zeměpisu, geologie i meteorologie; pak na historii rostlinstva čili fytohistorii, která vypisuje a líčí proměny, kteréž se udály ve vzniku a rozšíření rostlinstva od nejstarších geologických dob až do našich dnů. Pokud sleduje vývoj a rozšíření rostlinstva předvěkého v dobách geologických, při čemž se opírá o nálezy rostlin ve vrstvách zemských uložených, nazývá se palaeontologií rostlinnou. Popis zachovaných zbytků rostlinných ovšem patří do palaeontologické fytografie. Proměny v rozšíření rostlinstva v dobách historických, pokud o nich podání vypravuje nebo pokud dle analogií nynějšího rozšíření o něm souditi možno, zvláště rozšíření kulturních druhů k účelům člověka, patří do recentní historie. Botanika speciální, pokud se nevztahuje k veškerému rostlinstvu na zemi, nýbrž obmezuje se na vylíčení rostlinstva jednotlivých oblastí, krajin a zemí. nazývá se floristikou; jednotlivá díla o rostlinstvu těch kterých krajin v ohledu systematickogeografickém jednající slovou flory nebo květeny. Máme tudíž květeny: českou, moravskou, všerakouskou. evropskou atd. Květeny jsou takřka základními nebo stavebními kameny systematiky rostlinné, na nichž a z nichž systematika povšechná se buduje. Rozeznává se také ještě botanika upotřebená čili praktická naproti botanice vědecké; není to však žádná zvláštní nauka botanická, nýbrž jsou v ní obsaženy pouhé applikace na zvláštní potřeby života praktického, zasahující do mediciny, lékárnictví, technologie, lesnictví, polního hospodářství, zahradnictví, různých řemesel atd. Fytografie, anatomie, fysiologie rostlinná v různé míře v botanice upotřebené slouží praktickým účelům jejím. Konečně budiž podotčeno, že jako samo rostlinstvo, tak i věda botanická a jednotlivé její nauky mají svou systematiku a své dějiny; máme tudíž i spisy, v nichž snesena veškera literatura botaniky čili knihoznalství, a spisy o dějinách botaniky jednající.

Dějiny botaniky. Nesnadno jest na malé prostoře shrnouti aspoň nejdůležitější udaje z dějin botaniky, o nichž sepsány silné knihy (K. Sprengel, E. Meyer, J. Sachs) Obmezím se na krátký obrys, z něhož aspoň povšechný chod ve vývoji vědy botanické vysvitne. Dějiny botaniky možná rozvrhnouti ve 3 doby: dobu starší, střední a novější. 1. První dlouhá doba jde od 300 let př. Kr. až do konce středověku, tedy do konce XV. nebo začátku XVI. století; je to takřka dětský věk botaniky. První podnět k pozorování a rozeznávání rostlin vyšel z potřeby obecného života; skutečný nebo domnělý užitek některých rostlin vedl k jakémus takémus jich poznávání, rozeznávání a pojmenování. Zvláště se jednalo o znalost rostlin v lékařství užitečných, a tak byli rhizotomové čili sběratelé rostlin lékařských a lékaři první rostlinoznalci. Starý věk řeckořímský, jako vůbec v přírodních vědách ponejvíce zůstal pozadu, v tom ohledu jen málo vykonal. Botanické spisy Aristotela, nejvýtečnějšího přirodozpytce star. věku, se ztratily; žák jeho Theofrast (okolo r. 300 př. Kr. ) zanechal některé, pročež také »otcem rostlinnictví« nazýván byl; avšak tyto a kapitoly o rostlinách v kompilační Historia naturalis Plinia staršího (†79 po Kr.) nevydávají valného svědectví o pokročilosti tehdejších prvotin botanických. Nejvíce proslul ve star. věku Dioskoridés, řecký lékař z Malé Asie v I. stol. po Kr.. jenž ve své Materia medica popsal ovšem velmi stručně a nedostatečně, hojně medicinských rostlin. Tento spis považován v celém středověku za první autoritu, a celý středověk až do konce XV. století nevydal ve své vědecké neplodnosti žádného samostatnějšího spisu botanického, nýbrž všeliká činnost botanická obmezovala se na studium a vykládání tohoto díla Dioskoridova. Vlastně tedy první stará doba končí Dioskoridem; mezi ní a dobou střední leží čtrnácte století, v botanickém ohledu téměř úplně neplodných. – 2. Druhá doba, střední, sahá od počátku nového věku dějin světových, od znovuvzkříšení věd vůbec až do začátku stol. XIX. Je to doba vyvinujícího se jinošství; ráz její spočívá v úplné nadvládě botaniky systematické; ostatní discipliny objevují se v něm pouze ve skrovných začátcích anebo vůbec jich ještě není. Hned počátek této doby vyznačuje se tím, že se botanikové vzdávají neplodného studia a výkladů starých spisů, zejména Dioskorida, a navracejí se k pozorování samé přírody. Ovšem že i tu s počátku ohled na užitek a zvláště na lékařské upotřebení v popředí stojí. Století XVI. bylo dobou velikých herbářů, ve kterých způsobem více naivním sneseno všecko, co o podobě tehdy poznaných rostlin a jejich užitku známo bylo, při čemž zvláště si hleděno rostlin domácích, a používáno bylo vyobrazení jich v dřevorytech. První herbář toho druhu vydal Otto Brunfels roku 1537 ve Štrasburku s názvem Contrafayt Kräuter. buch, po něm následovali: Leonh. Fuchs, Hieron. Bock neboli Tragus, Th. von Bergzabern čili Tabernaemontanus, Švýcar Conrad Gessner, Nizozemci De l'Obel (Lobelius) a Rembert Dodoëns (Dodonaeus), Ital Petr Andreas Mattioli čili Mathiol ze Sieny, Francouz Car. Clusius. U některých těchto autorů jeví se již snaha po jakémsi přirozeném uspořádání rostlin dle jejich podobností. Pro nás Čechy má zvláštní význam Mattioli, jenž vydal r. 1562 pomocí Tadyáše Hájka z Hájku u Melantricha v Praze svůj velký »herbář jinak bylinář«, jenž v národě českém po několik století byl knihou velice oblíbenou a hlavním zdrojem botanických vědomostí. Pro českou terminologii a názvosloví rostlin má cenu nemalou a trvalou. Kdežto všickni tito spisovatelé botaničtí hleděli sobě pouhé empirie, povznesl se té doby Ital Andrea Caesalpino na stanovisko povýšenější. Jeho spis De plantis (ve Florenci, 1583) obsahuje totiž mimo popisy rostlin též souvislý, s vyššího názoru vycházející náčrtek veškeré theoretické botaniky, v němž morfologické, fysiologické a systematické otázky v nerozdílný celek sloučeny jsou. O všech těchto otázkách pojednává Caesalpin se stanoviska aristotelské filosofie. V tom ohledu podobá se mu náš Adam Zalužanský ze Zalužan, professor na pražské universitě, jehož spis Methodi herbariae libri tres (1592 a opět 1604) ve všeobecné části rovněž aristotelskou filosofií dýše Týž vyřkl nejprve určitě myšlénku, že rostliny mají obojí pohlaví (což Caesalpino byl popíral), ovšem jen z domyslu a nemaje ještě empirické znalosti pohlavních částek rostlinných. (Viz článek Adam Zalužanský ze Zalužan v »Osvětě« 1876.) V pořádku. v němž rostlinstvo vykládá, spravuje se však více methodou empiriků, jako Dodonaea, šetře do jisté míry příbuzenství a podobnosti, kdežto Caesalpin na základě rozumové reflexe byl zosnoval soustavu karpologickou (dle plodních částí), ovšem že převládně umělou. Též chudičkou morfologii a terminologii květu převzal od Dodonaea. Do konce XVI. st. připadá též zakládání prvních botanických zahrad v Italii, ve Francii (proslavená zahrada montpellierská) a v Německu. Na začátku XVII. věku byl to již velký podnik, sebrati všecky do té doby popsané rostliny a jejich synonymy, čehož se zdarem se podjal znamenitý švýcarský botanik Casp. Bauhin (zemř. r. 1624 v Basileji). Soustavné pokusy v seřaďování rostlin, ponejvíce umělé, dály se dále, zejména v Anglii (Morison, Ray) a v Německu (Hermann, Rivin). Vrcholu svého v době předlinnéjské však dosáhla botanika systematická r. 1700, kdy vystoupil Jos. Pitton Tournefort z Aixu v Provenci se svými Institutiones rei herbariae, ve kterýchž méně váží umělý jeho systém na koruně založený než ustanovení pevných, na povaze květu a plodu se zakládajících rodů (genera). V té době rozšířena známost rostlin exotických mnohými cestami do dalekých zemí, zvláště tropických. Tournefort sám zkoumal na svých cestách v Orientu; floru asijskou najmě indickou a japonskou popisovali proslulí botan. cestovatelé Rheede, Kämpfer a Rumph, americkou pak zvláště Sloane, Plumier a j. Vycházela tehdy již nákladná a umělá díla obrazová, v nichž více a více užíváno mědirytin na místě hrubších dřevorytů, buďtež zde jmenována díla, která vydali: S. Vaillant, Micheli a Dillenius. V této době předlinnéjské založena již také anatomie rostlinná, když byl na počátku XVII. stol. vynalezený drobnohled poněkud zdokonalen. Skoro současně použili drobnohledu k obadání vnitřního složení rostlin Marc. Malpighi v Bononii (1675) a Nehem. Grew v Anglii (1682). Také fysiolog. otázky brány již častěji na přetřes, zejména sluší jmenovati přesné pokusy R. J. Cameraria v Tubinkách (1691 – 1694), jimiž pohlavnost rostlin, od Zalužanského pouze tušená a předpokládaná, od Grewa toliko na analogii a lepší znalosti pohlavních částek (tyčinek a pestíků) založená, vlastně teprve dokázána a na jisto postavena. Malpighi též zabýval se problémem výživy rostlin, a Stephan Hales ve svých Statical essays (roku 1727) uveřejnil zajímavé exaktní pokusy o stoupání šťávy nebo mízy ve dřevě. Osamotnělé tyto prvotiny prací z anatomie a fysiologie rostlin nedoznaly však až do konce století XVIII. téměř žádného následování, poněvadž se veškerý interess botaniků pozdějších hlavně mohutným působením Linnéova směru téměř výhradně soustřeďoval v botanice systematické. Systematice samé hrozilo zdivočení, poněvadž se nespořádaný materiál byl nahromadil do nekonečna, a z nedostatku všeobecně uznané soustavy, anobrž i pevných pravidel vědečtějšího popisu a pojmenování na místě posud panující libovůle ztrácel se přehled a rozhled. Tu vystoupil na arenu vědy botanické silný genius reformátorský Karel z Linné (Linnaeus, *1707 – †1778 v Upsale), jímž dochází střední doba botaniky svého dovršení a vstupuje do kolejí přesněji vědeckých. On zavedl posud platná pravidla v názvosloví a charakteristice rostlin, především důslednou nomenklaturu binérní (jméno rodové a druhové) a stal se tak zakladatelem vědecké systematiky. Jeho soustava, ovšem umělá, na pohlavních částkách rostlinných ostrovtipně založená (systém sexuální), umožnila snadnější přehled veškerého rostlinstva a stala se na dlouhou dobu vůbec panující. Hlavní jeho díla systematická jsou Genera plantarum (1737) a Species plantarum (1753 a 1762). Pozoruhodný jest též jeho pokus o přirozenou soustavu rostlin, neboť již roku 1738 rozeznával 65 přirozených skupin a též znal rozdělení rostlin v bezděložné, jednoděložné a mnohoděložné. Další reformátorská činnost jeho vztahovala se k morfologii rostlin, kteráž, jako vůbec jeho názor všeobecné theoretické botaniky, obsažena jest ve Philosophia botanica (1751). Nesmrtelným jeho poznatkem v tom směru jest především jeho nauka o metamorfose a prolepsi rostlin, která sice některými chybnými příměsky znešvařena vyšla z ducha jeho, pro kteréž mu původství nauky této upíráno a Wolffovi i Goethovi neprávem přisuzováno bylo. (Viz článek Metamorfosa rostlin a její dějiny v »Osvětě« 1884.) Přiznati dlužno, že v jeho názorech a methodě zkoumací pozůstalo ještě mnoho z náhledů někdejší filosofie scholastické; že však methody induktivní, totiž zkoumání exaktního, nebyl tak neznalým anebo nedbalým, jak Sachs jej líčí, vysvítá z toho, že hojnými přesnými pokusy po způsobu Camerariově podal nové důkazy o pohlavnosti rostlin (viz čl. Linnéova zásluha o nauku pohlavnosti rostlin v »Osvětě« 1886), jejíž povědomost ostatně do širších vrstev rozšířil svou soustavou. Jak již řečeno, bylo působení Linnéovo na celý věk tak mohutné a rozhodující. že veškeré botanické snažení až do začátků tohoto století bylo obráceno k svstematice, ke zkoumání květen domácích i cizozemských, k čemuž, co se poslednějších dotýče, dal též Linné podnět vysílaje své žáky do vzdálených končin. Není zde místa vytknouti i jen přednější ze systematiků tak zv. školy linnéjské. Připomínáme pouze, že Linnéův pokus přirozené soustavy rostlin rozveden byl mnohem dokonaleji ještě ku konci téhož století XVIII. skrze slovutného franc. botanika Ant. Laur. Jussieua, ačkoliv se přirozené soustavě tohoto teprve mnohem později, po značnějším ještě zdokonalení jejím, podařilo vytlačiti všeobecněji Linnéův systém sexuální. – 3. Doba novější. Od prvních desítiletí našeho století připravovala se ponenáhlu veliká změna v dosavadním jednostranném směru botanického badání a v povšechných názorech a methodách výzkumných. Nastávalť ponenáhlu všestrannější vývoj všech různých směrů botanické vědy, netoliko systematiky, a první zárodky všeobecné botaniky z předešlých věků nabývaly tvářnosti vědečtější. V theoretických těchto odvětvích na místo methody scholastické a dogmatické nastupovala vždy rozhodněji methoda induktivní, spočívající na rozmyslném, exaktním badání. S počátku bylo jen málo vyvolených, avšak časem vzrůstal počet exaktních badatelů a vzrostl v novější době tou měrou, že není možno v úzkém rámci tomto vyjmenovati všecky ty, kteří si o rozvoj vědy botanické větších zásluh získali, a že třeba obmeziti se na vznik a hlavní průběh nových směrů. Anatomie rostlinná. v době linnejské téměř úplně zanedbaná (Wolff a Hedwig činí skrovnou jakousi výjimku), hned v prvních létech tohoto století získala pěstovatelů, z nichž jmenujeme Mirbela, Trevirana, Moldenhawera, a znalost vnitřního slohu buněčního aspoň v hotovém stavu odtud stoupala neustále. Složení. vznik a vývoj buňky, a vznik a tvoření se pletiv pozorovány od let třicátých, a tím zdokonalována nauka o buňkách a shledána podstatná shoda mezi buňkami rostlinnými a živočišnými, načež bylo možno dojíti základní pravdy, že jediný element. z něhož povstává a se skládá jak rostlina, tak i živočich, jest buňka (theorie Schwannova a Purkyňova). Přední pěstovatelé anatomie té doby byli a jsou: Meyen, Brongniart, Mohl, Schleiden, Nägeli, Schacht, Hofmeister, De Bary, Sachs, Pringsheim, posléze Strasburger, kterýž si vedlé jiných zvláště o poznání jemnější struktury buněk, pochodů dělení a volného novotvoření buněk atd. zvláštních zásluh získal. Mikroskop, methody mikroskopické ovšem též stále se zdokonalovaly, a čím více se to stávalo, tím hlouběji bylo možná vniknouti v jemnou strukturu buňky a jejích částek. Vůbec možná vždy všeobecnější užívání mikroskopu vytknouti za charakteristický znak doby novější. Ze skrovných začátků dob předešlých vyvíjela se tou dobou s anatomií pospolu biologie a fysiologie, a sice v rozmanitých směrech dále a mnohem vydatněji než před tím. Theorie pohlavního rozplozování sice již v předešlém století pokusy Koelreuterovými s hybridisací rostlin (vypěstování míšenců) byla pokročila a ku konci jeho objevil Conr. Sprengel v památném spise (r. 1793) podivuhodné vzájemné vztahy mezi oplozováním rostlin a biologií hmyzu, avšak teprve po roce třicátém pozorovány drobnohledem pochody při zúrodňování a po něm v kličním vaku vajíčka se dějící; bludný názor, ve který při tom upadl Schleiden, vyvyvrácen a pravý pochod objasněn již r. 1846 od Amiciho a r. 1849 od Hofmeistera, nejnověji zvláště opět Strasburger do podrobna jej prozkoumal. Pohlavnost tajnosnubných rostlin dokázali : Thuret, De Bary, Hofmeister, Leszczyc-Sumiński, Milde, Pringsheim atd. objevením jejich pohlavvních ústrojův a přímým pozorováním jejich pochodu zúrodňovacího. Fysiologie výživy rostlin, jejich assimilace, dýchání a p. se týkající počala vlastně teprve novými pokroky chemie od Lavoisiera; základní pravdy na poli tom objevili Ingen Housz, Senebier, zvláště geniální Th. de Saussure, pak Dutrochet. De Candolle již vydal roku 1832 velké kompendium fysiologie, pak Meyen 1830), Treviranus (1835 – 38). Po roce čtyřicátém nauka o výživě rostlin pokročila znamenitě vynikajícími pracemi Boussingaułta a Liebiga, čímž získala též valně fysiologie agrikulturní. Z pozdějších pracovníků po Hofmeisterovi a Nägeliovi nad jiné vyniká Jul. Sachs (professor ve Vircburku) svou všestranností, geniální koncepcí, bystrostí úsudku a neunavnou činností ve všech téměř oborech fysiologie. Z mladších fysiologů jsou Pfeffer v Lipsku a Schwendener v Berlíně nejznamenitější. Přesně vědecká morfologie srovnávací založena také teprve v tomto století; De Candolle, St. Hilaire, Rob. Brown, Al. Braun jsou hlavní její zakladatelé. Methoda vývojezpytná, ač již sporadicky v minulém století od Kasp. Wolffa provozována, teprve po roce čtyřicátém, v Německu hlavně popudem Schleidenovým, opět do morfologie uvedena na veliký prospěch této krásné nauky, a napotom stala se panující, mnohdy ovšem na úkor morfologie srovnávací a pro nesprávné pojímání jejích výsledků někdy i na úkor morfologické pravdy. Nejznamenitější morfologické dílo o rostlinách tajnosnubných a nahosemenných podal r. 1851 Hofmeister svými »Vergleichende Untersuchunge◁, ve kterých vývojezpytné zkoumání v nejpěknější shodě se druží s methodou srovnávací. Tímto dílem odhalena v pravdě genetická souvislost mezi nižšími a vyššími skupinami kryptogamů, a mezi těmito a fanerogamy, nejblíže s nahosemennými, tak že vlastně, jak Sachs právem podotýká, byl jím již napřed podán na poli botanickém nejpádnější důkaz pravdivosti descendenční theorie, kterou osm let později Ch. Darwin k platnosti přivedl. Uznáním descendenční theorie nabyla srovnávací morfologie znova větší závažnosti, stavši se morfologií fytogenetickou. Po Braunovi předním morfologem v Německu byl Eichler, jehož diagramy, tak jako i Payerova Organogénie de la fleur (vývinozpyt květů), patří k monumentálním dílům novější morfologie. Teratologii, které již Linné ve své Philosophia botanica byl věnoval mnoho pozornosti, pěstovali mimo jiné Engelmann, MoquinTandon, nověji Masters; pathologii rostlin Wiegmann, Meyen, Kühn, Frank a jiní. Význam teratologie pro morfologii normální postřehli a ji v tom smyslu využitkovali zvláště Al. Braun, Brongniart, Cramer, A. de Sainte Hilaire, nejnověji Čelakovský. Zdokonalením morfologie vědecké musil též vzejíti zisk botanice soustavné, předně fytografii a pak též soustavě přirozené, která posléze přestala býti pouhým schematismem a snažila se býti výrazem rodokmenu rostlinstva a jeho vývoje fytogenetického. Hlavní zdokonalení soustavy přirozené pochází od slavného Pyrama De Candollea (z roku 1819), další zásluhy o ně a o systematiku vůbec mají R. Brown, Lindley, Bartling, Endlicher, Al. Braun, Eichler, Will. a Jos. Hooker a j. Bartling a Endlicher zvláště tím prospěli, že spojili přirozené řády čili čeledi (familiae) ve vyšší přirozené skupiny (souřadí řádů nebo řády čeledí). Systematika, morfologie a biologie kryptogamů, obzvláště nižších buněčných (kryptogamologie), povstaly také teprve v novější době, což pochopitelno, ježto užívání mikroskopu, jehož ke zkoumání nižších rostlin nevyhnutelně třeba, teprve v tom čase zevšeobecnělo, a ovšem také drobnohled sám teprve v našem století tak zdokonalen byl, že se stalo možným náležitě obadati tvary, složení, vývoj a rozplozování těchto namnoze drobných a jemných organismů. V době linnéjské a dřívější obmezovala se znalost kryptogamů pouze na tvary makroskopické, a byla povrchní a hrubá. Interess o nižší kryptogamy stal se proto tak velkým, že se poznalo, že všeliké pozorování musí vycházeti od jednoduššího a pokračovati ke složitějšímu, a tudíž vedlo studium jednodušších kryptogamů k dokonalejšímu pojímání též morfologie a zvláště anatomie, zejm. struktury buněčné vůbec. Hlavní repraesentanti nového směru v kryptogamologii jsou: Nägeli, Al. Braun, Hofmeister, Thuret, Bornet, De Bary, Pringsheim, Schwendener (theorie lišejníků !), Cohn, Brefeld a mn. j. V létech dvacátých položen hrabětem Kašparem Šternberkem v Čechách základ rostlinné palaeontologie (Versuch einer Darstellung der Flora der Urwelt, 1820 – 38), brzy potom následoval v oboru tom Brongniart (1828 – 44), Göppert (1837 až 1845), Corda, druhdy kustos Čes. Musea (1845), ve vynikající míře od r. 1845 až do r. 1852 F. Unger a Osw. Heer až přes rok 1880. Fossilní rostliny české v nejnovější době zkoumali s největším zdarem Feistmantel otec a syn (tento také indické, australské atd.) a J. Velenovský. Konečně i geografie rostlinná vzala vznik svůj na začátku tohoto století (od r. 1805), když slavný Alex. v. Humboldt na základě velkolepých, rozsáhlým cestováním nabytých zkušeností a pronikavé vědecké kombinace nejprve stanovil zákony rozšíření rostlin. Dalšího zvelebení dostalo se mladé této odvětvi botanické a spolu i zeměpisné až po naše časy mnohými botaniky systematickými, z nichž jmenováni buďtež: Shouw, Wahlenberg, Alf. De Candolle, Grisebach, nejnověji Engler a Drude. – Zbývá ještě v krátkosti pohlédnouti na stav botaniky v Čechách a zvláště v české literatuře v přítomném století. Všeobecný úpadek jazyka a vzdělanosti v národě českém po pohromě bělohorské měl ten následek, že také botanika po Zalužanském až do znovuvzkříšení ducha českého, tedy přes 200 let, neměla v Čechách žádného zástupce. Tím nesnadnější a záslužnější byla činnost, kterou od konce druhého až do konce pátého desítiletí vyvinoval ušlechtilý Jan Svatopluk Presl (*1791 – †1849) netoliko v botanice, nýbrž i v jiných odvětvích věd přírodních a technických. Po vydání prvé celkové květeny české (spolu s bratrem K. Boř. Preslem) vydával od r. 1820- – 835 velkolepě založený svůj »Rostlinář«, opatřený asi 200 tabulí, kteréžto dílo však pro nedostatek odbytu posléze zastaviti musil. Na konec uveřejnil r. 1846 ve spisech Matice české »Všeobecný rostlinopis«, soustavné kompendium o 2 dílech s připojeným všeobecným rostlinoslovím. Tyto spisy, jakožto díla kompilační, mají cenu toliko pro českou literaturu hlavně za tou příčinou, že se jimi stal Presl tvůrcem novověké české terminologie botanické, bez níž by vůbec nebylo možné bývalo psáti jazykem českým o botanických předmětech. Samostatným badatelem v botanice však Presl nazván býti nemůže. Mladší dorost botanický zkoušel poprvé své síly v »Živě«, vydávané od r. 1853 společnou redakcí slavného fysiologa Jana Ev. Purkyně a Jana Krejčího. Časopis ten obsahuje řadu pěkných článkův od Jul. Sachsa, později proslaveného fysiologa rostlinného, kterýž ovšem nepsal je česky, nýbrž německy, načež ponejvíce od Krejčího překládány byly pro »Živų do češtiny. Dále tam psali Eman. Purkyně, syn, a Lad. Čelakovský. O české květeně badali a psali na konci minulého a na začátku nynějšího století nejprve němečtí krajané. jako: Fr. W. Schmidt, Tad. Haenke, Jan Pohl, později zvláště lgn. Tausch; z Čechů, jak již řečeno, bratří Preslové a pak neunavný Fil. Max. Opic. Hlavní úplné dílo o české floře v novější době jest »Prodromus květeny české« od Lad. Čelakovského. Vyšloť v Archivu pro přírodovědecké prozkoumání Čech, ve kterémž také spracování některých částí nižších kryptogamů českých uloženo, zejména řasy sladkovodní od Ant. Hansgirga, mechy jatrovkovité od Josefa Dědečka, lišejníky okolí německobrodského od J. Nováka a Myxomycety od Lad. Čelakovského ml. Kromě domácí flory našla u nás ještě květena bulharská povolaného badatele v osobě J. Velenovského. Vůbec však možná říci, že by novější česká vědecká literatura botanická mohla býti bohatější, kdyby ti čeští botanikové, kteří samostatná badání publikují, z ohledu na širší kruhy botanické nebyli často nuceni psáti německy L Č.

Související hesla