Diderot Denis

, francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista. Původně věřící křesťan, později zastánce deismu (Myšlenky filozofické). Oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky (Myšlenky o výkladu přírody); v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický (přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje. Ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty. Odmítal despotismus, hájil osvícenou konstituční monarchii. Břitký stylista a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz (Jakub fatalista, Jeptiška). Zájem o společenské a morální tendence se projevuje i v jeho estetice (Herecký paradox).

Ottův slovník naučný: Diderot Denis

Diderot [-ró] Denis, franc. filosof a spisovatel (* 1713 v Langres – † 1784 v Paříži). Pocházeje z rodiny řemeslnické vstoupil ve věku desíti let do jesuitské kolleje v rodném městě, ve studiích pak pokračoval na Collège d'Harcourt (nyní lycée St. Louis) v Paříži. Záhy zdráhal se proti úmyslu svých vychovatelů a vlastního otce vstoupiti do stavu kněžského, usadil se v Paříži a zde za poměrů velmi nuzných věnoval se oblíbeným studiím literárním a mathematickým. Tento život plný útrap a nesnází trval deset let. V té době živil se hlavně mathematickými hodinami nebo – skládáním kázání. R. 1743 pojal za manželku dívku nemajetnou (Anne Antoinette Champion) proti vůli vlastního otce. Téhož roku vydal Stonyanovy řecké dějiny v překladě francouzském. Nakladatelům svým učinil návrh, by vydali velkou franc. encyklopaedii, dílo původní a samostatné, jehož potřeba té doby ve franc. veřejnosti byla pociťována, tak že pokusy již se činily, přeložiti dílo cizojazyčné, Chambersovu Cyclopaedii. Návrh Diderotův byl přijat a redaktory jmenováni on a d'Alembert. Vláda k podniku tomu měla velikou nedůvěru, a zvláště některé menší spisy, obsahu choulostivého, jež Diderot mezi tím uveřejnil (Pensées philosophiques, Bijoux indiscrets, Lettre sur les aveugles), způsobily, že r. 1749 byl jat a přes čtvrt roku vězněn ve Vincennech u Paříže. První sešit slovníku vyšel r. 1751, a v několika měsících rozprodány ho dva tisíce svazků. Po té rozvinul Diderot činnost zimničnou v různých oborech spisovatelských a zaujal vynikající místo v tehdejším literárním ruchu franc. Po vyjití 7. svazku Encyklopédie zdvihla se pravá bouře odporu v kruzích klerikálních, a velké to dílo mělo jako kacířské státi se obětí plamenů. Dvůr, parlament, Sorbonna vystoupily proti podniku. Obhájců ubývalo, sám d'Alembert dal se zastrašiti a zřekl se účastenství. Diderot jediný vytrval a neohrožeností svou dokázal za účinné podpory šlechtice Ludvíka de Jaucourt, že v díle po krátké přestávce mohlo býti pokračováno. R. 1765 konečně za různých bezpečnostních úzkostlivých opatření se strany vlády vydána celá Encyklopédie (Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, 28 sv., doplněk o 5 sv. vyšel v Amsterdamě r. 1776–77 a Table analytique ve 2 sv. v Paříži r. 1780). Hmotné poměry Diderovy v této době byly neutěšeny. Chtěje pojistiti dospělé dceři své věno, zamýšlel prodati knihovnu svou. O tom se dověděla císařovna ruská Kateřina II., i kázala vyplatiti Diderovi za knihy jeho 15.000 fr. Mimo to vykázána mu roční renta 1000 fr. a vyhrazeno doživotní užívání knihovny; později renta byla nahrazena darem 50.000 fr. R. 1773 podnikl Diderot cestu ke dvoru císařskému do Petrohradu a pobyl tam od září 1773 do února 1774. Sychravé počasí severní málo mu svědčilo, a proto vrátil se přes Hollandsko do Paříže. kde věnoval se výhradně činnosti literární. Napsal zvláště dva pozoruhodné romány Jacques le fataliste et son maître a La religieuse, r. 1778 pak uveřejnil Essai sur les règnes de Claude et de Néron, práci pozoruhodnou, jež původně měla býti toliko úvodem k Lagrangeovu překladu děl Senekových, ale vzrostla ve studii samostatnou. Diderot zemřel raněn byv mrtvicí. V názorech svých vědeckých a filosofických jeví se nám Diderot povahou velmi nestálou, těkavou. – V povšechném vývoji jeho názoru možno rozeznávati trojí období: Nejprve jeví se nám věřícím křesťanem ve spise Principes de la philosophie morale ou essai sur ta verité et sur la vertu (1745). Opíraje se tu hlavně o názory Shaftesburvho ukazuje, že ctnosť nezbytně je sloučena s vírou v boha, sama pak je jedinou podmínkou pravého blaha. Hájí ve spise tomto oprávněnost theismu naproti deismu, nesmrtelnost i samostatnost duše lidské a svobodu vůle. Dvě léta na to změnil již názory své a vydal r. 1747 malý spis Promenade d'un sceptique, který hned po vyjití byl konfiskován a teprve r. 1821 v sebraných spisech Diderových uveřejněn. Je to parodie na sv. písmo Starého i Nového zákona i na všechny školy filosofické s výsledným názorem, ze neexistuje ni dobro ni ctnosť ve světě, a že slasť i sobectví jsou jedině platná hesla. Skepticismus tento byl přechodem ke druhému období života Diderova, v němž hlásí se otevřeně k deismu. Děje se tak v Pensées philosophiques (1748). Spis ten, jenž nejprve byl na rozkaz parlamentu spálen a teprve později v novém otisku vyšel, je namířen proti Pascalovi a tvrdí, že rozum nesmí se podvoliti zjevení. Metafysika rovněž nepodává nic dokázaného, v přírodní vědě však, jak Newton ji odhalil, lze nalézti nepopěrné důkazy o jsoucnosti boží a pevnou oporu deismu. Náboženství třeba zvoliti to, které nejvíce ve článcích svých s požadavky zdravého rozumu se shoduje. Přechod ke třetímu období označují spisy Lettre sur les aveugles (1749, fysiologie smyslů) a Lettres sur les sourds et muets (1751, o původu řeči): víra v boha není mu nutností. nýbrž pouhou věcí náhody a shody lidí mezi sebou. Určitě pak konečné názory Diderovy jsou vyjádřeny ve spise Pensées sur ľinterpretation de la nature, vydaném r. 1754. Opírá se tu o Leibnize tvrdě, že duše skládá se z atomů citlivostí opatřených. Není tvůrce nebo boha mimo svět, nýbrž hmota veškera jest živa, oduševněna, obdařena jsouc všeobecnou sensibilitou. Na nižších stupních oduševněnost tato jest jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Podobné názory vykládá i ve spisech: Sur la matière et le mouvement (1770) a Entretien entre d'Alembert et Diderot ou le rêve de ďAlembert (napsáno r. 1769, vydáno r. 1821). Konečným slovem vývoje Diderova jest jakýsi naturalistický pantheismus. »Vesmír jest veliký celek, individua jsou živly jeho, bůh pak jednotná duše vše pronikající a oživující.« – Diderot byl duch plný síly a tvořivosti, činnost jeho byla velmi rozsáhlá, ale příliš rozptýlena; byl veliký člověk i znamenitý myslitel, fysiolog, romanopisec, dramaturg i kritik. Úplné vydání jeho spisů pořídil Naigeon r. 1798 v 15 svazcích, byla v něm však ještě některá díla vynechána; druhé vydání obstarali Brière a Walferdin (1821–22 v 21 sv.). Nové vydání (Oeuvres complètes) vyšlo v Paříži r. 1875. Srv. E. Bersot, Diderot (1851); Ph. Damiron, Mémoire sur Diderot (1852); K. Rosenkranz, Diderot’s Leben u. Werke (Lipsko, 1866, 2 sv.); A. Collignon, D., sa vie et ses oeuvres (1875); E. Scherer, D., étude (1880); John Morley, Diderot and the encyclopaedists (Londýn, 1878 a 1886, 2 sv.). Dna.

Související hesla