Hodnota


1. obecný pojem pro všechno, čeho si ceníme nebo vážíme jako takového, ne jako prostředku k něčemu jinému. To, co je vzácné, čemu se člověk věnuje, za čím je ochoten jít, něco obětovat. Mnohé hodnoty jsou těžko slučitelné, a proto je vytvářena hierarchie hodnot. Studiem hodnot se zabývá etika a axiologie;
2. ekonomie veličina chápaná jako vlastnost statků: a) objektivní vlastnost statků nezávislá na hodnotících soudech hospodařících subjektů; její vznik a velikost jsou určeny výrobními náklady. Tato (objektivní) teorie hodnoty sice rozlišuje mezi užitnou a směnnou hodnotou, avšak užitná hodnota (vlastnost skýtající užitek, uspokojující určitou potřebu) je pro vysvětlení tvorby hodnoty a ceny bezvýznamná. Směnná hodnota je zde pojímána jako vzájemný poměr, v němž jsou statky směňovány. Vysoká užitná hodnota může být spojena s nízkou směnnou hodnotou (hodnotový paradox klasické teorie); b) výsledek hodnocení užitku daného statku ze strany spotřebitele. Tyto subjektivní hodnotové představy jsou určující pro ekonomické chování, a tím i pro tvorbu cen na trzích (subjektivní teorie hodnoty);
3. psychologie míra zájmu, žádoucnosti, preference, ocenění, které člověk spojuje s určitou ideou, osobou, věcí nebo cílem. Hodnota motivuje; jedinec touží se jí přiblížit, mít ji, v negativním případě se jí vyhnout. Hodnoty se mohou rozlišovat podle obsahu na estetické, poznávací, morální, biologické (zdraví), náboženské aj.; mohou být pozitivní nebo negativní, absolutní (samy o sobě cílem) a relativní (instrumentální). Hodnoty se vytvářejí v procesu socializace člověka a vytvářejí v průběhu života hierarchii, systém.

Ottův slovník naučný: Hodnota

Hodnota jest výraz pro národohospodářský pojem úzce souvisící s cenou, jenž utvořen byl teprve v padesátých létech, kdežto dříve po příkladu ruském užívalo se v témže smyslu slova »cennost«. Řeč obecná užívá dosud ještě všude, kde jiné jazyky mají slova Wert, valore, valeur, value a pod., slova cena (Preis, pretium) nebo rčení »to za to stojí« a v přeneseném smyslu váha a pod. Rozeznává se hodnota ve smyslu subjektivném, t. j. kterou má jistý statek pro jistou osobu, a hodnota objektivná, t. j. kterou má nějaký statek za jistých poměrů společenských pro lidi vůbec. Objektivních hodnot jest několik, z nichž však jen hodnota směnná náleží do národního hospodářství; jinak užívá se slova hodnota v objektivním smyslu také v mathematice (na př. decimální hodnota číslic) a j. V němčině mluví se ještě o Heizwert, Nährwert, kdežto my říkáme výhřevnost, výživnost a pod. Další důležité rozdělení jest na hodnotu spotřební neb užitnou a hodnotu směnnou. Prvnější vyrozumívá se zpravidla způsobilost jistého statku ukojiti nějakou potřebu lidskou, tedy tolik jako slovem užitečnost, kdežto hodnota směnná jest způsobilost jistého statku býti zaměněnu za jiné statky. Obojí hodnota může býti buď subjektivná neb objektivná. Hodnota spotřební dělívala se také na konkretnou a abstraktnou; kdežto touto vyrozumívala se h., již mají jisté druhy statků následkem své způsobilosti k ukojování jistých druhů potřeb (tedy zase tolik co užitečnost), byla konkretnou h., kterou má určité množství jistého statku pro určitou osobu, tedy tolik co subjektivná hodnota spotřební. Mezi statky, které nás obklopují, jedny jsou takové, jež si lidé přivlastňují, drží, před zkázou ochraňují, jiným jen za úplatu (statky, peníze) přenechávají, druhé však takové, jež si nikdo nepřivlastňuje, jichž se nešetří atd. O prvnějších říkáme, že mají hodnotu, o druhých, že jí nemají. Věda národohospodářská, jejíž úkolem jest toto rozdílné chování lidí k různým statkům nebo i k týmž statkům v různých dobách a na různých místech vysvětliti, zápasí se záhadou touto již více než sto let aniž dosud našla rozřešení, které by všeobecně uspokojovalo. Kdo poprvé začne přemýšlet o původu hodnoty, bude jej asi v prvé řadě hledati v užitečnosti. Neboť žádná věc nemá hodnoty, jež není neb aspoň nepokládá se za užitečnou. Avšak přihledneme-li blíže. shledáme, že jsou mnohé věci velmi užitečné, ba pro život náš nezbytné, které přece nemají hodnoty, na př. voda, vzduch. Naproti tomu učí nás zkušenost, že všecky věci, které mají hodnotu, chceme-li jich nabýti, vyžadují od nás jisté oběti, náklad zvané. Theorie klassická, která se první touto záhadou zevrubněji obírala (Ad. Smith, Ricardo, J. St. Mill a četní jiní oekonomiste angličtí, francouzští, italští, němečtí a j.), vypomohla si tím, že rozeznávala dvojí hodnotu: spotřební a směnnou. První přikládala statkům, které jsou sice užitečny, ale jejichž nabytí nevyžaduje žádné oběti, druhou těm, jejichž nabytí vyžaduje obětí. Výšku hodnoty směnné určovala pak různě podle toho, jde-li o statky libovolně vyrobitelné neb o t. zv. statky vzácné, jichž nelze vůbec nebo dle libosti vyráběti (staré obrazy, vzácná vína a p.). Kdežto u těchto statků prohlašovala za rozhodný pro hodnotu poměr mezi poptávkou a nabídkou, odvozovala hodnotu statků prvních od nákladů nutných k opětnému vyrobení toho kterého statku. K nákladům počítají se mzda, úrok kapitálový (profit) a renta pozemková. Theorie tato má tu podstatnou vadu, že nic nevysvětluje; neboť t. zv. zákon nabídky a poptávky jest metafysická pomůcka, která sama potřebuje vysvětlení, a tvrzení, že hodnota řídí se náklady, odporuje velmi často zkušenosti (zkažený kabát, loď, která nemůže plovati, a pod.). Mimo to již Ricardo dokázal, že výška renty pozemkové řídí se cenou plodin a nikoli naopak, následkem čehož rovnice h = m + ú + r (h = h., m = mzda, ú = úrok, r = renta) jest vlastně identickou rovnicí h = h, která tedy ničeho nevysvětluje. Avšak i kdyby správné bylo, že hodnota výrobků řídí se hodnotou nákladu, nastane otázka, čím řídí se h., nákladů, tak že záhada, o niž jde, touto theorií není rozřešena, nýbrž jen o jeden krok do zadu posunuta. Odnožím theorie klassické jest theorie socialistická, která taktéž přihlíží jen k hodnotě směnné. Marx, který se ji snažil deduktivně odůvodniti, rozumuje takto: Poněvadž dva statky v jisté době a na jistém místě vždy v určitém poměru se vyměňují, musí míti něco společného, co jest v obou statcích rovné. A poněvadž prý tímto spoléčným není ani nějaká přirozená vlastnost, ani hodnota spotřební, může prý to býti jen ta okolnost, že oba statky jsou výrobky stejné práce lidské. Práce lidská (společensky nutná) jest tedy pramenem a měřitkem hodnoty statků. Logika těchto dedukcí jest velmi chatrna; neboť předně nevyměňují se statky proto, že mají stejnou hodnotu, nýbrž proto, že kupující i prodávající jim přikládají různou hodnotu, a dále není pravda, že statky nemají nic jiného společného nežli to, že jsou výrobky lidské práce, poněvadž jednak jest mnoho statků, které ani nejsou výrobky lidské práce, jednak mají zajisté všecky společné to, že jsou přírodninami Jako theorie klassická tak i tato theorie nalézá se velmi často v odporu se zkušeností. Jedinými přívrženci jejími jsou socialisté, kteří ji přijali jako dogma tvořící základ jejich programmu hospodářského, jehož nezkoumají, nýbrž v něž pouze věří. V posledních 25 létech vznikla a nabývá stále většího uznání theorie hodnoty, která dle hlavních svých šiřitelů (professorů rakouských universit) nazývá se theorií rakouskou nebo theorií hraničného užitku. Hlavní zásluha této theorie jest, že založila základní poučky vědy národohospodářské na psychologii, ukázavši zejména, kterak většina našich potřeb ukojuje se pozvolna, při čemž každý následující úkoj působí menší slasť nežli úkoj předchozí, týmž množstvím statku způsobený, a že slasť úkojová klesnouti může na nullu, ba obrátiti se při dalším ještě ukojování ve strasť (hnus). Dle této theorie připisujeme hodnotu jen konkretným statkům a konkretným jich množstvím, a to tak velikou, jak velká jest slasť, jejíž způsobení, nebo strasť, jejíž zapuzení, nebo všeobecně, jak naléhavá jest potřeba, jejíž ukojení závisí na statku, jehož hodnotu máme určiti. Jde-li o jisté množství statků sloužících k ukojení potřeby dílné nebo většího počtu potřeb různé naléhavosti, přikládáme jednotce toho statku hodnotu odpovídající nejméně naléhavé z těch potřeb, jejichž ukojení množstvím statku na snadě jsoucím jest zabezpečeno, poněvadž, pozbudu li jedné jednotky tohoto statku, nenechám zajisté neukojenu potřebu nejnaléhavější, nýbrž potřebu nejméně naléhavou, následkem čehož tedy na jedné jednotce statku skutečně závislou jest jen ta potřeba, která mezi potřebami ukojenými jest nejméně naléhavá. Proto nepřikládáme jednotce statku užitek nejvyšší, nýbrž t. zv. užitek hraničný (Grenznutzen, final degree of utility). Hodnota každé jednotky z daného množství statku jest stejná jako hodnota jiné jednotky, avšak hodnota celého množství nerovná se součinu z hodnoty jednotky a počtu jednotek, nýbrž součtu hodnot všech jednotek, které tím více stoupají, čím více ubývá množství statku. Že tomu tak, potvrzuje zkušenost, učíc nás, že malé množství vody z potoka nemívá hodnoty nebo jen malou, kdežto celý potok mívá dosti značnou hodnotu. Statky volné nemají hodnoty, poněvadž jich jest tolik, že není obavy, že by po ztrátě množství, o něž běží, nějaká potřeba zůstala neukojena. Stane-li se však, že na jistém množství jinak volného statku závislým se stane ukojení nějaké potřeby (měch vody v poušti), nabude toto množství statku hodnoty mnohdy dosti značné. Ve smyslu této theorie, již pokládáme ze všech dosavadních theorií hodnoty za nejsprávnější, jest tedy hodnota hospodářská (subjektivná) ta důležitost, kterou jistá osoba přikládá konkretným množstvím statků, o nichž soudí, že na disponování jimi závisí dosažení nějakého jejího blaha (nabytí slasti, zapuzení strasti). Dle této theorie jest hodnota statků ku přímému ukojení potřeb našich sloužících (t. zv. statků prvního řádu) rozhodnou pro hodnotu statků, z nichž se ony vyrábějí (t. zv. statků druhého a vyššího řádu), na př. hodnota chleba pro hodnotu mouky, peci pekařské atd., či jinými slovy: hodnota výrobků určuje hodnotu nákladu a nikoli naopak. Poněvadž pak ku každé výrobě třeba jest práce a tato působí nám strasť, rovná se hodnota statků druhého řádu slasti na výrobku závislé méně strasti práce výrobní. Slouží-li nějaký statek druhého řádu k výrobě několika statků prvního řádu (t. zv. statků příbuzných, které mají nestejnou hodnotu, řídí se hodnota jednotky statku druhého řádu – dle známého nám již pravidla – dle hodnoty jednotky onoho statku prvního řádu, který mezi těmi, k jehož výrobě zásoba statku druhého řádu stačí, jest nejméně cenný. Toť tak zvaný zákon nákladový ve smyslu theorie hraničného užitku. Hodí-li se jistý statek za statek prvního nebo druhého řádu, nemůže ovšem hodnota jeho jako statku druhého řádu klesnouti pod tu míru, kterou má jako statek řádu prvního. Jestliže množství práce na snadě jsoucí nestačí na vyrobení tolika statků, aby hraničný užitek jednotky klesl tak nízko, že by ani nepřesahoval strasť pracovní, řídí se hodnota práce taktéž hodnotou výrobku a rovná se této hodnotě méně hodnoty statků druhého řádu k výrobě potřebných. Vyrábí-li však osoba nějaká za stejné strasti pracovní statky různé hodnoty, řídí se hodnota práce její dle oné hodnoty, jež mezi hodnotami těchto statků jest nejmenší, při čemž ovšem nejnižší hranici tvoří užitek rovnající se strasti pracovní. Hodnota subjektivná, o níž dosud jednáno, jest také rozhodující pro tvoření se cen. Sejdou-li se na př. dvě osoby, z nichž jedna chce prodati a druhá koupiti koně, bude směna (koupě a prodej) jen tehdy možná, když kupec přikládá koni větší hodnotu nežli majitel tohoto koně. Přikládá-li tedy kupec koni hodnotu stejnou, jako 300 zl., prodávající ale jako 200 zl., může dojíti ke směně, a cena musí býti větší než 200 zl., neboť by jinak prodávající neměl žádné pohnutky ku prodeji, ale menší nežli 300 zl., poněvadž by zase jinak kupující neměl pohnutky ke koupi; kde se mezi hranicemi těmi ustanoví, bude záležeti na zručnosti stran ve smlouvání. Sejdou-li se na trhu tři majitelé koní, kteří přikládají svým koňům stejnou hodnotu, jako 200 zl., resp. 230 zl., resp. 250 zl., a pět kupců, kteří přikládají koňům hodnotu stejnou, jako 180 zl., resp. 220 zl., resp. 240 zl., resp. 260 zl., resp. 300 zl., budou se moci prodati jen dva koně, a to za stejnou cenu, která bude o něco větší než 240 zl. a o něco menší nežli 250 zl. K vyložení jednotné ceny jest tedy pojem směnné hodnoty zcela zbytečný. Ve smyslu přeneseném vyrozumívají se hodnotami také cenné papíry. Velmi poučný přehled téměř všech theorií hodnoty nalézti lze ve spisech: Zuckerkandl, Zur Theorie des Preises mit bes. Berücksichtigung der geschichtl. Entwicklung der Lehre (Lipsko, 1889); Alessio, Studi sulla teorica del valore (Turin, 1890); V. F. Zalěskij, Učenie o proischoždenii pribyli na kapital. Otděl 1. Učenie o cěnnosti (Kazaň, 1893). O hodnotě dle klassické theorie viz zejména: J. St. Mill, Principles ofpolitical economy; o socialistické theorii: Marx, Das Kapital; o theorii hraničného užitku: Menger, Grundsätze der Volkswirthschaftslehre (Vídeň, 1871);Jevons,Theory of political economy (2. vyd. Londýn, 1879); L. Walras, Economie politique pure (2. vyd. 1889); Wieser, Ursprung und Hauptgesetze des wirtschaftlichen Wertes (Vídeň, 1884); týž, Der natürliche Wert (t., 1889); BöhmBawerk, Grundzüge der Theorie des wirtschaftlichen Güterwertes (»Jahrb. f. Nat. Ökon. u. Statistik, 1886). V české literatuře: Kaizl, Národní hospodářství, $$. 4. a 32. – 35. (Praha, 1883) a Hospodářská theorie hodnoty (»Athenaeum« VII.), kdež se vykládá nesprávná theorie Schäffleova. Č-l. Hodnota veličiny v mathem. vyjadřuje se poměrným číslem udávajícím, kolikrát jest v dané veličině obsažena stejnorodá s ní jednotka či míra. Hodnota jest číslem buď vystižena úplně, přesně, nebo jen neúplně, příbližně. Na př. je-li poloměr kruhu r, jest obvod pravidelného šestiúhelníka vepsaného o = 6 r (hodnota přesná), obvod kruhu O' = 22/7 r (hodnota přibližná, approximativní). Hodnota veličiny jest buď stálá (konstantní) nebo proměnná (variable). Tak ve výrazu pro plochu kruhu K = πr2 jest π = 3,14159... hodnota stálá, r i K hodnoty proměnné. Hodnota veličiny proměnné může za určitých podmínek blížiti se určité hodnotě mezné (limitě); na př. roste-li n do nekonečna, spěje výraz (1+1/n)n k hodnotě mezné e = 2,71828.... Každému číslu přísluší hodnota převratná (reciproká); zlomek a/b má hodnotu převratnou b/a. Sd.

Související hesla