Osmanská říše

, otomanská říše – turecká říše, založená v roce 1299 Osmanem I. (po rozpadu říše Seldžuků na severozápadě Malé Asie). Jeho syn Organ (vládl 1326 – 59) se zmocnil Bursy (která se stala hlavním městem), Nikodemie a Níkaje. 1354 získal první evropskou državu (Galipoli). Zřídil sbor stálé pěchoty (janičáry) a razil vlastní mince. Ve službách byzantského císaře se 1352 – 57 vylodil na evropském břehu a pronikal na Balkán. Organův nástupce Murad I. (vládl 1359 – 1389) dobyl 1361 Adrianopolis (Edirne), z níž vytvořil nové sídelní město. V roce 1363 v bitvě na řece Marici osmanská říše porazila vojska papežského spolku a obsadila většinu Bulharska. 1389, po vítězství na Kosově poli, získáno Srbsko, poté Makedonie. Současně připojována území v Malé Asii (po Ankaru), kde byly zřizovány správní jednotky (sandžaky). Za sultána Bajezida I. dobyto východní Řecko a Anatólie po Erzindžan. Zkázu přinesla porážka v bitvě s Timurem Lenkem u Ankary v roce 1402. Obnovitel státu Mehmed I. Čelebi s pomocí balkánských provincií získal zpět většinu ztracených území v Malé Asii do 1421. Jeho syn Murad II. postupoval v Malé Asii a na Balkáně (Valašsko se stalo vazalským státem). 1444 zvítězil u Varny nad vojsky evropské koalice vedené králem Vladislavem Jagiełłem. 1453 Mehmed II. Dobyvatel dobyl Konstantinopol (Istanbul), který se stal novým centrem státu. Vydán zákoník jako základ státní správy (vzor pro zákoníky v dalších obdobích), byly vytvořeny základy pro řízení armády (státní s profesionálním jádrem stálých sborů), měst, řemesel ap. Určeno právní postavení obyvatelstva podle vyznání s vymezením daňových povinností, jejichž plnění se vyžadovalo. Stát založen na vojensko-lenním systému; zaměřen na udržování silné armády, jež byla hlavní oporou státní moci. Rozkvět kultury zčásti ovlivněn Evropou (renesance). Návrat k rozhodnému vlivu islámu za Bajezida II. (po 1481). Jeho syn Selim I. tvrdě potlačil ší’itská hnutí v Malé Asii a obrátil výboje na východ; 1514 porazil Safíjovce a 1516 – 17 egyptské mamlúky: Sýrie a Egypt se staly provinciemi. Z Egypta převezl do Istanbulu posledního chalífu; jeho titul si přisvojil. Vláda jeho syna Sülejmana I. považována za vrchol osmanských dějin. Říše sahala od střední Evropy a severní Afriky po Kavkaz, Írán a Jemen; Černé moře bylo nazýváno osmanským mořem. Vojenské úspěchy a spolehlivá organizace státu přinesly hospodářský a kulturní rozkvět. Odpoutání od íránských vzorů usnadnilo v 19. stol. osmanským Turkům přejímat evropské kulturní projevy. V 17. stol. rozsah území zachován, ale hospodářské problémy vedly k lidovým vzpourám. V roce 1683 po porážce u Vídně rychlý ústup. 1686 vyklizen Budín a 1699 karlovickým mírem trvale ztraceny Uhry. Nástup Ruska způsobil vyklizení pozic severně od Černého moře. Vláda Ahmeda III. (1703 – 30) byla spojena se zvýšenou péčí o kulturu a vzdělanost (zřizovány školy, založena tiskárna). V důsledku vojenských neúspěchů povoláni instruktoři z Francie s cílem provést reformy ve státním zřízení a v armádě. Během krymské války finanční půjčka od Velké Británie znamenala zadlužení a cestu k hospodářské i politické závislosti na evropských mocnostech. Reformy 1856 a 1876 – 88 přinesly konstituční a parlamentární zřízení. Od 2. pol. 19. stol. byla osmanská říše předmětem východní otázky. 1908 dosáhli turečtí reformátoři (strana Ittihad ve terakki; viz též mladoturecká revoluce) obnovení ústavy. Po odchodu Abdülhamida II. 1909 vláda v rukou nacionalistické strany Ittihad ve terakki, která vstoupila do 1. světové války na straně centrálních mocností. V létě 1918 vystřídal Mehmeda V. Rešada Mehmed VI. Vahideddin, který 30. 10. 1918 podepsal v přístavu Mudros kapitulaci. Říše rozdělena na teritoria pod správou vítězných spojenců; osmanská říše zanikla v roce 1922.

Související hesla