Cromwell Oliver

, anglický státník a politik; otec R. Cromwella. Zpočátku nejvýznamnější puritánský odpůrce stuartovského absolutismu, v letech 1628 – 29 člen parlamentu, od 1640 Dlouhého parlamentu. Po vypuknutí občanské války 1642 – 46 organizoval parlamentní vojsko a podílel se na vytvoření Armády nového vzoru (New Model Army). V roce 1644 zvítězil nad roajalisty u Marston Moore, 1645 u Naseby. 1648 po porážce Karla I. se zasadil o vyhnání presbyteriánů z parlamentu a souhlasil s popravou krále v roce 1649. Po vyhlášení republiky 19. 5. 1649 stál Cromwell v jejím čele jako předseda státní rady. Potlačil opozici z řad levellerů a diggerů, v letech 1649 – 52 dobyl Irsko a Skotsko. Vítězné války 1652 – 54 s Nizozemskem a 1655 – 58 se Španělskem položily základ pozdějšího velmocenského postavení Anglie. Frakční boje uvnitř parlamentu řešil několikrát jeho rozpuštěním; 1653 se prohlásil doživotním lordem protektorem Anglie, Skotska a Irska. Nabízenou korunu v roce 1657 odmítl, ale svým nástupcem jmenoval syna Richarda. Cromwellem vydaná ústava jej přežila jen o několik měsíců.

Ottův slovník naučný: Cromwell Oliver

Cromwell: Cromwell Oliver, státník anglický a lord-protektor republiky (*1599 v Huntingdoně – †1658 v Londýně), byl synem Roberta Cromwella, který vychoval syna ve směru přísně puritánském. Pobyv r. 1616 – 17 na Sydney-Sussex-College v Cambridgei, připravoval se na »Inn of court« (právnické kolleji) v Londýně k advokacii, avšak oženiv se r. 1620 s Alžbětou Bourchierovou, vrátil se na statky své a žil po některý čas v zátiší. Zásady puritánské, jež byly v odporu k náboženské strojenosti Stuartovců, i přátelské styky s Pymem a Hampdenem hnaly jej neodolatelně v opposici proti vládě a dvoru. R. 1628 vyslán jest rodným městem do parlamentu, kdež se připojil k puritánské opposici a když parlament r. 1629 od Karla I. byl rozpuštěn, stal se v Huntingdoně smírčím soudcem. R. 1631 přestěhoval se do St. Ivesu, r. 1636 do Ely a hájil všady staré zřízení municipální proti novému právu městskému, jímž ustanovováni doživotní radové městští, a vystupoval při tom tak bezohledně, že byl několikráte vládou stíhán. Za to však získal si obecnou náklonnost lidu. R. 1640 zvolen v Cambridgei opět do parlamentu, v němž puritánská opposice měla převahu, a po rozpuštění jeho vyslán téhož roku do »dlouhého parlamentų, kde ostré řeči jeho proti libovůli dvora budily velikou pozornost. V náboženských otázkách ujímal se vřele Skotů a učinil s Haslerighem návrh, kterým žádáno zrušení zřízení episkopálního; mimo to provedl svůj návrh, aby nadále parlament a nikoli král propůjčoval vrchní velení nad zemskou milicí, načež je obdržel hrabě Essex. Po státním převratu Karlově 4. led. 1642 chopil se Cromwell s ostatní opposicí meče, organisoval v hrabství cambridgeském ozbrojené čety dobrovolnické, opatřoval je na vlastní útraty zbraněmi a zmocnil se v Cambridgei zbrojnice i stříbra určeného pro dvůr královský. V říjnu 1642 bojoval u Edgehillu pod Essexem jako kapitán cambridgeských jezdců, pracoval v zimě horlivě o vojenské organisaci vých. hrabství anglických, dal opevniti Cambridge a sjednal jednotu vých. hrabství, která se záhy stala hlavní oporou strany revoluční. Povýšen za plukovníka podnikal výpravy po vých. Anglii, a v krátké době byla moc králova v končinách oněch pod. vrácena. Jízda Cromwellova byla jádrem vojska revolučního; skládajíc se ze svobodných statkářů, kteří se dobře mohli vyzbrojiti na vlastní útraty a sloužiti bez žoldu, byla výborně vycvičena a ovládána náboženským nadšením. S vojskem tím, jež zváno Ironsides (železné boky), rozprášil Cromwell r. 1643 u Granthamu a Gainsboroughu zástupy vévody z Newcastlu, vypudil jej z celého hrabství lincolnského, začež se mu dostalo hodnosti generallieutenanta, a zničiv r. 1644 u Long-Marston-Mooru jízdu Ruprechta Falckého, rozhodl vítězství vojska revolučního. Východ a sever Anglie byly bitvou touto pro Karla I. úplně ztraceny. Populárnost Cromwellova, jíž úspěchy svými nabyl, sesílila značnou měrou independenty ve vojště i v parlamentě, avšak naproti nim vzniklo sdružení aristokraticko-presbyteriánsko-skotské (Skotsko spojilo se s angl. parlamentem proti králi r. 1643 a Cromwell podepsal smlouvu mezi nimi uzavřenou). Aby zabránil mocnému vzrůstu odpůrců independistických, obžaloval Cromwell po bitvě u Newbury r. 1644 lorda Manchestera, vůdce presbyteriánů, ze zrady, poněvadž prý Karla I. nechal uniknouti, a spor tento přenesen záhy v parlamentě na pole politické a náboženské. Záměr odpůrců svých, aby jako rušitel dobré shody mezi oběma národy byl dán v obžalobu, zmařil Cromwell tím, že dal v parlamentě podati návrh, aby žádný člen parlamentu nesměl zastávati hodností ani ve vojště, ani ve správě občanské. Návrh tento byl přijat, hrabě Essex pozbyl následkem toho vrchního velení a independenti dostali do rukou svých reorganisaci armády; Cromwellovy pluky staly se vzorem nového vojska. Zvláštním nařízením (10. kv. 1645) a později na žádost důstojnictva jmenován velitelem jízdy pod vrchním velením Fairfaxovým a v rozhodné bitvě u Naseby (14. června 1645) dobyl s Fairfaxem úplného vítězství nad králem, jenž pak odhodlal se hledati pomoci u Skotů. Cromwell byl nyní pánem Anglie, ve vojště i v parlamentě rozhodoval jeho vliv a poněvadž tím byl ohrožen právě tak skotský covenant, jako presbyteriánský parlament, spolčili se proti němu a independentům Skotové, město Londýn, zbytek horní sněmovny a presbyteriánské církevní shromáždění ve Westminsteru-Skotové vydali následkem toho krále Karla Angličanům a v krátce vzplanul boj mezi vojskem a parlamentem. Parlament, převahou presbyteriánský, chtěl odstraniti independenty z vojska a toto rozpustiti, ale vojsko odpovědělo mu vzdorným manifestem, brzo na to odvedením krále do tábora, požadovalo úplnou bezpečnost pro sebe, zrušení trvalého parlamentu i zavedení parlamentu periodického; aby pak požadavkům svým dodalo důrazu, dalo se na pochod k Londýnu. Parlament po volil independentům skoro ve všem, a posléze podrobil se i Londýn. Cromwell poznal, že s presbyteriány v parlamentě se nedohodne, a snazším zdálo se mu býti dorozumění s králem Karlem I., který ve věcech náboženských jevil dosti snášelivosti. Vyjednával s ním, avšak výstřední živly ve vojště vystoupily proti Cromwellovi rozhodně; vyčítalo se mu, že zrazuje vojsko i národ, vojenská rada zamítla úmluvu jeho s Karlem, a Cromwell poznav též ze zachycených listů, že král jednal neupřímně, odvrátil se od něho a přilnul tím těsněji k vojsku. Proti králi jednaly nyní parlament i vojsko společně. K řízení státu zvolen výbor o 21 členech (Grandees), mezi nimiž i Cromwell, který se marně pokoušel sjednotiti independenty a presbyteriány. Podvrátiv moc strany královské v již. Walesu, pospíšil k severu, porazil anglické a skotské royalisty ve třech bitvách u Prestonu (1648), vtrhl potom do Skotska a pomohl tam straně své ku vládě. Poněvadž pak parlament hleděl přece docíliti shody s králem Karlem a nedbal při tom Cromwella aniž vojska, kteří neústupně se opírali jakémukoli dorozumění s králem, zakročil Cromwell mocí a vyloučil 6. pros. 1648 většinu členů z parlamentu, načež zbytek zvaný »kusý parlament«, zasedal dále a podroboval se slepě vůli vojska; král k žádosti vojska dán v obžalobu a 30. ledna 1649 popraven. Na to odstraněna horní sněmovna, zrušeno důstojenství královské, prohlášena republika a 14. února ujala se výkonné moci státní rada, zvolená dolní sněmovnou a nadaná rozsáhlou pravomocí. Cromwell, kterýž byl členem státní rady a časem jí předsedal, udržoval ve vojště přísnou kázeň a připoutal je úplně ke své osobě; uvoliv se podrobiti Irsko a opatřen nejvyšší mocí vojenskou i civilní, provedl úkol tento do r. 1650 s barbarskou ukrutností, dávaje v dobytých městech vražditi obyvatelstvo nebo prodávaje je za otroky americkým plantážníkům. Brzo po návratu jeho do Londýna prohlášen ve Skotsku Karel II. za krále; Cromwell, který po odstoupení Fairfaxově stal se vrchním velitelem vojska a vyloučil z něho veškery živly presbyteriánské, porazil Škoty r. 1650 u Dunbaru, zmocnil se Edinburka i jiných měst, a když Karel II. r. 1651 vtrhl do Anglie, zničil vojsko jeho u Worcesteru. Ostrov Man, dotud samostatný, spojen jest s republikou, a také zámořské osady ji uznaly. Navigační akta, prohlášená r. 1651 parlamentem, učinila Anglii královnou moří a ochromivši značnou měrou obchod hollandský způsobila dlouholetou válku mezi oběma národy (od r. 1652), ve kteréž loďstvo anglické mocně se sesílilo a nabylo znamenité převahy nad loďstvy ostatních států námořních. R. 1652 vymohl Cromwell na parlamentu obecnou amnestii pro přívržence Stuartovců, čímž mnohého z nich získal pro nové poměry a zastavil další válku občanskou. Avšak vítězná armáda domáhala se znenáhla úplného převratu a trvala na požadavku, aby parlament byl rozpuštěn a nahrazen zástupci směru přísně independistického, až Cromwell utvrzován svými rádci Lambertem a Harrisonem v nechuti k dosavadní sněmovně, dal ji 20. dubna 1653 vojáky svými rozehnati, načež bez otálení také státní radu rozpustil. Ani ruka v celé zemi nehnula se pro věc parlamentu a státní rady, i loďstvo podrobilo se novým poměrům. Cromwell ustanovil státní radu o 13 členech, jíž sám předsedal, a svolal na 4. květen 1653 zákonodárné shromáždění, zvané »Barebone-Parliament«, ale ten byl by se svými opravnými pokusy podvrátil veškeren řád v zemi, načež Cromwell další jeho jednání zastavil a zachránil tím zemi před anarchií. Parlament odevzdav dne 12. pros. 1653 moc svou Cromwellovi, rozešel se, a den na to prohlásila válečná rada Cromwella za lorda-protektora republiky Anglické, Skotské a Irské; moci diktátorské nebo důstojnosti královské Cromwell opatrně se vystříhal. Státní rada, složená hlavně z vysokých hodnostářů vojenských, a parlament, opatřený rozsáhlými právy konstitučními obmezovaly moc protektorovu. Cromwell ubytoval se ve Whitehallu, cizina uznala novou ústavu, se Švédskem uzavřen spolek, Hollandsko podrobilo se navigačni aktě a vyloučilo rod Oranienský, hlavního podporovatele Stuartovců, z veřejných hodností a smlouvou s Dánskem otevřen Angličanům Sund; moc Cromwellova byla takto na všech stranách utvrzena a docela i Francie a Španělsko ucházely se o jeho přízeň. Mnohem obtížnější byly poměry vnitřní. Ačkoli Cromwell dal osobu a důstojnost svou prohlásiti za nedotknutelnou a při volbách značným nátlakem působil na voličstvo, přece počal nový parlament otřásati novou ústavou, osvojoval si jako zástupce národa nejvyšší moc, kteréž i protektor měl býti podřízen žádal omezení moci jednotlivých úřadův a odmítal úplně dědičnost protektorátu a j. Cromwell vynutil sice svými vojáky 12. září na většině členů písemné uznání ústavy i přísahu věrnosti, ale přes to byla opposice tak mocna, že protektor 22. ledna 1655 parlament rozpustil. Bývalí stoupenci jeho spatřovali v něm nyní usurpátora, strana královská ukládala o jeho život, na různých místech v zemi propukaly vzpoury atd. a za takovýchto poměrů nezbývalo Cromwellovi k udržení moci, než vojenský despotismus, k němuž nyní sáhl. Anglie rozdělena ve 12 obvodů vojenských, spravovaných generalmajory, kteří měli rozsáhlou pravomoc vojenskou i občanskou. Vláda jeho měla ráz přísně protestantský, nepřiznávajíc ani katolíkům, ani anglikánům oprávněnosti, avšak byla zase tak dalece snášeliva, že jiných vyznání nepronásledovala. Protestantismus byl Cromwellovi také vůdčí zásadou v politice zahraniční. Vešed ve styk se Švýcary, od nichž v Curichu byl prohlášen za protektora všech protestantův, a ujistiv francouzské Hugenoty svou podporou, vyjednával s Francií, od níž požadoval Dunkerku ve španělském Nizozemsku, a se Španělskem, jež mu k franc. Calais mělo pomoci. Kardinál Mazarin nabídl Cromwellovi velké subsidie, kdežto se Španělskem se jednání rozbilo, načež r. 1654 odňata Španělům Jamaika; když pak Mazarin svolil též k vypovězení Stuartovců z Francie a zakročil ve prospěch protestantů v Turině, podepsán r. 1655 mír mezi Anglií a Francií. K válce se Španělskem, která dosud vedena v Západní Indii, a kterou Cromwell zamýšlel nyní přenésti do Evropy, bylo nutno svolati parlament, aby povolil potřebných peněz, a když přese všechen nátlak zvítězilo mnoho nepodajných republikánů, zakázal Cromwell se svolením státní rady více než 100 poslanců přístup do sněmovny. Parlament povolil na válku se Španělskem 400.000 lib. sterl, a vydal mimo to zvláštní zákon pro osobní bezpečnost Cromwellovu. Poněvadž pak pod vládou Crovou panoval v zemi klid a pořádek, pomýšleno na to, aby tento stav byl utvrzen, i navržena v parlamentě změna ústavy, kterou měl býti protektorovi a parlamentu trvale vymezen obor působnosti a zřízena nová sněmovna horní; mimo to dne 25. března usneseno 123 hlasy proti 61 obnoviti důstojnost královskou a nabídnouti ji Cromwellovi. Po delším rozmýšlení Cromwell korunu zamítl, avšak přijal nejvyšší moc výkonnou s právem ustanoviti si svého nástupce, načež zrušena válečná rada a generalmajorové složili své hodnosti; ve skutečnosti tedy požíval Cromwell plné moci královské a také parlament musil mu přísahati věrnost. Skvělé vítězství nad španělským loďstvem, jehož admirál Blake u Teneriffy dobyl, dodalo Cromwellovi nového lesku, s Mazarinem vyjednáváno neustále, aby král švédský Karel X. Gustav, jenž právě dobýval Polska, byl povzbuzen k útoku na dědičné země rakouské, povstalcům v Uhrách i Sedmihradsku slíbena pomoc a konečně uzavřena s Francií smlouva na výboj proti Hollandsku, jež bylo shromáždištěm všech uprchlíkův anglických, i proti Španělsku; plodem této činnosti bylo dobytí Dunkerku r. 1658, který potom osazen od Angličanů, i uhájení Jamaiky proti Španělům, naproti tomu nezdařil se záměr Cromwellův, vyloučiti rod Habsburský z císař. trůnu říše Římsko-Německé. Ve vnitřních poměrech trvaly obtíže dále; parlament r. 1658 postavil se opět v rozhodnou opposici k monarchické autoritě protektorově a útočil na nově zřízenou horní sněmovnu tak, že jej Cromwell 4. února musil rozpustiti. Tyto nezdary, neustálé úklady proti životu jeho i nehody v rodině podryly zdraví Cromwellovo úplně a 3. září 1658 podlehl konečně dlouhé chorobě. Mrtvola jeho pohřbena s královským přepychem v opatství Westminsterském, avšak po restauraci Stuartovců byla r. 1661 vláčena do Tyburnu k šibenici, a když jí uťata hlava, která potom vetknuta na cimbuří Westminster-Hallu, zahrabána pod šibenicí. Cromwell byl muž ducha mohutného, nadšený protestant, avšak dovedl vždy vášně a žádosti své ovládati chladným, vypočítavým rozumem. Ačkoli byl jen prostý, venkovský statkář, přece znenáhla vynikl takovými schopnostmi válečnickými a státnickými, že byl úplně s obtížnou úlohu, státi v čele státu revolucí rozervaného a imponovati skoro celé Evropě. S obdivuhodnou statečností i houževnatostí sledoval vytčený cil, jakmile jej uvážil i potřebu jeho uznal a nelekal se překážek. Osobní povahou byl muž prostý, dobromyslný a veselý, a žil i v nejvyšší hodnosti prostě jako kterýkoli občan. Miloval hudbu i umění, podporoval vědy, založiv universitu v Durhamu, a byl sám některý čas rektorem university cambridgeské. V dějinách byl posuzován velmi různě: nejbližší doba zatratila jej jako netvora, jiní dějepisci vylíčili jej za bezohledného tyrana, a teprve v nejnovější době dostalo se mu spravedlivého posouzení, ačkoliv i tu byl často ještě prohlašován za pokrytce a licoměrníka, jemuž nadšení náboženské bylo vítanou záminkou pro účely sobecké. Fairfax, Walker, Ludlow a Clarendon posuzují jej všichni nepříznivě; Kimber (Life of Oliver Cromwell) pokusil se na základě listin očistiti pověst Cromwellovu, rovněž Marc Noble, kdežto Villemains, Vie de Cromwell (Paříž, 1819, 2 sv.) stále ještě ho pokládá za pokrytce, ačkoli se jinak snaží nestranně ho posuzovati. Teprve Guizot ve své Histoire de la république d'Angleterre et de Cromwell (tam., 2. vyd. 1870) vytkl řádně význam Cromwellův v dějinách a podrobil dobu jeho střízlivé kritice, po něm pak Carlyle (Oliver Cromwells Letters and Speeches) a Ranke (Engl. Geschichte vornehmlich im XVI. und XVII. Jahrh., Berlín, 1861). Důležitý doplněk díla Carlylova podal Merlé d'Aubigny, Le protecteur ou la république d'Angleterre aux jours de Cromwell (Paříž, 1848). Mimo to důležita jsou díla o Cromwellovi: O. Cromwell, Memoires of the Protector Oliver Cromwell and his sons Richard and Henry (Londýn, 1820); Andrews, Life of Cromwell (t., 1868); Pauli, Oliver Cromwell (Neuer Plutarch I. sv., t., 1874); Brosch, Oliver Cromwell und die puritanische Revolution (Frankfurt n. M., 1886); Hönig, Leben Oliver Cromwells (Berlín, 1887 – 89, 4 sv.); Harrison, Oliver Cromwell (1888).

Související hesla