Dogmatika

, část křesťanské systematické teologie, která samostatně promýšlí podle zásad obecné vědecké metodologie a vlastních postupů věroučná témata (dogmata). Jejím tématem je Bůh tak, jak se sděluje v dějinách spásy. Boží zjevení, obsažené podle protestantů jen v bibli, podle některých dalších i v apoštolské tradici, je pro dogmatiku závazným východiskem.

Ottův slovník naučný: Dogmatika

Dogmatika, věrouka, jest soustavný výklad všech dogmat, t. j. pravd Bohem zjevených, jež Boha a působení jeho se týkají, tvorů však (hlavně rozumných) jen pokud Bůh jest původem a cílem jejich, a jež církev katol. věřícím buď prostě ku věření podává nebo slavně za články víry prohlašuje. Dogmatika jedná tedy o Bohu vůbec (o bytnosti a vlastnostech božích, o třech Osobách božských), o Bohu stvořiteli (stvoření světa, andělů a lidí, první stav člověka a pád jeho), o Bohu vykupiteli (o vtělení Syna Božího, o dvojí přirozenosti v jedné osobě Krista P., o jeho díle vykupitelském), o Bohu posvětiteli (o milosti boží a sedmi svátostech), o Bohu odplatiteli (smrť, soud, vzkříšení těla, peklo, očistec, nebe). – Filosofie též jedná o Bohu, i pokud jest původem a cílem všeho, ale vychází ze zásad samozřejmých, jež rozum sám poznává a si sestavuje, a proto dokazuje jen, pokud ze zásad těchto a z věcí viditelných dokázati s to jest; dogmatika však vychází ze zásad zjevených (co Bůh, jenž sebe úplně zná a jest pravda věčná, lidem o sobě a o svém úmyslu věčném zjevil), a z nich také dokazuje; náleží tedy k oněm vědám, jež zásady své přijímají z jiné, vyšší vědy, a zásady tyto poskytují naprosté jistoty, protože nespočívají na autoritě lidské, nýbrž na pravdomluvnosti Boha samého. Dogmatika nejprve hledá, které jest pravé náboženství a odkud toto své učení čerpá (dogmatica generalis či fundamentalis), pak hledá, čemu toto pravé náboženství učí (d. specialis), a ta jest dogmatika ve smyslu užším. Způsob či návod (methodus), jak to činí, jest trojí: 1. buďto prostě dokazuje, že každé jednotlivé učení jest ze zjevení vzato, že obsaženo jest v Písmě sv. a v učení sv. Otcův, protož uvádí výroky jak písma tak sv. Otcův, a kde třeba jest, je vysvětluje; dále dokazuje ze života církevního, z liturgických knih a jiných dokumentů, že církev vždy tak věřila, a konečně připojuje, že i rozum lidský pravdivost toho učení poněkud nahlednouti může, protože příhodno jest celé přirozenosti člověka a potřebám jeho, že shoduje se s každou pravou vědou, že člověka zdokonaluje a povznáší. Tímto způsobem dogmatika hledí hlavně k jednotlivým článkům víry a dokazuje o každém jednotlivém, že není vynález lidí, nýbrž Bohem nám daný, a že církev až na naše dny ho neporušený zachovala; ten jest návod kladný (meth. positiva, dogmatica positiva). 2. Druhý návod toto již předpokládá a hledí z jednotlivých pravd zjevných vyvoditi vše, co v nich jako v zásadě zahrnuto jest, a co rozum lidský z nich poznati může; hledí veškery pravdy zjevené co do obsahu a smyslu až do nejhlubších základů vyzpytovati, opíraje se stále o zjevení a přijímaje vše, co učenci a filosofové (hlavně Aristotelés) pravdivého byli vyzkoumali, a přesně dbá vniterného spojení jednotlivých článků a učení, tak že tu vše těsně souvisí a víra s filosofií tvoří jeden ústrojný a slitý celek, neboť nejedná jen o článcích víry, nýbrž u velké části i o závěrech (conclusiones theologicae, jichž návod první jen něco málo podává), ano i o těch pravdách rozumových, jež s články víry souvisí nebo jsou podkladem jejich; rozvrhuje dle látky věroučné, jedná však nejen o theologii, ale i o filosofii, alespoň o všech čelnějších pravdách jejich, by se ukázalo, že zjevení a rozum nejen v ničem si neodporují, nýbrž že se shodují, a že zjevením se zdokonaluje naše poznání rozumové, jež by bez zjevení bylo neúplné a nejisté; ten jest návod scholastický (meth. scholastica, dogm. scholastica), jehožto základy položil sv. Jan z Damašku, scholastikové jej dále vyvinovali a (hlavně sv. Tomáš Akv.) zdokonalili. 3. Anebo po krátkém výkladu jednotlivých článků víry (hlavně na základě rozhodnutí církevních) vyvrací lichá tvrzení bludařů, a dokazuje, že tato odporují jak jiným článkům víry tak zdravému rozumu, že jsou sama v sobě nemožna, a že nepocházejí od Krista P. a jeho apoštolů, nýbrž že jsou pozdější výmysl lidí; ten jest návod polemický (meth. polemica, d. polemica, jakou napsal na př. Peronne: Praelectiones theologicae). – Dogmatika jest středem celého bohosloví, neboť morálka učení dogmatické applikuje na život křesťanský, círk. právo své základy z ní béře, pastorálka učí, jak lidu víra s prospěchem hlásati se má a jak tento veden býti má, by účasten se stal těch milostí, o nichž dogmatika jedná; bibl. studium směřuje k dogmatice a stavivo jí připravuje. Literatura dogmatická jest velmi obsáhlá, tuto však postačí, v hlavních rysech ji naznačiti; v prvních dobách věku křesť. až do VI. stol. nenapsal nikdo celou dogmatiku, nýbrž jednali o těch článcích víry, jichž bylo třeba hájiti proti odpůrcům křesťanství (pohanům. židům, bludařům), tedy o Bohu jednom, o stvoření světa, o původu zla a nápravě jeho či o díle vykupitelském, o Messiáši a p., s tím však rozdílem, že spisovatelé prvé polovice té doby napsali v celku jen kratší pojednání (jsou to hlavně apologeté: Justin Muč., Apologia I. et II.; Athenagoras, Legatio pro christianis; Klement Alex., Cohortatio ad gentes; Origenes, De principiis; Tertullian, Apologeticus a j.), kdežto spisovatelé druhé polovice, kdy na Východě vznikly velké ony haerese (Arius, Macedonius, Nestorius, monophysité a monotheleté) proti soupodstatnosti Syna, proti jedné Osobě Krista a dvojí přirozenosti jeho hlubokým důmyslem jak tyto pravdy jednotlivé, tak i celé části dogmatiky katolické projednávali a obšírněji vypsali, jako Athanasius (několik drobnějších spisů o soupodstatnosti druhé Osoby Božské), Basilius (Rationes contra Arianos; Antirrheticus adv. impium Eunomium; De Spiritu s.), Řehoř Nyss. (Libri 12 adv. Eunomium), Epifanius (Ancoratus), Jan Zlatoústý (De incomprehensibili), Cyrill Alex. (Catecheses), na západě Hilarius (De Trinitate), Ambrož (De fide; De Spiritu s.; De Incarnatione; De Filii divinitate) a hlavně Augustin, jenž jak proti bludům východním, tak hlavně západním (Pelagius, manichaeové, donatisté) bojovav, napsal velmi mnoho větších i drobnějších spisů, v nichž všecky téměř články víry důmyslně vykládal; nejhlavnější jeho spisy dogmatické jsou: De gratia Christi et peccatorum remissione; De natura et gratia; De gratia et libero arbitrio; De correptione et gratia, contra Julianum VI. ll.; De praedestinatione; De perseverantia; De Trinitate; De civitate Dei atd.; hlavnější články víry soustavně projednal ve dvou spisech (De fide et symbolo; Enchiridion), však ty jsou tak malé a stručné, že názvu dogmatiky jim nelze dáti. – V VIII. st. Jan z Damašku napsal první cełou a vědeckou dogmatiku (De orthodoxa fide), jíž položil základ další práce scholastikům. V době scholastické zavládlo spekulativne studium theologie, a dle toho i spisy vydány, v nichž dogmatika s morálkou spojena jest; jmenovati sluší 3 velikány této doby: Petra Lomb. (Sententiarum libri quatuor), Tomáše A. (Summa theologica) a Bonaventuru (Breviloquium), po nich pak Jana Dunsa Skota, jenž v některých náhledech o věcech, jež nejsou články víry, aniž církví rozhodnuty byly, se lišil od sv. Tomáše, čímž však položil základ k rozštěpení se scholastiků na 2 tábory (thomisté-skotisté) a z velké části i k pozdějšímu úpadku scholastiky, neboť se vedly spory o věci malicherné, a hlavní věc ustupovala do pozadí. – Na to přišla doba t. zv. reformace, jež spracování dogmatiky dala jiný směr v těch krajinách, kde zápas mezi katolíky a protestanty se vedl; neboť protestanté tvrdili, že scholastikové do prvotního učení křesť. mnoho nového přidali, a církev přijavši jejich nauku, že od prvotní víry odpadla; bylo tudíž třeba dokazovati, že scholastikové ničeho podstatného nepřidali, že každý jednotlivý článek učení katol. jest obsažen v písmě sv. a v tradici, a církev vždy také věřila, jak to dosvědčují knihy obřadné, symbolické a věroučné dřívějších věků, jednání na různých sněmech církevních, a konečně, že i církev východní, ač rozkolnická, a nejstarší sekty (nestoriáni, monophysité), jež posud existují, některé články víry také tak mají a věří, neboť si toto společné učení jako podíl svůj odnesli odcházejíce z domu církve mateřské; po odchodu svém zajisté ničeho od katol. církve nepřijali. Bylo tedy třeba dogmatiku positivně spracovati a ukázati, že víra katolická jest táž, jaká byla v prvých dobách křesťanstva; učinil tak Canisius (Summa doctrinae christianae); Bellarmin (Disputationes de controversiis christianae fidei), Petavius (Dogmata theologica) a j. – Kam reformace nevnikla, tam pracovali v dogmatice dále způsobem scholastickým, jejž však v původní přesnost uvedli; učinil tak hlavně Melch-Canus, jenž mimo to proti tvrzení protestantů, že Písmo jest jediný pramen víry, ukázal, že jest to nemožno, neboť mrtvá litera snese mnoho výkladů i protivných, protož musí nad Písmem někdo býti, jenž o smyslu jeho platně rozhoduje, a ta jest církev katol. mocí svého úřadu učitelského; mimo to v Písmě není vše obsaženo, protože bylo sepsáno po založení církve, a psali jen 3 apoštolové a 2 učenníci jejich, hlásali však všickni (»jděte do celého světa, učte všecky národy,« Mat. 28, 19). – Moderní filosofiie pak, zejména Kantova, popírala zjevení celé, připouštějíc jen ty pravdy, jež rozum sám vyzkoumá, a pravila, že věda náleží rozumu, náboženství pak citu, že si je každý může sestrojiti dle libosti, by měl jakousi mravní oporu ve svém jednání a útěchu v protivenství: popírala tudíž všechen řád nadpřirozený, ano i Boha. Tu bylo třeba vlastní dogmatice předeslati dogmatiku všeobecnou či fundamentálku, by se dokázalo, že Bůh jest, že náboženství Bohem jest ustanoveno, a dle kterých známek pravé náboženství poznati lze; vlastní dogmatika pěstována jak způsobem positivným (Liebermann, Schwetz, Hurter, Katschthaler a j.), tak scholastickým (Franzelin, Palmieri, Mazella, Satolli a j.), a pokud možno obojím zároveň (Schouppe). Z německých dogmatiků vyniká Oswald, Scheeben, Heinrich; v české literatuře máme z dřívější doby od Tomáše Štítného dvě znamenitá pojednání dogmatická (Rozmluvy náboženské a Knihy učení křesťanského); v novější době populární dogmatiku od biskupa dra J. V. Jirsíka, jež mnohokrát vydána a do mnohých jazyků evropských přeložena jest, pak od dra A. Lenze, probošta vyšehradského, několik důležitých traktátů dogmatických (anthropologie, syllabus, o sedmeře svátostí, o nejsv. svátosti oltářní, o očistci, Mariologie a j.). Články dogmatické bývají uveřejňovány v Časopisu pro katol. duchovenstvo po celou dobu trvání jeho; celistvé však dogmatiky vědecké posud nemáme. Šo. Dogmatika biblická se stanoviska evangelického předpokládá bibl. theologii, s kterouž dříve bývala stotožňována a ze kteréž čerpá. Kdežto bibl. theologie soustavně kriticky pojednává o učení jednotlivých bibl. spisů a spisovatelů anebo dob, řádně šetříc rozdílu nebo různého stanoviska a zjišťujíc vývoj dogmatické látky, shrnuje dogmatika bibl. tato učení jednotlivá, tyto v Bibli obsažené, na vzájem se doplňující spasitelné pravdy v jeden soustavný organický celek, mající středem svým zjevení Boží v Kristu Ježíši, tak že vzniká jednotná bibl. nauka víry, prostá všech individuálných a časových zvláštností, jež ve spisech biblických se jeví, ale spolu také neovládaná a neznásilněná konfessionálním stanoviskem, tedy jakási ideální křesťanská dogmatika. Dogmatika bibl. má počátky své v t. zv. dicta probantia a jest od bibl. theologie jako samostatná věda oddělena teprve v 2. polovici tohoto století. Spracována jest pod různými jmény a za různých method. Beck »Christliche Lehrwissenschaft«, 1841; v.Hofmann, »Schriftbeweis«, 1852; Kübel »Christliches Lehrsystem«, 1873. Dogmatika církevní jest soustavně vědecké vylíčení a ospravedlnění dogmat církevně uznaných, čerpaných ze symbolických knih té které evang. církevní společnosti, jež výhradně na Bibli se zakládají; různost konfessí působí různé dogmatiky církevní s tendencí apologetickou. Užívajíc různých method a rozdělení, obsahuje bibliologii, theologii, anthropologii, christologii, soteriologii a eschatologii, t. j. nauku o Bibli, o Bohu, o člověku, o Kristu, o spasení, o posledních věcech. První evang dogmatiky círk. jsou: Melanchthonovy »Loci communes rerum theologicarum« r. 1521 a Calvinova »Institutio christianae religionis« roku 1536. K těmto přidružují se lutherští a reformovaní dogmatikové; mezi těmito vyniká Coccejus, mezi oněmi Gerhard; dogmatik rationalismu jest Bretschneider, onen supranaturalismu Storr. Novější dogmatikové všickni aspoň nějak jsou ovládáni Schleiermacherem, kterýž dogmatickému studiu a pojednání razil nové dráhy a od jehož doby se dogmatika círk. obmezuje na otázky náboženskoethické, vylučujíc otázky fysikální a metafysické oblíbené u starých dogmatiků. Různé dogmatické směry, od círk. dogmatiky odchýlené, vznikají otázkou, na čem se pravda dogmatického poznání zakládá; zástupcové různých stanovisek jsou: Beck, Philippi, Rothe s Biedermannem, Dorner, Lipsius, Ritschl. Česká dogmatika círk. reformovaná jest: F. Šebesta, Křesťanská věrouka (v Praze nákl. Spol. Komenského, 1886) Viz Herzog, Realencyklopädie f. prot. Theologie, 2. vyd, kde jest příslušná literatura uvedena. BM.

Související hesla