Filozofie novověká

, evropská filozofie 17. – 19. stol. Myšlení epochy charakterizuje důvěra ve schopnost rozumu kriticky se osvobodit od tradičního (scholastického) přístupu a spojení novověkého racionalismu s novou vědeckou metodou, opřenou o matematiku a mechaniku; matematické zákony, které vyjadřovaly fungování přírody, se staly vzorem i pro filozofii. Tvůrci racionalistických systémů R. Descartes, B. Spinoza, G. W. Leibniz. Dalším proudem je novověký empirismus, příznačný pro anglickou filozofickou tradici; ovlivnil i osvícenství ve Francii. Základním rysem empirismu je odmítání spekulace (včetně racionalistické dedukce). Představitelé J. Locke, G. Berkley, D. Hume. Duchovní vývoj Evropy dále ovlivnila francouzská osvícenská filozofie 18. stol. ( reakcí na ni a na empirismus je tzv. skotská škola ); pozornost se obracela k tématu člověk-rozum-dějiny a k filozofii dějin (základy k ní položil G. Vico). Završením filozofie novověké je německá klasická filozofie; kritické zhodnocení racionalismu, empirismu a osvícenství představuje I. Kant, vyvrcholením německé filozofie i epochy osvícenství filozofický systém G. W. F. Hegela, který vyvolal různá stanoviska a vedl k různým interpretacím (starohegelovci, mladohegelovci). Vznikalo úsilí konstruovat systémové myšlení na nových předpokladech a současně se objevil odpor proti systémovosti a rozumu vůbec. Pohegelovská filozofie v 19. stol. má proto dva základní protikladné proudy: důraz na vědecký přístup a objektivní poznání (pozitivismus, marxismus) a iracionalismus (A. Schopenhauer, F. Nietzsche, S. Kierkegaard, filozofie života). Rozmanitost se dále prohloubila ve filozofii 20. století.

Související hesla