Racionalismus

, z latinského ratio - rozum; a) filozofický směr považující rozum za jediný nebo rozhodující zdroj poznání. Původ racionalismu již v antice (Parmenidés, Platón); rozvíjel se zejm. ve filozofii novověké. Opak empirismus; b) přesvědčení o neomezených schopnostech lidského rozumu; rozumový (racionální) postoj k životu; c) filozofický novověký názor, podle něhož je skutečnost i příroda rozumovou konstrukcí (původně božskou), takže pravidla rozumového usuzování platí i pro skutečnost samu. Co odporuje např. principu vyloučeného třetího, principu totožnosti, příčinnosti a pod., nemůže být skutečné. Projevuje se nejvýrazněji v německé klasické filozofii. Opak iracionalismus.

Ottův slovník naučný: Racionalismus

Racionalismus (z lat. ratio, rozum) značí snahu zjednávati všude platnost rozumovému pochopení věcí. Racionalismus jest osvětový, ježto číni nemožným tmářství a bludy a kritický i ve smyslu subjektivním, poněvadž osobním vznětům citovým a případným omylům a nedopatřením smyslovým ukládá mez a výtvory ze zdrojů těch vyšlé podrobuje rozboru, uvaděje je na jejich pravé složky. Co zoveme úsilím osvětovým, nelze jinak uskutečňovati než cestou rozumovou, dějiny racionalismu jsou zároveň dějinami osvěty. Význam racionalismu po stránce osvětné jeví se v jeho zápase se vším supernaturalismem, který s hotovými naukami dogmatický vystupuje a v platnosti se udržuje, maje oporu v příklonnosti lidské k mystičnosti a v neujasněnosti myšlenkové. Z věcí nadsmyslných připouští racionalismus jen tolik, kolik rozumovým zdůvodněním pochopeno býti může, když ne hned jako skutečné, tedy jako se zdravým rozumem sjednatelné (možné); racionalismus namířen jest přímo proti autoritě hesla credo, quia absurdum est. V otázce přípustnosti racionalismu rozstupují se směry theologie. Náboženství positivní opírá se výhradně o zjevení a nikoli o důvody rozumové, kdežto racionální nebo přirozená theologie hradí ztrnulost dogmatu positivního náboženství filosofujícími úvahami, hledíc logické důvody opatřiti pro existenci boží, ať již na základě ontologickém, účelo-nebo mravoslovném. Známý jest na př. obrat, který provedl Kant řka, že nelze mravnost zdůvodňovati bohem, ale obráceně že lze z fakta mravnosti souditi na existenci boha. Zde v oboru filosofického dokazování racionalismus nabývá užšího smyslu. Znamenal-li dříve tolik jako osvěta, jest zde tolik jako směr, který důkazy a váhu jejich čerpá z povahy rozumu, a protivou jeho jest tu empirismus, poněvadž racionalismus nepokládá zkušenost za poznání spolehlivé a všeobecně nutné. Nedbání empirie a spolehnutí na rozum, jemuž se přiříká tolik poznávavé síly, že dovede osnovati nauky o věcech nadsmyslných, zavedlo metafysiku v racionalisticke směry a stanovena racionální duševěda, racionální kosmologie a racionální theologie. Tím však vyvolána otázka, zda není potřebí ohledati dříve povahu rozumu lidského, skutečně-li stačí na otázky mimo zkušenost ležící. Než i toto nové kritické stanovisko (Kantovo), které jest dogmatickému racionalismu pro jeho nezdůvodněné důvěřování v schopnost rozumovou tak úporné, jest racionalismus nejčistší formy, poněvadž podle něho nutnou a všeobecnou závaznost poznání lze stvořiti jen apriorními úkony rozumovými. K literatuře: Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evropského lidstva (Praha, 1902); W. E. H. Lecky, Dějiny racionalismu v Evropě. Přel. G. Žďárský (Praha, 1902, vyd. J. Pelcl).

Související hesla