Plinius starší

, římský spisovatel; státní úředník a důstojník. Autor encyklopedického díla Naturalis historia (Přírodověda), shrnujícího poznatky z astronomie, geografie, etnologie, botaniky, farmakologie, mineralogie, metalurgie a zoologie. Zahynul během záchranných prací při výbuchu Vesuvu.

Ottův slovník naučný: Plinius starší

Plinius starší či Gaius Plinius Secundus, strýc Plinia mladšího, římský polyhistor (* 23 po Kr. v Novum Comum v horní Italii – † 24. srp. 79). Nabyv pečlivého vzdělání v Římě, velel za cís. Claudia jízdě v Germanii, potom za Vespasiana, jehož zvláštní přízni se těšil, byl několikráte císařským prokurátorem v provinciích, jako v Hispanii, Narbonské Gallii a Africe. Za Tita stál v čele loďstvu, soustředěnému u mysu Misenu. V hodnosti té stihla jej smrť při známém výbuchu Vesuva, jehož soptění v badatelské své horlivosti z blízka chtěl pozorovati. O té události máme zevrubnější zprávu u Plinia mladšího (epist. 6, 16 a 20), jenž též obšírněji o spisovatelské činnosti jeho vyložil. Plinius starší pěstoval totiž, jakkoliv téměř neustále činný byl ve službě státní, v rozsáhlé míře také vědecká studia, co nejpilněji užívaje volné své chvíle, tak že pokládán byl za nejučenějšího Římana své doby. Dle líčení Plinia mladšího byl ve čtení literatury téměř neúnavný; i při jídle, v lázních, na cestách, ano i když za zotavením v nosítkách byl nošen, dával si předčítati knihy od otrokův. Co zdálo se mu pozoruhodným a důležitým, dával si rychlopisci zaznamenávati, tak že záhy měl sbírku excerpt obsahu přerozmanitého. Své spisovatelství zahájil jako mladý důstojník u jízdy (praefectus alae) studií opírající se o vlastní jeho zkušenosti vojenské, jednající o službě jízdy (de iaculatione equestri). Následovaly spisy z oboru rhétoriky, grammatiky, historie a přírodopisu. Historická díla jeho jsou dvě: 1. Bella Germaniae (Války s Germany) o 20 knihách, kde vyloženy byly dějiny válek, jež vedli Římané s kmeny germanskými; 2. A fine Aufidii Bassi o 31 knihách. Bylo to pokračování díla historika o něco staršího, Aufidia Bassa, o římských dějinách doby císařské. Jest domněnka, že dílo Aufidia Bassa končilo se smrtí císaře Gaia r. 41, že Plinius v každé knize o jednom roce vyložil a že dějiny jeho sahaly až k společnému triumfu Vespasianovu a Titovu r. 71. Grammatické dílo Pliniovo mělo název Dubii sermon is libri octo (Pochybné mluvy knih osmero) a obsahovalo šetření v příčině sporných otázek řeči latinské. Měla jím přítrž učiněna býti zvláště kolísání v některých tvarech latinských. V základech můžeme dílo to ješte rekonstruovati, ježto užíváno ho bylo hojně od grammatiků; srv. C. Plinii Sec. libr. dubii sermonis VIII rel. coll. et illustr. J. W. Beck (Lip., 1894). Pro dějiny grammatiky jest dílo to důležitosti nemalé. V obor rhétoriky spadal spis Studiosus o třech knihách, kde návod byl podáván k studiu výmluvnosti. Všechna díla ta, jakož i biografie přítele jeho P. Pomponia Secunda, jenž požíval jako vojevůdce a básník tragický vážnosti (de vita Pomponi Secundi libri II), zanikly. Přízní osudu zachována nám však práce jeho nejdůležitější a spolu poslední, Naturlis historia o 37 knihách. Dílo to ukončeno bylo r. 77 a věnováno Titovi. Tehdy obsahovalo pouze 36 knih. Plinius však i v následujících letech některé dodatky k němu spisoval. Po náhlé jeho smrti synovec Plinius ml. dílo to vydal, avšak o jednu knihu zvětšené, tak že činilo 37 knih. Není to spis obsahu pouze přírodovědeckého, nýbrž spíše encyklopaedie různých vědomostí se zřetelem k užívání jich v praktickém životě. Ne neprávem Plinius ml. zove jej »opus diffusum, eruditum nec minus varium quam ipsa naturæ. Sestaven jest asi z 20.000 poznámek a výpisků, vážených téměř z 2000 spisů 474 různých spisovatelův. Obsah jest v krátkosti tento: Kniha 1. podává seznam obsahu a jména autorů, z nichž bylo čerpáno. Kniha 2. obsahuje mathematicko-fysikální popis všehomíru; 3.– 6. jedná o zeměpise a národopise; 7. o anthropologii; 8.– 11. obsahuje zoologii; 12.– 27. probírá botaniku, hospodářství a lékařství; 28.– 32. jedná o lécích z říše živočišné; 35.– 37. podává mineralogii, metallurgii a lithurgii. Plán díla jest velikolepý: žádný Řek a žádný Říman neodvážil se podniku tak nesnadného. Než vadou spisu jest, že nezakládá se na vlastním studiu přírody, nýbrž spíše jen na studiu literárních památek. Tím nesetkáváme se tu s náležitou znalostí věci, shledáváme tu různé omyly a nemilá neporozumění, také pohřešujeme zde žádoucí kritiky. Nicméně má kniha ta pro nás důležitost převelikou. Jestiť skladištěm učenosti přerozmanité. Knihy na př. 33.– 36. obsahují vzácné zprávy o dějinách umění starověkého. Ovšem cena údajův autorových jest nestejná, dle toho, z jakých pramenů vážil. Také sloh mosaikového díla tohoto jest různý. Brzy jest suchý a ve výraze chudý, brzy rhétorický a pathétický zvláště v úvodech k jednotlivým knihám, jež jsou vypracovány pečliveji. Pro svou rozsáhlost bylo dílo to záhy excerpováno k snadnějšímu užívání. Chorografický výtah z doby Hadrianovy, jenž přídavky z Mely a jiných spisovatelův byl rozšířen, jest základem prací Solina a Martiana Capelly. Rovněž t. zv. Medicina Plinii jest výtah ze IV. stol. pro cestující zhotovený. Vydání Na t. h ist.: J. F. Gronoviovo (Lejda, 1669); Silligovo (v Gothě 1853– 55, 6 sv.); Detlefsenovo (Berlín, 1866– 82, 6 sv.). RN.

Související hesla